Antropolog: Člověk nemá šílenství, šílenství má jeho

Psychická pohoda, Rozhovory
Zatímco Freudovy doby proslavila hysterie, naši dnešní společnost charakterizuje úzkostnost. Úzkostnost, která přímo sálá i z pečlivě roztříděných diagnostických škatulek současné psychiatrie. Systém duševních onemocnění přitom nikdo neseslal shůry, je výtvorem naší společnosti – stejně jako psychiatrie samotná. Jak vypadají duševní onemocnění, pokud se je nesnažíme diagnostikovat? A kde vůbec psychiatrie bere právo léčit? Požádali jsme o rozhovor antropologa Matyáše Müllera, který zkoumá šílenství.

Zdůrazňuješ, že se nechceš zabývat „duševním onemocněním“, jak je definuje naše západní psychiatrie – ale něčím obecnějším, co se skrývá nebo naopak staví na odiv ve všech kulturách. Proto mluvíš o šílenství. Co to vlastně je?
To já nevím! Mou ústřední tezí je, že šílenství – používám tento pojem záměrně pro jeho mnohoznačnost – je neuchopitelné. Když člověk při jeho zkoumání nemá ochranné vrstvy nějakých ideologií, třeba psychiatrické klasifikace, tak ho to může začít pohlcovat. Dostávat do té neuchopitelnosti, nejednoznačnosti.

Jsi šílený ty?
Zrovna jsem nad tím přemýšlel cestou sem. Má dizertační práce trošku šílená je, zahrával jsem si v ní s jakousi sebereflexí: popisuji věci, které jsou pro šílenost typické – především míchání žánrů a jakési „zanořování se“ –, zároveň právě tyto rysy vykazuje samotná práce. Snažil jsem se zkoumat šílenství existenciálně, z pozice šílenství samotného, zaujmout perspektivu šílenství a skrze ně se podívat na normální svět. A napsal jsem ji já. Takže ano, částečně šílený jistě jsem.

Jak je vůbec možné vlastní šílenství rozpoznat?
Těžko. Ale společnost pozná, když je někdo šílený – protože právě tak je to definované: „je to divný“. Šílenství má i své jemné odstíny, takže třeba některé šílenství – takové to „echt“ šílenství, kdy je člověk v jiném světě – se projevuje i tím, že je člověk odříznutý, že si to neuvědomuje. Ztrátou reflexe. To je ale extrém, naprostá většina lidí osciluje někde mezi šílenstvím a normalitou. A takoví lidé to většinou poznají. Vědí: „Teď jsem se dotknul toho svého šílenství, jakési studny něčeho, čemu vůbec nerozumím.“ Každý má svoje démony… člověk to pozná. Šílenství není individuální. Není to tak, že by člověk měl šílenství, naopak: šílenství má jeho.

To šílenství existuje, existuje někde s námi, mezi námi. Člověk se ho může dotknout, vstoupit do něj, jedná se o něco kolektivního, v čem se to individuální já a vědomí rozpouští.

Mohlo by vás také zajímat: “Lidé nemají depresi, lidé jsou smutní,” říká terapeut.

Vybavuje se mi úryvek básně J. H. Krchovského: „Hlídám své šílenství v únosných mezích, střídavě pobývám na obou březích.“ Je to možné, regulovat svoje šílenství?
Myslím, že to obrovská spousta lidí dělá. A má pro to spoustu různých způsobů, jakými toho dosahuje. Někomu pomáhá nějaká komunita, nějaká podpůrná kultura, víra, prostředí a podobně. Na tom je koneckonců založený současný komunitní model psychiatrické péče, ve kterém člověk má okolo sebe jakousi podpůrnou síť.

Zatímco duševních nemocí se bojíme, šílenství vnímáme pozitivně, spousta lidí se chlubí tím, že jsou „tak trochu blázni“. Je na šílenství i něco lákavého?
Určitě. Dokonce i pro velkou část psychiatrů. Nadneseně řečeno je jako oheň, který láká můry. V historii je jeho lákavost vidět, hlavně romantismus je spojoval s tvořivostí, uměním, s hlubokými existenciálními zážitky. Sami lidé, kteří mají nějaké duševní onemocnění diagnostikované – chceme-li, jsou „šílení“ –, ale často popírají, že by na tom bylo něco dobrého. Někdy se jedná o pouhou romantizaci šílenství.

