Poprvé je podrobně zkoumal Dan Buettner. Americký cestovatel, objevitel a žurnalista to dal v roce 2005 dohromady s National Geographic a po měsících výzkumů publikoval text nazvaný Tajemství dlouhého života. Identifikoval v něm pět oblastí, které jsou rozeseté v různých koutech světa, ale mají hodně společného.
Italská Sardinie. Japonský ostrov Okinawa. Poloostrov Nicoya na Kostarice. Ostrov Ikaria v Řecku. A konečně komunita adventistů sedmého dne v kalifornském městě Loma Linda. Jak se to rýmuje? Všechno jsou to oblasti, které trhají rekordy, co se dlouhověkosti týče.
Devadesátky, někdy dokonce stovky, se tu dožívají výrazně častěji než kdekoli jinde na Zemi; navíc v dobrém fyzickém i duševním zdraví. Trápí je mnohem menší riziko demence, rakoviny, obezity, srdečních chorob a dalších nemocí, které zejména nám „Zápaďákům“ často znepříjemňují stárnutí a celkově zkracují život.
Zdálo by se, že to všechno je prostě zásluhou dobrých genů.
Jenže vědci, kteří se právě dlouhověkostí zabývají, přišli na to, že genetická výbava se na ní podílí jen přibližně z 25 procent. Zbytek je záležitost životního stylu. Buettner teorii ještě rozvinul – na základě pozorování i statistických dat přišel s devíti faktory, které spojují všech pět zmiňovaných oblastí. A nejspíš stojí za dlouhými, spokojeně prožitými životy místních.
1. Přirozený pohyb
Žádné činky, posilování na strojích nebo trénování na maraton. Lidé v modrých zónách se hýbou pořád, v rámci pracovního režimu i volného času. Chodí pěšky, starají se o zahradu nebo pole, opravují, co je nutné. Nebo třeba pasou ovce v sardinských horách.
Právě rutinní pohyb, který nás zvlášť nezatěžuje, ale je normální součástí života, je podle vědců, kteří se modrými zónami zabývají, naprosto klíčový. Možná ze všech bodů nejdůležitější. Jenže jak ho elegantně přenést do reality, ve které žije většina z nás?
„V ekonomice založené na vědomostech, která nás často na celé dny poutá k počítačům a pracovním stolům, to možná nevypadá realisticky,“ uznává Andrew Merle, odborník na zdravý životní styl a produktivitu. „Před sto lety mělo sedavé zaměstnání jen deset procent lidí, dnes je to v našich podmínkách devadesát procent,“ píše v textu pro Medium.
I tak věří, že můžeme zdravý pohyb zařadit do životního režimu stejně snadno, možná dokonce snáze než přesně vyhrazené hodiny na návštěvu fitness centra. Choďte, kudy můžete, radí: „Když doprovázíte děti do školy, když jdete na nákup, na návštěvu ke kamarádovi nebo i na večeři do restaurace.“
Stejně dobře prý poslouží i jízda na kole.
Pomůže to samozřejmě fyzickému zdraví – například Americká společnost pro výzkum rakoviny nedávno zjistila, že už šest hodin chůze týdně může zmenšit riziko úmrtí na srdeční a respirační choroby nebo na rakovinu. Přirozený pohyb však poslouží i duševní svěžesti, míní Merle. Upozorňuje na poznatky švédského lékaře Anderse Hansena, který tvrdí, že každodenní procházka může snížit riziko demence až o 40 procent. To už stojí za zamyšlení.
2. Smysl života
Na Okinawě tomu říkají „ikigai“, na Nicoye „plan de vida“. Volně by se to dalo přeložit jako „proč každé ráno vstávám“, píše Dan Buettner. „Mít pocit, že to, co děláte, je užitečné a má to vyšší smysl, vám může přidat až sedm let života navíc,“ dodává.
3. Pravidelný odpočinek
Ve všech modrých zónách žijí lidé poklidně a rutinně, ale stresu se samozřejmě nevyhnou. Mají ovšem svoje metody, jak se s ním vyrovnávat, a svorně se jimi řídí. Tak třeba na ostrově Okinawa každý den věnují pár minut vzpomínkám na předky, kalifornští adventisté se modlí, na Ikarii si dávají odpoledního šlofíka a na Sardinii si libují v happy hours.
4. Pravidlo osmdesáti procent
Okinawská mantra „hara hači bu“, která frčí už od dob Konfucia, to říká jasně: jezte ne do polosyta, ale do chvíle, kdy budete z osmi desetin plní. Zbývající dvě už by vám zbytečně ubíraly energii a dlouhodobě také přidávaly kila.
5. Masa stačí málo
Jídelníček je ve všech modrých zónách založený hlavně na rostlinné stravě. Základem jsou obvykle luštěniny, hlavně fazole, čočka a sója, naopak maso se na talíři objevuje minimálně.
Přibližně pětkrát do měsíce; nejčastěji jde o malou porci libového vepřového.
6. Sklenka vína neuškodí
Ve všech oblastech kromě města Loma Linda (protože adventisté abstinují) se alkohol popíjí pravidelně, zato decentně. Ukazuje se, že střídmí pijáci obecně přežívají ty, co nepijí vůbec. „Trik je v tom, dát si jednu dvě skleničky denně, nejlépe sardinského červeného vína, s přáteli a nejlépe k jídlu,“ radí Dan Buettner lidem z méně šťastných regionů.
7. Pocit sounáležitosti
Buettner a jeho spolupracovníci se osobně setkali s 263 lidmi, kteří se dožili nejméně stovky. Jen pět z nich se nehlásilo k žádnému náboženství. Nejde ani tak o víru samotnou, myslí si výzkumníci, ale o sounáležitost, která vzniká při společných rituálech, jako jsou pravidelné návštěvy kostela. Ty prý můžou přidat čtyři až čtrnáct let života.
8. Rodina na prvním místě
V modrých zónách si potrpí na úzké rodinné vazby a společné trávení času. Stárnoucí příbuzné neposílají do žádných domovů; v jednom obydlí klidně žije několik generací a ti mladší se starají o své rodiče, prarodiče i praprarodiče.
Starší naopak věnují dostatek času dětem, kterým předávají životní zkušenosti a etické zásady.
9. Síla přátelství
Nejen rodina, ale také sociální kruhy, ve kterých se pohybují, hrají v modrých zónách obrovskou roli. Na povrchní přátelství si tu nepotrpí: krásným příkladem je Okinawa, kde lidé tvoří takzvané „moai“. Jsou to skupinky pěti přátel, kteří při sobě stojí v radostných i těžkých chvílích. Navíc se podporují v dobrých životních návycích.
Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. I když se na ně předem nejde úplně připravit, něco málo se udělat dá… Dali jsme pro vás do kupy speciální microsite s názvem Kolik stojí zdraví. Přečtěte si, jak dlouho trvá průměrná pracovní neschopnost, na jakou podporu od státu máte nárok, když dlouhodobě onemocníte a ve které nemocnici najdete nejlepší specialisty na různé neduhy.
