Darwinova teorie přirozeného výběru nebyla prvním vědeckým pohledem na problematiku dědičnosti. Jejím předchůdcem byl tzv. lamarckismus, který učil, že geny se upravují za pochodu podle potřeb prostředí. Příkladem teorie, která nese název po svém autorovi, francouzském přírodovědci Jeanu-Baptistovi Lamarckovi, může být žirafa, která jednoho dne objeví, že nejšťavnatější lístečky jsou vysoko v korunách stromů. Její krk se proto bude prodlužovat s každou generací. Darwinova teorie tu Lamarckovu na dlouho převálcovala. V posledních desetiletích se ale objevila epigenetika, která dává do jisté míry za pravdu oběma svým předchůdkyním.
Genová manifestace
Řecká předpona epi znamená nad. Vychází z předpokladu, že ne všechny geny, které jsou v naší DNA uloženy, se nutně musí projevit. Epigenetika zkoumá faktory, které ovlivňují tzv. genovou expresi.
„Epigenetika nám ukazuje, jak prostředí ovlivňuje, které geny se projeví, a které ne. Podílí se společně s dalšími vlastnostmi i na zdraví našich dětí, paměti, schopnosti učit se a reakci na stres. K naší DNA se coby instrukce k její interpretaci připojují i životy našich rodičů a prarodičů, jejich strava i vzdělání, péče, kterou jim věnovali jejich rodiče, traumata, která mohli utrpět, a možná i mnohé další prožitky,“ řekla pro portál Neuropsychoterapist.com doktorka Haley Peckham.
Samotná DNA tedy není žádný jednoznačný popis budoucího jedince. Měli bychom ji chápat spíše jako recept, který se nemusí beze zbytku dodržet. Jednotlivé geny se totiž projevují v důsledku složitých buněčných dějů.
DNA se otiskuje do RNA, což je kyselina, podle které se vyrábějí důležité látky. Třeba hormony a neurotransmitery, které ovlivňují naše psychické zdraví.
Přečtěte si také: Výzkum DNA: budeme jednou umět opravit všechny chyby v těle?
Chemie v nás
Na některé body v DNA se přitom mohou navázat i jiné látky – třeba methyly – a bránit jejímu otištění. Je to podobné, jako když nasypete písek do razítka, které se pak neotiskne zcela.
Nejedná se přitom o nic zlého. Všechny naše buňky obsahují celou DNA, takže je nutné její nepotřebné části nějak vypnout: buňky žaludku přirozeně nepotřebují geny využívané mozkem a naopak. Dobře to ilustrují včely: zatímco většina z nich se rodí jako dělnice, jejich společenství potřebuje i královnu, která jinak vypadá a jinak se i chová. Právě methylace zajišťuje, aby se geny projevily u královny jinak než u obyčejných včel, navzdory stejné DNA. Zásadní na těchto úpravách genů je, že se dědí mezi jednotlivými buňkami a někdy i mezi rodiči a potomky. V centru naší pozornosti přitom stojí právě zmíněná methylace, protože je z popisovaných změn nejstálejší, takže organismus ovlivňuje dlouhodobě. A pohlavními buňkami se přenáší i na potomky, takže působí i na další generace. Methylace souvisí s řadou nemocí od rakoviny po schizofrenii.
Narušuje přitom zavedené striktní rozdělení onemocnění na „dědičné“ a „získané“, protože methylaci příslušných genů dědíme od rodičů a zároveň i měníme svým vlastním životem.
Epigenetika, stres a deprese
Dobře prozkoumané jsou epigenetické mechanismy týkající se prožívání stresu. Náchylnost ke stresu, depresivitě nebo úzkosti souvisí s biologií našich mozků. S hladinou různých neurotransmiterů a hormonů – a také s množstvím receptorů, které na jejich přítomnost reagují. Nejčastěji předepisovaná antidepresiva patří do skupiny SSRI – a působí tak, že snižují vstřebávání neurotransmiteru serotoninu do buněk. Mezi neurony je proto serotoninu víc – což někdy pomáhá depresi utlumit. Fungování serotoninového systému i zvládání stresu přitom závisí mimo jiné právě na methylaci příslušných genů. Ta ovlivňuje, kolik serotoninu se bude vytvářet, kolik receptorů na něj bude reagovat i kolik látek, které jej rozkládají nebo přenášejí zpátky do buněk, se vyplaví. Také množství receptorů stresových hormonů opět spoluurčuje methylace určitých genů. Tu do určité míry dědíme – ale zásadní pro ni je i vliv výchovy v časném dětství. Množství výzkumů prokazuje epigenetické vlivy právě na citlivé péči rodičů.
Jak je důležitá láska
Výzkumy provedené na myších prokázaly vliv mazlení mláďat s rodiči na fungování genu pro stresové receptory v mozku. Při mazlení a olizování myších mláďat přirozeně dochází k mnohým hormonálním a nervovým dějům. Ty jsou samy o sobě možná jen dočasné – ale zároveň ovlivňují hladiny enzymů, které způsobují navazování a odlučování methylů z různých genů. Mládě, o které myší matka v dětství dobře pečovala, bude i v dospělosti produkovat víc receptorů, které mu budou pomáhat dobře tlumit stres. Zanedbávaná mláďata naopak mají takových receptorů málo, což zvyšuje jejich dispozice pro řadu duševních potíží.
Podobné vlivy se přitom často přenášejí i na další generaci. A totéž podle všeho platí i u lidí.
Zlepšeme život svým prapravnukům
Co to znamená pro běžného člověka? Epigenetika nepřináší jen zajímavé vědecké novinky vhodné ke kávě, ale i docela praktické informace. Způsob, jakým žijeme – strava, stres, odpočinek, vztahy s blízkými lidmi, meditace –, to všechno ovlivňuje naše geny, které předáváme svým potomkům. Díky epigenetice víme, že každý přechodný stav mysli ovlivňuje i naše tělo – a trvale se v nás zapisuje. Víme, že děti i dospělí potřebují důvěrný lidský kontakt, který ovlivňuje transkripci genů v mozku, a tím i celý další život. A že psychoterapie není jen marné povídání, ale zážitek vztahu, jehož neurogenetické důsledky mají moc dlouhodobě ovlivnit jak člověka samotného, tak i jeho potomky.
Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. I když se na ně předem nejde úplně připravit, něco málo se udělat dá… Dali jsme pro vás do kupy speciální microsite s názvem Kolik stojí zdraví. Přečtěte si, jak dlouho trvá průměrná pracovní neschopnost, na jakou podporu od státu máte nárok, když dlouhodobě onemocníte a ve které nemocnici najdete nejlepší specialisty na různé neduhy.
