Rozhovor: Jak se naučit říkat ne

Jak jsou na tom Češi s říkáním ne? Jsme dobří vyjednavači? 

Velice neradi říkáme ne, protože je to určitým způsobem považováno za neslušnost. To je součást evropské kultury. Člověku, který se proti něčemu ohradí, se hned dávají nálepky – neochotný, lenivý, drzý, bezcitný.  

Zvykli jsme si na to, že když od nás někdo něco chce, náš prvotní reflex je říct ano. Když máme silný pocit, že musíme říct ne, máme s tím většinou problém hlavně my. Ne ten člověk, který od nás něco chce. 

Velice neradi říkáme ne, protože je to určitým způsobem považováno za neslušnost. To je součást evropské kultury. 

Takže jsou na tom podobně i Slováci, Němci, Poláci či Rakušané?  

Přesně tak. Oproti tomu třeba v Americe, když se vyjednává, je první automatická odpověď vždy ne. To proto, že první nabídku pokládají jen za takovou udičku. V arabských zemích se také očekává, že budete smlouvat. 

Kam až to může zajít, když se nenaučíme ve správných chvílích říkat ne? 

V extrémních případech může dojít až k syndromu vyhoření, pocitům zneužití a obrovského vyčerpání. Když člověk vše odkývá, automaticky očekává, že se dočká vděčnosti. Jenže to se nemusí stát.  

Pokud říkáte na vše ano, devalvujete tím hodnotu své pomoci, lidé to začnou brát jako samozřejmost a přestanou vnímat vaši pomoc jako něco hodnotného, protože to dostávají „lacino“. Člověk, který neustále někomu pomáhá a kvůli tomu pak nestíhá svou vlastní práci, se nejen totálně vyčerpá, ale ani se nedočká vděčnosti a úcty. 

Když člověk vše odkývá, automaticky očekává, že se dočká vděčnosti. Jenže to se nemusí stát. 

Co nám souhlasení kromě vyhnutí se konfliktu přináší? 

Když od nás někdo něco chce, obzvláště pokud jde o žádost o pomoc, lichotí nám to a přijdeme si důležití. Není to tedy jen o lásce k bližnímu svému nebo vyhýbání se konfliktům, ale i o vlastním pocitu důležitosti. Někdy ale už ta radost vyprchá a my nechceme danému člověku pomoci nebo poradit, protože už cítíme, že to překračuje naše hranice. 

Nacházení a ubránění těchto hranic ale může být problém. Jak s tím pracovat? 

Prvním krokem je uvědomění, konkrétně vnímání svých pocitů a jejich analýza. Když se cítíte podráždění, unavení nebo naštvaní, položte si otázku, proč se tak cítíte a co u vás tento pocit vyvolalo.  

Nejsme zvyklí si všímat vlastních pocitů, což je také dáno naší kulturou. Máme to v hlavě zakódováno: musíš vydržet, nestěžuj si, nenaříkej, buď ticho – s prominutím klasické „drž hubu a krok“. 

Když se cítíte podráždění, unavení nebo naštvaní, položte si otázku, proč se tak cítíte a co u vás tento pocit vyvolalo. 

Prvním krokem je tedy uvědomit si, že se necítím dobře, a pojmenovat proč. Co bychom měli dělat dál?  

Určete si, kde je vaše hranice mezi tím, co chcete, a tím, co nechcete. Také jakou alternativu jsme ochotni nabídnout lidem, které odmítáme.  

Mohla byste uvést příklad? 

Vezměme modelovou situaci v práci. Píšu článek a kolega ode mě chce pomoc na jeho projektu. První reflex mi velí říct: „Jasně, pojď a ukaž mi, co potřebuješ.“ Najednou pomoc trvá tři čtvrtě hodiny, nestíhám oběd a jsem z toho frustrovaná. 

Proto se zastavte a zamyslete – kolik času jste ochotni kolegovi věnovat, abyste mu dostatečně pomohli, ale aby to nemělo negativní dopad na vás? Mohu mu nabídnout, že mu budu ráda věnovat 15 minut a pak že se musím vrátit k psaní článku, abych ho stihla odevzdat. Anebo že článek nejdříve chci dopsat, což bude trvat do dvou hodin odpoledne, a pak mu mohu pomoci. 

