Čistě statisticky: nejsem v tom sama. Jako ADHD přichází na svět asi 3 až 5 % dětí, což není úplně málo. O tom, že budou ADHD, je rozhodnuto dávno před jejich narozením, protože tato neurovývojová porucha je geneticky podmíněná. A tak raději nezkoušejte věřit nesmyslům, jako že za vznik ADHD může očkování nebo třeba moc cukru. Zcela vážně: ADHD je věc pro psychiatra či psychiatričku, kteří mají potřebné znalosti i zkušenosti, aby tuto diagnózu správně poznali, odlišili od jiných, nejen psychiatrických potíží a současně navrhli vhodnou léčbu.
Přečtěte si také: Leváci nejsou smolaři. V mnoha směrech jsou lepší než ostatní
To za nás „nebejvalo“
Samotné označení ADHD, tedy (attention deficit hyperactivity disorder), česky porucha pozornosti s hyperaktivitou, pochází ze 70. let 20. století. To ale neznamená, že by lidé s touto neurovývojovou poruchou dříve nebyli. Jen se jim neříkalo ADHD, což také znamenalo, že se různě protloukali životem. Mimochodem tato neurovývojová porucha s sebou nese celou řadu rizik. Lidem s ADHD mozek funguje poněkud jinak, a to znamená, že často rychleji jednají, než myslí, a (zbytečně) riskují.
Není proto náhodou, že lidé s ADHD bez odpovídající léčby mají sklony k rizikovému chování, jako je střídání sexuálních partnerů, zneužívání návykových látek nebo třeba porušování dopravních předpisů.
Vlastní popis příznaků ADHD se objevuje v lékařské literatuře už více než 200 let a také tak dlouho existují snahy těmto lidem pomoci a nabídnout jim účinnou léčbu. Od první zmínky o příznacích poruchy, kterou dnes označujeme jako ADHD, v roce 1775, bylo na toto téma publikováno více než 10 tisíc vědeckých prací. Takže lidé s ADHD tu byli ještě mnohem dříve, než vzniklo samotné toto označení. V minulosti se často stávalo, že lidé s ADHD dostali v dětství diagnózu lehká mozková dysfunkce a bylo na ně nahlíženo jako na „hloupé“ či „líné“, což je obvykle negativně poznamenalo. To bylo také jedním z důvodů, proč řada z nich nedosáhla takového vzdělání, profese a ani společenského postavení, které by odpovídalo jejich schopnostem.
Dřívější pohled na ADHD jako na lehkou mozkovou dysfunkci také znamenal to, že se předpokládalo, že během nitroděložního vývoje, v průběhu porodu nebo ve velmi raném dětství došlo k poškození mozku, ze kterého dítě „vyroste“. V současnosti je prokázáno, že se jedná o tzv. neurovývojovou poruchu, tedy odlišné vyzrávání mozku, které má z největší části genetický základ. Porucha sídlí v tzv. prefrontální mozkové kůře a v jejím spojení s dalšími tzv. podkorovými mozkovými strukturami. Celý mozek má menší objem a odchylky jsou i ve struktuře některých mozkových center.
Jednoduše řečeno mozek člověka s ADHD vypadá a funguje jinak.
Přečtěte si také: Výzkum DNA: budeme jednou umět opravit všechny chyby v těle?
Když já to nedělám schválně…
Ačkoliv je ADHD tématem pro psychiatrii, jednoduše proto, že ta má v popisu práce zkoumat lidský mozek a současně napravovat stavy, kdy se „porouchá“, stalo se samotné označení něčím, co běžně používají třeba maminky na pískovišti, když „omlouvají“ chování poněkud nezvladatelného potomka. Do chvíle, než ale diagnózu spolehlivě určí psychiatr, je to jen nálepka, která vlastně neříká nic. I proto snadno vzniká dojem, že ADHD je jen decentní označení pro spratky, s nimiž si rodiče nevědí rady. To nejvíc škodí samotným dětem i dospělým s ADHD. Řada lidí si tak stále myslí, že ADHD je jen nějaká moderní vymyšlenost.