Proč si šílenství romantizujeme?
Šílenství narušuje obzory. Pro mě je ta romantická představa smysluplná, myslím si, že malá míra šílenství opravdu s nějakou tvořivostí spojená je, že se opravdu jedná o nějaké přiblížení se oceánu, rozbití hranic. Jedna jungiánská metafora popisuje rozdíl mezi neurotiky a psychotiky – že neurotici jsou ti, kdo jsou úplně vysušení, zbavení živelního nevědomí, žijí jen ve velmi omezeném prostoru, který si sami vymezili. A psychotici jsou naopak úplně ponoření v oceánu. Je to jen metafora, která má svá úskalí, ale dobře vyjadřuje, proč Freud říkal, že civilizovaný člověk musí být neurotizovaný, aby byl vůbec schopný žít v civilizaci.

Vidět šílenství je pro nás někdy osvobozující a zajímavé, protože to narušuje hranice, je to nebezpečné – a právě proto lákavé.

Mluvíš o civilizaci. Jak vypadá šílenství v domorodých, necivilizovaných společnostech?
Někteří lidé tvrdí, že v rozvojových zemích se lidi co do duševních onemocnění mají líp – že tam buď nejsou, nebo je přirozeně zaintegrují do té společnosti. A jiní lidé říkají, že jsou tam k nim naopak krutí, že je nechají někde přivázané a zbičují je nebo nechají zavřít. Jednoznačné je, že my žijeme ve větším blahobytu a materiálně méně rozvinuté společnosti si třeba nemohou dovolit některé lidi živit. Někdy se mluví o tom, že duševně nemocný člověk je vlastně potenciální šaman. A ano, v některých společnostech to tak jistě může být – ale zároveň ti, kterým se nepodaří ta iniciace, během jejího procesu kvůli své odlišnosti často zemřou, případně je zabijí ostatní.

Jakým způsobem kultura ovlivňuje šílenství?
Antropologové tvrdí, že hodně. Že nemoc pracuje s kulturními tématy, třeba mýty, obrazy – a hlavně má napříč různými kulturami úplně jiný význam. Šílenství může existovat všude stejně, ale náš pojem, např. schizofrenie, není jen objektivní popis reality, ale zároveň i jakýsi předpis.

Pokud někdo dostane nálepku „schizofrenika“, tak mu je řečeno: „máte to na celý život, nikdy už asi nebudete mít rodinu, nebudete mít dobrou práci“ a podobně. A člověk to přijme jako ortel. To je právě stigma.

Je s tím spojena určitá role – která je kulturně specifická. Taková role jinde není. Místo toho třeba jinde takové lidi nechají ve víře, že komunikují s bohy. Jenže je zároveň třeba někde přivážou a bičují. Svědectví o tom jsou. Na druhou stranu jsou také svědectví o tom, že v těch oblastech rozvíjejícího se světa funguje, když lidé docházejí k léčitelům, že se jedná o účinnou léčbu duševních nemocí. Zbývá otázka, jestli i u těch závažných, nebo třeba „jenom“ neuróz.

Přečtěte si také: Žádný člověk není jenom schizofrenik. Jsou to lidé, ne diagnózy

Sám špatně spím – a nedávno jsem se vrátil z místa, kde tradiční víra připisuje podobné potíže závisti nebo jinému nemorálnímu chování. Přemýšlel jsem, jestli bych se s nespavostí nevyrovnal lépe, kdybych vůbec neznal slovo „nespavost“…
To je nesmírně zajímavé téma. V psychiatrii existují proudy, které usilují o to, aby se upustilo od diagnóz. Jazyk má obrovskou sílu. V Japonsku a myslím i v Koreji z takového důvodu zrušili pojem „schizofrenie“ a místo něj zavedli slovo, které znamená něco jako „porucha integrity“. Potom zkoumali, jaký vliv to má na stigmatizaci. Slovo „schizofrenie“ zní děsivě, tak chtěli zjistit, jestli když zavedou nové slovo, budou ho lidé vnímat jinak. Samozřejmě vždycky existuje riziko, že si na to lidé zvyknou a opět dostane stejné konotace. S jazykem je každopádně spojena velká moc – i u nás v současnosti dochází k systematickému destigmatizačnímu úsilí v rámci reformy psychiatrické péče a jedním z jeho cílů je právě vyčištění jazyka spojeného s problematikou duševního zdraví od takových negativních konotací.

