Jakkoli se v současném evropském kontextu jedná o raritu, v jihovýchodní Asii takovou potíž považují za natolik obvyklou, že pro ni mají vlastní název: koro. Choroba spočívá v mylném, ale intenzivním pocitu, že se člověku genitálie „zatahují“ do těla –, a přesvědčení, že v důsledku toho brzy zemře. Takový pocit přirozeně doprovází silná úzkost.
Jak je možné, že se koro projevuje jenom někde? Pokud by se projevovalo jenom na jednom místě, mohli bychom si myslet, že se jedná o nějakou místní pověru. Tak jednoduché to ale není: koro nacházíme napříč Asií, Afrikou a občas i dalšími kontinenty; někde za potíže údajně může uřknutí, jinde duchové, další lidé jej považují za důsledek otravy – a konečně zmíněný Řek za působení viru. Důvod pro existenci nemoci koro je tedy zřejmě rozšířený všude.
Mohlo by vás také zajímat: Jak nás naše společnost předurčuje k tomu být nešťastnými
Za všechno může kultura
V Nigérii propukla na podzim roku 1990 celá epidemie koro – a to v době ekonomických problémů. Jedná se o shodu okolností? Nejspíš ne: koro můžeme chápat jako jednu z možných forem úzkosti. Psychiatrická antropologie ukazuje, že kultura formuje, jak se projevují psychiatrické, ale i další nemoci. Pro člověka, který žije v prostředí určité kultury, tak může být logičtější projevit své strádání a úzkost formou koro – zatímco někdo z jiné kultury může trpět poruchou sebevědomí. Nebo přestat jíst.
Právě anorexie ukazuje, jaký vliv má kultura na psychiatrická onemocnění. V Hongkongu se počátkem devadesátých let jednalo o neznámou nemoc. Pacienti, kteří trpěli potížemi s jídlem, se objevovali jen zřídka – a pokud, stěžovali si, že nemají chuť k jídlu, ale neměli potřebu hubnout. Jedna z takových pacientek potom na důsledek podvýživy zkolabovala na veřejnosti a posléze zemřela. Její případ naplnil titulky médií, která tak do povědomí obyvatel přinesla americký koncept anorexie – a během několika měsíců začaly k psychiatrům proudit davy anorektiček západního stylu. Novinové články stačily k vyvolání epidemie.
Případ hongkongské anorexie ukazuje, že naše „západní“ klasifikace duševního zdraví a nemocí neplatí úplně všeobecně: jedná se o systém, který jsme si vytvořili sami pro sebe.
96 % účastníků psychologických výzkumů pochází z 12 % obyvatel zeměkoule, kteří žijí v nejrozvinutějších zemích. Vžil se pro ně anglický akronym WEIRD (česky „podivní“) složený ze slov „western, educated, industrialised, rich, democratic“ (západní, vzdělaní, industrializovaní, bohatí, demokratičtí). V čem se odlišujeme od těch, kteří „WEIRD“ nejsou?
Trpíte tiše nebo nahlas?
V oblasti uvažování třeba takzvaným analytickým kognitivním stylem – na rozdíl od například asijských národů, které typicky přemýšlejí spíš holisticky. Pokud byste měli uhodnout, které dva objekty z trojice „panda“, „banán“ a „opice“ patří k sobě, co byste odpověděli? Většina Evropanů k sobě přiřadí pandu a opici, protože se jedná o zvířata, zatímco banán je ovoce. Asiaté ale častěji vidí souvislost mezi opicí a banánem, protože opice banány jedí, ukázal výzkum. Jedná se o jednoduchý příklad – i ten ale může ukázat, jak absurdní by při takovém srovnávání byly třeba různé „testy inteligence“.
V oblasti psychických potíží prokázal odlišnost třeba výzkum mládeže navštěvující psychiatry v USA a v Thajsku. Thajští psychiatři se oproti těm americkým častěji setkávali s dětmi trpícími „tiše“, například depresemi nebo úzkostmi. Americká mládež naopak mívala relativně častěji potíže projevující se „navenek“ – například neklidem nebo agresivním chováním.
Důležitý je i rozdíl v tom, jak psychicky nemocné lidi vnímáme a léčíme.
„Západní“ psychiatrie dlouho prosazovala pohled na duševní potíže jako na biologické poruchy, za které mohou nějaké chemické procesy v hlavě. Výhodou takového přesvědčení je, že je lidé začali brát vážně a přestali z nich obviňovat samotné pacienty.
Kdo za co může?
Ukazuje se ale i řada nevýhod: pokud si myslíme, že má někdo „problém s mozkem“, chováme se k němu hůř, než pokud jsme přesvědčení, že za ten samý problém mohou třeba traumata z dětství. Ono „hůř“ přitom neznamená žádnou záměrnou averzi – spíš to, že si od nemocného udržujeme větší odstup. Podle některých výzkumů také máme větší sklony mu pomáhat a jeho nemocí se přehnaně zaobírat – což obojí v přílišné míře škodí. Přesvědčení o „biologické“ podstatě problému navíc vyvolává dojem, že se jedná o trvalý stav, který nelze změnit.
Právě víra ve zlepšení je přitom jednou ze základních podmínek uzdravování.
Naše západní medicína na takové efekty často zapomíná: za vším vidí biologii, kterou také léčí. Biologické pochody jsou ale jenom částí skutečnosti; na všechny nemoci – a zejména ty psychické – působí i naše spokojenost, mezilidské vztahy a další vlivy. Nedávný výzkum třeba ukázal zkrácení doby uzdravování o desetinu, pokud pacienti vnímali chování svého lékaře jako výjimečně vlídné – a to u pouhého nachlazení.
Byla by ale chyba proto biologickou medicínu odmítat: zejména díky ní se dožíváme výrazně vyššího věku než lidé žijící o tisíc let dřív nebo o tisíc kilometrů jinde.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Přečtěte si také: Antropolog: Člověk nemá šílenství, šílenství má jeho