Sama jsem se o tom, že mám (taky) ADHD, dozvěděla až po několika letech, kdy jsem zápasila s úzkostmi a byla v péči psychiatričky. Jen na okraj: to není nijak neobvyklé, až 75 % lidí s ADHD má současně nějaké další psychické potíže, ať už úzkosti, deprese, poruchy osobnosti, závislosti či vykazují asociální chování. Jako novinářka jsem byla na odborné konferenci věnované ADHD a tehdy jsem si uvědomila, že přednášející vypráví můj vlastní životní příběh. Odmalička jsem byla nepozorná, dostávala špatné známky s komentářem, že bych se měla víc snažit a všechno si po sobě pořádně přečíst. Jenže to bylo něco, co jsem nedokázala. Můj mozek si dělal, co chtěl.
Představa, že bych si v klidu sedla a dokázala se soustředit, byla pro mě z říše nikdy nesplněných cílů.
Jako dospělá jsem pro své okolí byla věčně nespolehlivá, neschopná dodržet to, co jsem slíbila, a neustále tak trochu mimo. Radši ani nepočítám, kolikrát se mi stalo, že jsem třeba k lékaři přišla ve správnou hodinu, ale v jiný den či naopak. Ve své roztržitosti jsem běžně platila složenky pozdě, protože zajít s nimi na poštu bylo pro mě něco, na co jsem si během dne jednoduše nevzpomněla. O lajdáckém dodržování termínů ani nemluvě. Nejhorší na tom bylo, že i když jsem se fakt snažila, výsledky nebyly nic moc. Asi bych se s tím vším smířila, ale moje dcera tehdy nastoupila do školy a já si při pohledu na její žákovskou knížku a vzkazy od učitelky, že je opět nepřipravena na hodinu, nenosí pomůcky a je nepozorná, uvědomila, že zažívá to samé, co jsem v dětství prožívala já. Tehdy jsem se rozhodla, že jestli jí mám rozumět a současně úplně nepřijít o rodičovskou trpělivost, měla bych nejdřív porozumět sama sobě. A tak jsem se rozhodla navštívit psychiatra, který se ADHD věnuje.
Příznaky ADHD v dospělosti * problémy s udržením pozornosti (nedokáže přečíst knihu, skáče z jednoho na druhé, nevnímá, když na něho někdo mluví, zapomíná a ztrácí věci) * vnitřní neklid * impulzivní chování (činí ukvapená rozhodnutí, která mohou mít negativní dopad – např. podá unáhleně výpověď, urazí svého šéfa, koupí věci, které nepotřebuje, zbytečně se zadluží) * výkyvy nálad, výbuchy vzteku, popudlivost * denní snění (nevnímá, když se na něho mluví) * neefektivní organizování času (zapomíná na schůzky, vždy přichází pozdě) * potíže dokončovat práci, prokrastinace (splnění úkolu až na tu nejposlednější chvíli) * selhávání v práci a v sociální oblasti * problémy s plánováním budoucnosti
Pilulky, které nejsou zázračné
ADHD se diagnostikuje pohovorem s psychiatrem: při pohovoru se důkladně rozebere pacientova minulost, průběh jeho potíží a příznaků ADHD od dětství (včetně školního prospěchu) do současnosti a zhodnotí se, nakolik tyto příznaky ovlivňují fungování jedince a zda úroveň jeho fungování odpovídá jeho schopnostem. Neexistuje žádný další specifický „objektivní“ test, laboratorní vyšetření nebo rentgenový snímek, který by toto onemocnění potvrdil a „objektivizoval“. Diagnóza se stanoví splněním diagnostických kritérií v psychiatrické klasifikaci, stejně jako je tomu například u deprese anebo u dalších psychických poruch.
