Jak se ve společnosti utváří stigma?
Stigma má víc komponentů. Určitě mají vliv média a špatný obraz v nich. Pokaždé, když si přečtete zprávu o napadení duševně nemocným, jde společenské stigma hrozně nahoru. Další věc je naše komunistická minulost. Lidi s duševním onemocněním jsme dříve ve společnosti vůbec nevídali, zavírali se do léčebných zařízení. Stejně tak jste nikde neviděli vozíčkáře, bylo to tabu.
Takže za to může novinářská touha po senzaci?
Novináři si často nedávají vůbec práci s tím, aby to téma podali bez emocí, hlavně bulvár jede na drama a strach. Když noviny napíší „Schizofrenik vraždil v Tescu!“ a nedodají k tomu víc informací, ublíží to spoustě lidí a má to obrovský dopad na společnost i v tom, že pak se lidé bojí hledat pomoc.
Mohlo by vás také zajímat: Simona Bagarová: Dobrovolnictví je ta nejnormálnější věc na světě!
Jak se s tím dá bojovat?
My jako odpověď dáváme k dispozici čísla. Každý rok je u nás spácháno cca 160 vražd. Bohužel tu jednu spáchá člověk, který má problém s duševním zdravím. Ale není to jeho chyba, často jde o selhání systému. Nemá se kam obrátit nebo dojde ke špatné komunikaci s lékařem, policií… Nemoc se pak zhorší tak, že ten člověk přestane žít v realitě. Ale je to ta nemoc, ne ten člověk. Pořád funguje stigma, že lidé se narodí zlí a chtějí páchat zlo. Ale jsou to těžce nemocní lidé, kterým systém nepomohl. Je také důležité si uvědomit, že jsou to lidé, ne diagnózy. Žádný člověk není jenom „schizofrenik“. Jsou to lidé, kteří mají své rodiny, práci, koníčky.
Jak jsme na tom v porovnání s jinými zeměmi?
Podle výzkumů, které máme k dispozici, se zdá, že jsme na tom hůř. U nás by třeba jen třetina lidí byla ochotná pokračovat v přátelství s člověkem, u kterého by diagnostikovali duševní onemocnění. Naproti tomu v Anglii je to 90 %. Konkrétně v Anglii už ale mají za sebou přes 10 let celonárodní antistigma kampaně, navíc nejsou jako my zatíženi komunismem, kdy duševní nemoci „nebyly“. Oproti Západu máme pořád desítky let zpoždění.
V čem je stigma nejvíc nebezpečné?
Stigma může být o životě, nebo smrti. Někdy se stává to, že lékaři připisují fyzické projevy duševnímu onemocnění. A v nejhorším případě člověk může i zemřít. Takhle třeba pacient umřel na zánět srdce, protože lékaři ho nebyli ochotni léčit. Byli přesvědčeni o tom, že příznaky souvisí s jeho schizofrenií. A právě i proto nás zajímalo, jaké postoje mají k lidem s duševní nemocí budoucí zdravotníci. Dalším jeho nebezpečím je to, že způsobuje izolaci.
Velmi často se lidem s duševním onemocněním rozpadají vztahy s rodinou a přáteli, kteří jsou ale velmi důležití pro kvalitní život a pro jejich zotavení.
Proč se tak bojíme o tomhle tématu mluvit?
Ve společnosti chybí informace, a tudíž je to něco neznámého, s čím jsme se nikdy nesetkali. Přitom je to hrozný paradox, podle Světové zdravotnické organizace si každý čtvrtý člověk projde potížemi s duševním zdravím. Ať už je to menší depka, větší depka, panická ataka, nebo úzkost. Ale pořád je to těžko komunikovatelné téma, i když jde o naše zdraví. A zdá se, že nemocí tohoto typu bude víc a víc, míra deprese se neustále zvyšuje. Souvisí to se stresem, neschopností odpočívat a zlepšovat vztahy kolem sebe, nekomunikují spolu generace… Tenhle nárůst ale souvisí samozřejmě i s tím, že mnohem víc lidí se dnes nebojí vyhledat pomoc.
Na co se zaměřuje váš destigmatizační projekt Můj mindset?