Existují terapeutické systémy, které staví na tom, že nenálepkují. Pokud třeba nespíš, zeptají se tě, co to znamená.

Ale pozor – nic z toho neplatí univerzálně. Někteří lidé líčí, že se jim nesmírně ulevilo, když jim doktor sdělil nějakou diagnózu: že mají depresi, schizofrenii… Jejich potíže najednou dostaly tvar, což pro ně znamenalo úlevu.

Má šílenství navzdory své neuchopitelnosti nějaké charakteristiky platné ve všech kulturách?
Psychiatři říkají, že ano – že třeba schizofrenie má všude stejnou prevalenci, trpí jí 1–2 % populace. Že se všude projevuje bludy, poruchou myšlení a halucinacemi, vnímáním věcí, které pro jiné lidi neexistují, a dezorganizací, výstředním chováním a negativními symptomy – člověk má oploštěné reakce, emoce, třeba nemluví, je stažený do sebe a podobně. Z antropologického hlediska ale může mít jeden symptom v různých kulturách úplně jiný význam – takže se striktně vzato nejedná o stejný fenomén. Kdybych to shrnul za sebe, laicky: myslím, že společné prvky existují, ať už jsou v různých jazycích nazývané jakkoli. Šílenství můžeme chápat jako univerzální jev, kdežto duševní nemoc je naše kulturně specifická metafora. Tam, kde se začne dít šílenství, se odehrává nějaký existenciální vír. Jsou narušené významy, zpochybňuje to platnost okolní kultury, jakékoli kultury; začnou se dít věci, které do ní nezapadají. Často dochází k přepínání mezi různými diskurzy: jazyk je nějak pokřivený a dochází právě k tomu noření, noření do nějakých hlubin, ke ztrátě reflexe.

Souvisí šílenství i s utrpením?
Určitě. Každé šílenství je utrpení. To je možná zásadní bod…

Ve své práci zmiňuješ amerického psychiatra Thomase Szasze, který označil duševní nemoc za mýtus. Co to znamená?
Podle něj nemáme žádné opodstatnění pro to, abychom nějaký fenomén označili za duševní nemoc. Třeba u zánětu průdušek je věda schopná říct, co jej způsobilo a jaká je prognóza. Což u duševních nemocí neumíme.

Takže Szasz říká, že si psychiatrie uzurpovala oblast, která jí nenáleží. Tvrdí, že pokud se utrpení týká těla, nervů, náleží neurologii – a pokud duše, tak jinam, např. náboženství.

Psychiatrie je pro něj pseudooborem, který se snaží dostat mezi tyto oblasti. A duševní nemoc je pro něj metafora vytvořená po vzoru tělesných nemocí – a protože nejsme schopní ji popsat tak jako ostatní nemoci, neměli bychom o ní jako o nemoci mluvit. Je to z hlediska psychiatrie extrémní, ale v jistém smyslu dodnes nepřekonaný názor. Jakkoli psychiatrie udělala v neurovědách, neurochemii a dalších oborech obrovské pokroky, stejně stále není schopná ty příčiny určit.

Jak se stavíš k tomu, že psychiatrie takové „nemoci“, které z určitého úhlu pohledu ani nejsou nemocemi, léčí? Má pro svou činnost nějakou oporu?
Ta opora je v tom, že to funguje, že to je v určitém ohledu strašně účinné. Historie psychiatrie popisuje, že dřív byli nemocní lidé zavření ve věžích, byli věznění, zanedbávaní, spoutaní řetězem. A poté se vymyslely nějaké léky – barbituráty, různé léky, které člověka úplně oblbly. A v padesátých letech se pak vymyslela antipsychotika, která účinkovala jen na hlavu, jenom omezeně. Stejně měla silné vedlejší účinky – ale z hlediska vývoje psychiatrie to byl obrovský úspěch. Lidé už nemuseli být tolik poutaní v kazajkách, nemuseli být zamřížovaní a připoutaní provazy, nemusely se jim dávat ty původní dryáky. A takových úspěchů je relativně dost. A to je to běžné ospravedlnění psychiatrie.