Ve chvíli, kdy je diagnóza stanovena, je možné začít s léčbou. V medicíně, a v psychiatrii dvojnásob, ovšem nic nefunguje tak, že stačí spolknout pilulku a problém zmizí. Při léčbě ADHD se dnes kombinují léky s psychoterapií, která se soustředí mimo jiné na to, jak dát poněkud roztržitému člověku řád. Léky fungují tak, že člověku s ADHD umožňují, aby se lépe soustředil a lépe zvládal každodenní úkoly. Upřímně – to byla pro mě největší pozitivní změna. Ne snad že bych najednou přestala být „mimoň“, ale postupně jsem začala „fungovat“. To, že moje léky zabírají, jsem poznala v okamžiku, kdy jsem začala dávat nádobí do myčky a skutečně ho tam narovnala, aniž bych mezitím „musela“ udělat ještě několik různých věcí a činnost, která obvykle zabere pět minut, mi trvala s několika přestávkami půl dne.
Je ale dobré vědět, že mezi jednotlivými léky, které se používají při léčbě ADHD, jsou však rozdíly, a je na posouzení lékaře či lékařky, které pro konkrétního člověka zvolí.
Zrada je, že právě kolem léků na ADHD koluje celá řada mýtů. Třeba že způsobí tak, že je po nich člověk s ADHD jako motorová myš nebo je naopak utlumený či se mu změní osobnost. Dnes používané léky prošly řadou studií, které potvrdily, že opravdu fungují a jsou vhodné pro pacienty. To znamená, že ještě předtím, než jsem si třeba já vyzvedla první balení léků v lékárně, stejné pilulky užívaly tisíce jiných lidí přede mnou a zároveň se podrobně sledovalo, co se s nimi děje. Proto také každý příbalový leták obsahuje seznam možných nežádoucích účinků a také proto se lékař či lékařka ještě předtím, než vydají recept, ptají na to, zda člověk nemá například onemocnění srdce, jater nebo jiné zdravotní problémy a také zda neužívá nějaké další léky. A také jsou lidé s ADHD, pro které může být farmakologická léčba natolik nepříjemná, že se raději rozhodnou fungovat bez ní.
Na druhé straně to nic neříká o tom, jak budete na léky reagovat právě vy nebo vaše dítě. Ve chvíli, kdy vám psychiatr nebo psychiatrička tuto léčbu doporučí, má smysl o ní přemýšlet. Už jen proto, že řada lidí s ADHD, kterým se nedostává potřebné léčby, častěji sáhne po návykových látkách a mají pocit, že jim „pomáhají“ zklidnit se, překonat třeba úzkosti nebo lépe se soustředit.
Výsledkem pak může být závislost se všemi negativními důsledky.
Rozhodnout se navštívit psychiatrickou ambulanci je zcela namístě, pokud cítíte, že situace je nad vaše síly. Psychiatr je lékař specialista, který má dostatečné vzdělání a také zkušenosti k tomu, aby vám mohl pomoci. Samotná diagnóza ADHD neznamená, že je s vámi „něco špatně“, ale je to nezbytný krok k tomu, aby vám mohla být nabídnuta odpovídající léčba a váš stav se mohl začít zlepšovat. Mimochodem – čekali byste se zlomenou nohou, že se správně zahojí sama, nebo vyhledali lékařskou pomoc?
Co lidi s ADHD trápí: * vnitřní neklid, zrychlené, neuspořádané myšlenky * snížené sebevědomí pro opakované neúspěchy (i když se snaží, dopadne to špatně, protože na něco zapomene anebo udělá ukvapené špatné rozhodnutí) * frustrace * bezmoc * úzkost a deprese * zbytečné konflikty * chaotický a neuspokojivý osobní život * sklon ke zneužívání návykových látek (jako sebeléčba příznaků anebo jako nezdrženlivé impulzivní chování)
