„Měli jsme tu pána, který si dělal mojito a přišel s useknutým prstem. V mixéru vyráběl ledovou tříšť a když se mu tam vzpříčila kostka ledu, tak do něj strčil ruku, aby ji posunul. To nevymyslíte,” vzpomíná Otakar Dosoudil, traumatolog 1. ortopedické kliniky 1. LF UK sloužící na Oddělení urgentního příjmu dospělých v pražské Fakultní nemocnici v Motole. „Navíc se jmenoval Ňouma.“
Je takových kuriózních případů hodně?
Kdepak, život není seriál. Nejčastěji řešíme odřeniny, drobné řezné rány, podvrtnuté kotníky, zlomeniny. Šijeme, sádrujeme a tak dále. Pokud je zlomenina na operaci, převezeme pacienta na oddělení. Jen extra akutní případy jedou na sál rovnou od nás. Ano, máme pacienty po těžkých nehodách, kteří přiletí vrtulníkem, ale taky dost lidí, co přijdou s prkotinou, která už je otravuje tři týdny a Motol je teď už na metru…
Když jsme domlouvali rozhovor, říkal jste navíc, že by ho mohlo překazit náledí…
Je to tak. Metro sice prudce zvýšilo počet pacientů dlouhodobě, ale pořád platí, že jsme „sezónní“ pracoviště. Tady hned poznáte, když venku začne mrznout nebo lidi naopak po zimě vytáhnou kola a kolečkové brusle. To samé zahrádkáři. Když prořezávají stromky nebo něco sklízí, hned je tu plno. Typické jsou ořechy, lidi skáčou po větvích, aby je setřásli a suché větve to logicky dost často nevydrží. No a kosti taky ne.
Co všechno spadá pod pojem urgentní příjem?
Motol minulý rok přešel na moderní západní model velkého příjmu pro všechny akutní stavy. Možná to znáte ze seriálu Pohotovost. Pacienti už nemusí pobíhat s prominutím jako zběsilí od vyšetření k vyšetření, ale specialisti za nimi přijdou sem. Já jako traumatolog řeším celé spektrum úrazů, další kolegové zase všechny akutní neúrazové stavy včetně mrtvic, infarktů apod. Jsou tu i neurologové, chirurgové, urologové… Na jednom patře je rentgen, ultrazvuk i cétéčko. Nemocnice je na tenhle nový provoz patřičně pyšná. Máme tady vlastně hned dva, v protější budově je urgentní příjem pro děti. Pracoval jsem tam tři roky, pak jsem přestoupil na dospělé.
S dospělými je snazší domluva?
Je to obvykle jednodušší, ano, ale třeba domluvit se s rodiči bylo psychicky mnohem náročnější, než komunikace se samotnými dětskými pacienty. Pořád mi ta práce ale hodně dává. Mám pár kolegů, i mladších, kteří tady zažívali pocity vyhoření, ale mě prostě kontakt s pacienty baví. Tedy kromě pátečních nočních s opilci. Jsem pozitivní člověk, šťastný, že můžu pomáhat lidem. Mám malou dceru, která právě začíná komunikovat, a to je obrovský relax.
Máte doma jako lékař z úrazového podobnou roli jako klasická máma učitelka?
To asi ne, nejsem žádný pedant. Ale prevenci bych nepodceňoval. Auto mám na zimu přezuté, dodržuji bezpečnostní opatření a při sportu nosím chrániče. Přece jen jsem úrazů už viděl poměrně dost. Ale abych byl upřímný, příležitostně se rád svezu rychle, pokud jedu sám a silnice je prázdná a suchá, jinak ale jezdím myslím dost bezpečně. Možná je to spíš věkem a zkušeností. Typický je třeba „syndrom posledního polínka.“ Už to máte skoro hotové, takže trochu vypnete a malér je na světě. Taky nehody se stávají pár kilometrů před cílem. Věřím, že většině úrazů se lze vyhnout, ale upřímně každému doporučuju nějaké úrazové pojištění. Když pacienti zjistí, kolik dostanou nemocenskou, většinou se tváří dost zoufale.
Zakázal byste adrenalinové sporty?
Není důvod. Následky těchto úrazů neodčerpávají takové částky, aby dávalo smysl proti nim nějak bojovat. Sám jsem si vyzkoušel několik sólo seskoků padákem, takže to vlastně naprosto chápu. Mnohem více závažných úrazů a neskutečně více odčerpaných finančních prostředků má na svědomí třeba obecně dost tolerovaný alkohol. A nezaznamenal jsem nějakou snahu ho kvůli tomu zakázat.
Češi jsou kutilové a rádi improvizují. Projevuje se to i v oblasti léčení?
Tak umělou ledvinu si snad doma nikdo nevyrábí, ale pochybné léčení po internetu lidé praktikují vcelku běžně. Měli jsme tu pána, který si píchal nějaký žabí jed. Už nevím, co to mělo mít za účinky, ale intenzivní hnisání ran po operaci asi neslibovali. Aplikoval si to dokonce i v nemocnici, našly to u něj náhodou sestry. Lahvička byla popsaná azbukou, pán tomu ani pořádně nerozuměl, ale byl to opravdu žabí jed pro jakési veterinární použití. Zvláštní je, jak často čtete, že lidé nevěří doktorům, a pak skočí někde na webu na podobnou kravinu…
Ptám se na to kutilství, protože mi jednou někdo vyprávěl, jak mu strýc kdesi na vesnici dával ruku do dlahy z větví…
To už se snad ani neděje… Ale máte pravdu, že s něčím podobným jsem se jednou setkal. To když přišel na vyšetření rovnou z letiště pacient, který se po několika týdnech vrátil z nějaké zapadlé části Číny. Měl zlomeninu zápěstí, kterou mu tam ošetřili třemi staženými dřívky. Bohužel to nebylo úplně legrační, protože mu příliš utažené provázky během té doby zaryly dřevo až do masa.
Obecně asi není na úrazech a nemocích nic legračního nebo povzbudivého.
Tady si dovolím trochu nesouhlasit. Legračního samozřejmě na neštěstí není nic, ale někdy člověka přiměje k zamyšlení, a to je možná nejlepší prevence. Jednou k nám přivezli mladého sympatického kluka se zlomenou pažní kostí a zlomenou holení. Věřící amatérský speleolog, který strávil pět dní někde v jeskyni. Nemohl se dovolat pomoci, vycucával vodu z lišejníků a už víceméně umíral. Pak ho náhodou našel pejsek nějakého pána na procházce. Vytáhli ho hasiči, a přesto, že musel mít strašné bolesti, se jen spokojeně usmíval a ani nepípl. V životě jsem ve tváři nikoho jiného neviděl takový výraz štěstí.
MUDr. Otakar Dosoudil, nar. 1978 v Žilině na Slovensku. Absolvent 2. lékařské fakulty UK Praha, pracuje v oboru ortopedie a traumatologie. Od roku 2004 působí ve FN Motol. Je ženatý a má 2,5letou dceru.
