První odlesky této choroby se vyskytují již v 15. století a všechny známé oběti mají mnoho společných rysů. Skleněnému bludu se přezdívalo „učencova melancholie“, což nám mnoho napoví. Jednalo se téměř výlučně o majetnější jedince s vyšším vzděláním –- ať už církevním, nebo sekulárním. Naprosto typickou obětí je tedy i ta snad nejslavnější, francouzský král Karel VI. (1368–1422), jehož problémy začaly naprosto znenadání.
Ruku vám podat nemohu
Z poměrně sportovně založeného jedince a vášnivého lovce se jeho osobnost téměř přes noc roztříštila v sérii hysterických epizod, při kterých odmítal sedět na vlastním trůně, nebude-li důkladněji obložen polštáři, trval na tom, že kdyby se prudce posadil, zadnice by se mu rozbila na kusy, nebo třeba že nemůže vlastním velmožům ze stejného důvodu potřást rukou.
Typický příklad nedůvěryhodnosti smyslů
Nemoc se však netýkala jen králů, a nebyla tedy před běžnou populací skrývaným tajemstvím. Zatímco René Descartes tuto „všeobecně známou“ chorobu používá jako jeden z důkazů nedůvěryhodnosti našich smyslů, Miguel de Cervantes o ní napsal novelu El licenciado Vidriera. Skleněný blud byl tak po desetiletí a staletí jakousi nemocí celebrit a celebritou mezi nemocemi, jen aby během dvou století téměř úplně zmizel.
Představa končetin ze skla není ale podle spousty zpětných analýz jádrem pudla. Mohlo se jednat o symptom celé řady úzkostných poruch. Proč ovšem středověkého člověka přepadla zrovna skleněná asociace? Sklo mistrovsky používali už staří Římané, s příchodem gotiky ale v Evropě zažilo renesanci. Rozšíření různého nádobí a dekorativních předmětů a velkolepé vitráže jako po dešti rostoucích katedrál udělaly ze skla materiál s obrovskou symbolickou zátěží.
Přečtěte si také: Úzkost nebo agrese? Jak souvisí psychiatrické poruchy s kulturou?
Kam projektujete svou paranoiu?
Neobyčejně nákladný materiál, který uměl dělat neviditelné bariéry, skládat se do obrazů, nebo dokonce ukázat celý svět zrcadlově obráceně, jednoduše stimuloval fantazii. A ohromovat růzností využití uměl stejně dobře jako k smrti děsit svou křehkostí. Rozbité zrcadlo ostatně sedm let smůly nosí i nám. Třeba proto, že jsme v něm rozbití my sami.
A sklo se neokoukalo rychle, 16. i 17. století zažilo stovky případů skleněného bludu. Jen aby kolem roku 1830 tato nemoc zničehonic zmizela z povrchu zemského. V 19. století pak růst cementem pojených staveb doprovázelo několik případů „cementového bludu“, jehož oběti naopak žily v dojmu a hrůze z vlastní sypkosti.
První moderní analýzy tedy dospěly k tomu, že obě generace této choroby budou pouhou projekcí vlastní paranoie. Asociací „zranitelného a křehkého“ sebe sama s novými cennými a křehkými technologiemi.
Existují ale vědecky nepotvrzené zprávy o dalších obětech nemoci. Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893) je všeobecně známý svým neurotickým chováním, ale jeden z projevu jeho „šílenství“ by vám teď mohl znít povědomě. Jeho životopisec David Brown píše: „Při jeho prvním pokusu o dirigování nové opery Vojvoda Čajkovského přepadla hrozná úzkost a měl pocit, že pokud si rukama nebude držet hlavu zpříma, skutálí se mu z ramen a roztříští se. Nezbyla mu tak ruka na dirigování a představení se muselo ukončit.“
Možná poslední šanci podívat se na skleněný blud vědecky ale dostal Ady Lameijin, špičkový nizozemský psychiatr. Celý život ho tento fenomén fascinoval a při studiích i následné praxi se zabýval jeho historickými záznamy a zkoumáním. Shodou okolností v roce 1964 zrovna do jeho nemocnice přišel člověk, který tvrdil, že je jeho tělo skleněné.
Lameijin se příležitosti ihned chopil a zaznamenal celou léčbu v odborných periodicích.
Po dlouhé době se mu s pacientem povedlo navázat bližší vztah a snažil se proniknout do problému: co skleněný člověk cítí? Křehkost a strach z roztříštění? Ostrost a strach z pořezání ostatních? Pacient ve snaze vysvětlit ukázal na okno. „Co vidíte, doktore?“ otázal se. Lameijin popsal ulici, auta, stromy, kolemjdoucí. „Ha! Přehlédl jste sklo v okně. Neviděl jste ho a to je vám z nich nejblíž. A takový jsem já. Jsem tu, a zároveň nejsem. Jako skleněná tabulka.“ Mladíka se povedlo vyléčit poměrně rychle. Byl zatím poslední zaznamenanou obětí skleněného bludu.
Nabízí se ovšem otázka, jestli v našem světě, světě pohledů přes objektivy a brýle virtuální reality, světě, v němž jsme tak úzce propojení, že bychom bez skleněných bariér nepřežili, zůstane případem posledním.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Mohlo by vás také zajímat: Antropolog: Člověk nemá šílenství, šílenství má jeho