Zastavte a zamyslete se – kolik času jste ochotni kolegovi věnovat, abyste mu dostatečně pomohli, ale aby to nemělo negativní dopad na vás? 

A co když člověk nechce nabídnout alternativu, protože má své práce až nad hlavu? 

Zde se nabízí několik způsobů. Jedním z nich je sdělit kolegovi, co dělat budete, namísto toho, co dělat nebudete. Jednoduše řekněte: „Promiň, teď se musím věnovat své práci, a kdybych ti pomáhal, nestíhal bych ji dokončit včas. Děkuji, že mě chápeš.“ Tím se vyhnu použití slova ne a vysvětlím kolegovi, proč ho odmítám,  

Dalším způsobem je vztažení na sebe. Může být třeba ve stylu: „Promiň, ale tohle musím dokončit, jinak budu fakt nervózní. Jsem v tomhle hrozný pedant.“  

Šlo by i jednoduše říct, že nemám čas? 

Čas máme vždycky. Záleží pouze na nás, čemu ho chceme věnovat.  

Doporučila byste lidem nějaký trénink v odmítání? 

Pro začátek je dobré v duchu si zrekapitulovat situaci, kdy jste měli někoho odmítnout, ale nepodařilo se vám to. Pak si rozmyslete odpověď a několikrát si ji zopakujte. Nejlépe, když dokážete vše zformulovat bez použití slovíčka ne. 

Klidně si odpověď rozfázujte. Jako první použijte diplomatickou výplň, kdy sdělíte kolegovi, že byste mu rádi pomohli, kdybyste neměli naléhavější práci, a že vás těší, že jde zrovna za vámi. Pak mu sdělte, co máte v plánu, a případně nabídněte alternativu. 

Pokud se v práci ostýcháte, v praxi můžete začít zvolna. Řekněte přítelkyni nebo příteli, aby hráli vašeho kolegu. 

A co dělat, když člověk na naše první odmítnutí nereaguje a začíná na nás vyvíjet tlak? 

Takovému člověku dejte termín, kdy vás může opět oslovit. Ať s tím za vámi přijde ve čtyři odpoledne, případně příští pondělí.  

Tím se stanou dvě věci. Jednak si daný člověk do té doby může problém vyřešit bez nás, jednak dáváme sami sobě čas, abychom si jasně určili, co je pro nás ještě přijatelné a co ne, jinými slovy, kde jsou naše hranice. 

Pokud je člověk žádající vaši pomoc neodbytný, dejte mu termín, kdy vás může opět oslovit. 

Pokud se jedná o rozsáhlejší práci, můžete souhlasit s podmínkou, že budete potřebovat konkrétní materiály a podporu od dalších členů týmu. Když za vámi přijde šéf s projektem, řekněte mu, že byste na to potřebovali dva dny času a někoho, kdo by vám k tomu připravil podklady. Tím šéfovi ukážete, že mu chcete pomoci, a zároveň že je potřeba zapojit více lidí, pokud to máte za dva dny stihnout. 

Souvisí také naše vystupování s tím, jak často nás kolegové žádají o pomoc? 

Když má člověk svůj vlastní program, nemá tolik času, který by mohli ostatní vyplnit. Pokud nemáte žádný plán, lidé si zvyknou za vámi chodit a váš čas využívat.  

Na Slovensku tomu říkáme, že si vás někdo vezme z věšáku. Tedy že si myslí, že stejně nemáte co dělat a že jste neustále k dispozici. Když ale lidé vidí, že se neustále něčemu věnujete a máte jasno, čemu se chcete kdy věnovat, půjdou za vámi jen s důležitými věcmi.  

Řekněte kolegovi, že vám není příjemné ho odmítnout. Tím do tohoto vnesete i kus lidskosti a pomůžete mu vaši reakci vstřebat. 

Měla byste nějaký „tajný“ tip na závěr? 

Ano, mluvte i o vašich pocitech. Řekněte kolegovi, že vám není příjemné ho odmítnout. Tím do tohoto vnesete i kus lidskosti a pomůžete mu vaši reakci vstřebat, protože lidé jsou neradi odmítáni. Pro něj poté bude i lehčí posunout se dál bez zbytečných negativních emocí. 

Zora Inka Grohoľová