Zkoumali jsme postoje mladých lidí a přetvořili je do intervencí podporujících změnu postojů. Mladí lidé (14–25 let) jsou nejvíc ohroženi potížemi s duševním zdravím a často nemají dostatek informací. Projekt je celý postavený na vědě a spolupráci lidí z různých profesí: psychiatrů, psychologů, sociálních pracovníků, sociologů… A hlavně do všeho zapojujeme lidi s vlastní zkušeností s duševním onemocněním. Není to žádný hurá projekt stavěný na emocích nebo domněnkách. Příklad: dobře nefungují třeba simulace psychózy.
Když někoho zavřete do budky, kde se imituje schizofrenie, může to být tak strašný zážitek, že odcházíte s ještě horšími názory na lidi s duševním onemocněním, než jste měli předtím.
A právě tomu jsme se chtěli vyhnout, takže jsme naše intervence otestovali na 21 středních zdravotnických školách.
Průzkum jste dělali mezi studenty zdravotnických škol. Proč právě s nimi?
Protože ti se pravděpodobně do kontaktu s lidmi s duševním onemocněním dostanou a dost často je zdravotník jedna ze zásadních osob v jejich životě. Může hodně pomoct, ale i uškodit. Takže celé je to o informovanosti a o komunikaci, o schopnosti empatie. V tom jsou velké rezervy, zjistili jsme, že nejčastěji se lidé bojí, že duševně nemocný člověk je v první řadě agresivní. To je klasický mýtus, se kterým se můžeme setkat napříč celou společností.
Co tedy fungovalo v boření těch mýtů nejlépe?
Vynikající odezvu máme na videa a silný zážitek byly semináře, kdy v prvních dvou částech studenti vůbec nevěděli, že jeden z přednášejících je člověk s duševním onemocněním. Předtím se většinou nikdy nesetkali s člověkem, který má schizofrenii. Znají to jen z filmu, který skončil tím, že ten člověk někoho zabil. Když ten člověk potom začal na semináři vyprávět svůj osobní příběh, studenti na to reagovali úplně skvěle.
Takže co funguje, je hlavně osobní setkávání, snažit se lidi tématem nějak bavit, neodsuzovat, vytvořit bezpečné prostředí k diskusi…
V rámci projektu vznikl i web. Co je jeho hlavní úlohou?
Především podat srozumitelné a všem dostupné informace o duševním zdraví a nemoci, říct, co je stigmatizace a jak s ní bojovat. Plus chceme informovat o existenci programů od jiných organizací zabývajících se destigmatizací (mrkněte třeba na Nevypusť duši, Blázníš? No a!, Spolu) a nabídnout mapu služeb – tam může každý rychle hledat pomoc ve svém okolí. A moc bychom chtěli, aby Mindset začali využívat víc učitelé. Jsou to jednoduše dostupné materiály, ideální do hodin. Na začátek třeba pustí video, pak mohou studentům přečíst osobní příběhy, o těch pak mohou diskutovat, na webu najdou srozumitelné informace o zdraví a nemoci atd.
Jaké další destigmatizační aktivity máte v plánu?
Teď jsme začali velký pětiletý projekt Destigmatizace, chceme to téma víc vnést do společnosti. Až bude vnímáno jako přijatelné sdělit někomu svoji zkušenost s duševní nemocí, tak už tím, že to sděluji, stávám se pro toho člověka takovým obrazem psychicky nemocného člověka (kterého se nebojí, protože ho zná).
Zároveň to lidi může inspirovat k vyhledání pomoci, když se jim přitíží. Teď je to začarovaný kruh, dokud o tom nezačneme mluvit, nic se nezlepší.
Kdo se na tom bude podílet?
Máme celkem kompletní seznam organizací a lidí věnujících se destigmatizačním aktivitám, které teď chceme pozvat na první setkání. Je důležité se potkávat, je před námi spousta výzev. Chceme společně vytvořit takovou alianci. Musíme vymyslet, jak to udělat, aby se v té alianci cítili všichni pohodlně, zkoordinovat názory a vytvořit takový hub. Aby se nedublovaly programy a výstupy jednotlivých organizací.
Na co se teď nejvíc těšíš?
Těším se na druhý ročník filmového festivalu Na hlavu, který bude příští rok v dubnu, to je moje srdcovka. Bude se konat v Praze v Ústřední knihovně, ale časem se nám snad podaří jej rozšířit i do regionů.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Přečtěte si také: “Lidé nemají depresi, lidé jsou smutní,” říká terapeut.
