Když čtyřicátník Jonathan Rauch upadl do smutku a letargie, neměl tušení proč. Měl úspěšně rozjetou kariéru, pevný vztah, byl zdravý a poměrně zajištěný. Pak se dozvěděl, že štěstí je křivka, a najednou mu bylo všechno jasné. Vědci mají totiž stále více důkazů o tom, že naše životní spokojenost klesá, když je nám 20 a 30, ve čtyřiceti se propadá na dno a od té doby už jen roste. Až do smrti. Zapomeňte tedy na rčení, že život začíná ve čtyřiceti – padesátka je to číslo, ke kterému je třeba se upínat!
Vše plyne!
Jonathanovi se tak ulevilo, že nalezl vysvětlení náhlého zešedivění světa, které postihlo jeho a – jak byl přesvědčen – i celou řadu dalších lidí ve středním věku. Rozhodl se, že o tomto fenoménu informuje co možná nejvíc vrstevníků. Napsal knihu The Happiness Curve: Why Life Gets Better After 50, která zahrnuje příběhy lidí, výsledky posledních výzkumů a rozhovory s ekonomy, psychology a neurovědci. „Nejpřekvapivější je asi to, že věk pracuje ve prospěch štěstí, na rozdíl od jiných věcí,“ řekl britskému deníku The Guardian. „A nejdivnější je to, že krize středního věku přichází, i když k ní není důvod,“ dodává. Takže než začnete vyhazovat jmění za rychlá sportovní auta a milostné aféry, což je typická reakce na náhlou nespokojenost s vlastním životem, uvědomte si, že to nepomůže. Vaše neštěstí totiž není způsobeno absencí výše uvedeného.
Podle Raucha – a nejen jeho – jde o přirozené přechodové období, které souvisí jednoduše s tím, že čas plyne.
Přečtěte si také: „Vědecké“ recepty ke štěstí a zdraví: ztráta času a peněz?
Takový slušný a spořádaný člověk
„Je to taková sebepožírací spirála nespokojenosti. Nevzniká proto, že by bylo něco špatně s vaším životem, manželstvím, myslí nebo psychickým zdravím,“ popisuje Rauch. Podle něj právě lidé, kteří proplouvají životem bez větších objektivních potíží, vnímají tuto zakřivenou časovou osu velmi intenzivně. Zdá se, že se jim všechno daří, dosahují svých cílů, a přesto se najednou cítí méně spokojeně, než by se čekalo. Dumají: „Proč se každý rok cítím hůř? Proč je všechno horší, místo aby se to zlepšovalo? Něco musí být s mým životem špatně…“ „Ve skutečnosti je váš život v pořádku, prostě jen cítíte působení času, které možná na ty, co žijí turbulentním způsobem života, tolik nedopadá,“ vysvětluje Jonathan. Svá tvrzení opírá o studii ekonomů Davida Blanchflowera a Andrewa Oswalda z roku 2008. Těm vyšlo, že v 55 z 80 zkoumaných zemí dna úrovně štěstí dosahujeme v průměru ve 46 letech.
Studie sama cituje nejméně 20 dalších zdrojů, které existenci U křivky, minimálně ve vyspělých zemích, potvrzují.
Smutek pro horních 10 tisíc
Nicméně ne všichni odborníci s touto teorií souhlasí. Ekonomové Paul Frijters a Tony Beatton se domnívají, že je docela dobře možné, že ti, kteří se po padesátce dočkali stále se zvyšujícího štěstí, byli šťastnější už na začátku. Že měli zkrátka jinou startovní čáru, a to jim pomáhá dosahovat většího štěstí, větších úspěchů v kariéře i ve vztazích. „Kdybychom jim tu startovací linii posunuli, U křivka by zmizela,“ píše se v jejich práci. Nicméně Jonathan Rauch považuje sám sebe za učebnicový příklad U křivky.
Svět v nihilistické mlze
Pamatuje si sám sebe, když mu bylo 20, připraveného dosáhnout v životě smysluplných cílů. Po čtyřicítce je všechny překonal. Vydával knihy, vyhrával novinářské ceny, měl funkční vztah, žil v sousedství s velkým komunitním duchem. Přesto pořád myslel jen na to, co mu chybí. „Měl jsem obrovské štěstí, a přesto jsem po čtyřicítce zažíval pocity nespokojenosti a neklidu. Pak jsem v 45 letech vyhrál důležitou novinářskou cenu, a to mě uspokojilo tak na 10 dní,“ popisuje. Kolem padesátky se u něj, přes smrt obou rodičů, ztrátu práce v redakci a neúspěchu startupu, který chtěl rozjet, začala tahle nihilistická mlha trhat. Dnes, ve svých 58 letech, říká: „Po padesátce se množství démonů, kteří ke mně mluvili, začalo zmenšovat a dnes už promlouvají jen velmi, velmi výjimečně.“ Při práci na své knize potkal spoustu lidí, kteří to měli stejně či podobně.
Mlýn na hédonismus
Výzkumy ukazují, že starší lidé se cítí méně ve stresu a méně litují svých rozhodnutí, méně se soustředí na negativní informace a lépe regulují své emoce. Také společenské postavení v jejich životech přestává hrát tak důležitou roli. Rauch k tomu říká: „Zdá se, že po společenském uznání toužíme, hlavně když jsme mladí.
Chceme skvělou práci a výjimečné manželství, spoustu peněz, napsat něco, co by překonalo Shakespeara…
Jenže ta samá ambice nás nutí chtít pořád víc a víc a my se ocitáme ve spirále hédonismu. Necítíme spokojenost, jakou jsme očekávali, tudíž se ptáme, co se stalo špatně.“ A starších lidí se tenhle hédonistický kolotoč už netýká a dokážou je uspokojit „obyčejné“ věci jako koníčky či čas strávený s vnoučaty.
Kdybych to byl býval věděl
„Ve starých lidech je obrovské množství neodkryté moudrosti a nevyužitého potenciálu. Kvůli křivce se u nich často dostavuje potřeba vrátit společnosti něco zpátky. Chtějí být mentory, dobrovolníky nebo chtějí pracovat na poloviční úvazek,“ říká Jonathan. Mezi jeho tipy, jak se vyrovnat s krizí středního věku, patří otevřené hovory s přáteli, kteří zažívají to samé, a pochopení faktu, že je to normální. Také pomáhá, když se přestanete srovnávat s ostatními. A pokud to nepomůže, dejte tomu čas. Jak se Jonathan blíží k šedesátce, říká, že se v životě necítil vděčnější. „Přál bych si jen, abych tohle všechno věděl, když jsem procházel tou křivkou, protože to čekání na zlepšení rozhodně stojí za to,“ uzavírá.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Mohlo by vás také zajímat: Opravdové štěstí? Tkví ve schopnosti vyrovnat se s těžkostmi