Je samozřejmé, že antropologové a filozofové do toho vždycky budou rýpat, že to není legitimní.

A od čeho psychiatrie potom svou legitimitu odvozuje?
Psychiatři srovnávají velké skupiny lidí, kteří brali antipsychotika po první atace, s těmi, kdo je nebrali – a ti druzí podle nich mají horší prognózu. Pokud člověk, kterému něco diagnostikují, přijme, že je jeho nemoc „jenom mýtus“, bude léky nejspíš odmítat. Mnoho lidí to tak vnímá – a potom odmítají, aby je někdo vůbec léčil, považují to za nelegitimní zásah do své mysli. Zároveň existují přístupy, které vychází z jiné metodologie, třeba finský otevřený dialog, jehož představitelé tvrdí, že jim vycházejí přesně opačné závěry. Lidé léčení otevřeným psychoterapeutickým přístupem si naopak vedli líp, pokud léky nebrali. Jedná se ale o menšinový proud, který je z hlediska standardního přístupu kritizován pro nedostatečně vědeckou metodologii.

Co takové léky s člověkem udělají?
Kdysi jsem dělal rozhovor s jedním klientem pražského Fokusu, který se zabýval výtvarným uměním. Ten o tom mluvil tak, že to chápe jako by mu ta psychóza vytvořila díru na hlavě, za kterou je otevřený svět vesmíru. A že mu tam padá spousta věcí, které tam vnášejí jakýsi chaos, který toho sice přináší spoustu pozitivního, nějaké tvůrčí síly – ale zároveň spoustu věcí, které jsou nepříjemné a kvůli kterým s tím není schopný žít. Děsivé věci, které jej rozsekávaly natolik, že nebyl schopný normálně žít. A psychofarmaka tu díru zavírají. Což mi z existenciálního hlediska připadá jako dobré vyjádření. Ty léky tě otupují, uzavírají tvoje napojení na svět. Podle mě je ten – řekněme – „šílenec“ napojený na svět tak, že ztrácí svoje kontury, takže neví, kde končí, kde začíná – a z tohohle důvodu pro něj může být bezpečné se nějak uzavřít, aby mohl fungovat. Vedlejší efekty jsou známé tím, že jsou lidé otupělí. Ale je to individuální: někomu léky sednou, někomu ne.

Co si z toho má vzít pacient: člověk, který nějakou nemocí trpí a musí se rozhodnout, jestli léky přijme, nebo ne?
Podle mě je to o důvěře v to, jaké má kolem sebe lidi; znám spoustu lidí, kteří přistoupili na to, že si vezmou prášky, budou je konzumovat – a pomohlo jim to a neztratili svoji osobnost.

Někdy lidi léky zavile odmítají – a pokud nemají něco jiného, co by jim pomohlo, nemusí to vést k ničemu dobrému. Myslím, že léky nejsou za všech okolností zlé. 

Je to o vyjednávání s psychiatrem, někteří jsou velmi ochotní snižovat dávky a podobně. A především o dobrém psychoterapeutovi. Krásně to popisuje Elyn Saks, profesorka, která se zabývá problematikou práv u lidí s duševním onemocněním. Sama je uživatelkou psychiatrické péče, dlouho vzdorovala tlaku, aby brala léky, a nakonec dospěla k názoru, že je dobré je brát, že bez nich nemůže být. Zároveň ale po celou dobu podstupovala intenzivní psychoterapii, bez které by se neposkládala. A je to úspěšná akademička. Taková je i hlavní zpráva uživatelského hnutí, které nejde nutně ve směru psychiatrie: že se lidé mohou zotavit. Navzdory nemoci, která třeba nezmizí, mohou žít úspěšné, spokojené životy.

#VojtechPíšl

Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…

Přečtěte si také: Jan Hnízdil: Vystoupil jsem z hlavního proudu