Rozsvěcíte světla, vybíháte schody či odemykáte a zamykáte dveře. Třikrát. Co by se stalo, kdybyste něco z toho udělala jen jednou?
Od té doby, co jsem začala studovat vysokou školu, se nejvíce bojím toho, že bych kvůli tomu mohla vyhořet u zkoušky. Když jsem byla malá, týkaly se obsese zase nejvíce mé rodiny. Stačilo jen, aby se zdrželi po cestě domů, a já si hned představovala ty nejhorší scénáře.
Jaké?
Měla jsem strach z toho, že někdo z nich umře. Myslím, že tu obavu ve mně odstartovala moje máma. Když mi bylo asi 9 let, udělala si ze mě srandu a předstírala, že se dusí. Ona si to vůbec neuvědomila, ale já si myslela, že umírá, a začala jsem hrozně panikařit. Byl to jen hloupý vtip, ale pro mě to bylo opravdu stresující. Možná proto se bojím nejvíc právě o svou mámu. A proto jsem také preventivně začala dělat některé věci třikrát.
Proč zrovna třikrát?
Protože do třetice všeho dobrého. Někdy tu činnost vykonám i devětkrát, protože to znamená trojnásobek štěstí.
Nezdržuje vás to?
Občas je docela vtipné, když pospíchám do školy a běžím ulicí, která vede od našeho domu, a šlapu na každý kanál, na který narazím, třikrát. Takže ano. Zdržuje mě to jak myšlenkově, tak fyzicky, přesto to vždycky udělám. Stejně tak šlapu třikrát i na obrubník na každé straně ulice poblíž domova.
Takže rituály provádíte i ve společnosti lidí?
Někdy ano. Ale před kamarády se to snažím omezit, protože si z toho občas dělají srandu. Stejně tak můj přítel, který si na to, že šlapu na každý kanál v naší ulici, už zvyknul a vždycky čeká, až svůj rituál provedu.
Stalo se vám někdy, že jste rituál provedla na nevhodném místě?
Například ve školní menze.
Občas se uprostřed oběda zvednu ze židle, hodím sůl za záda a třikrát se otočím, protože jsem při dochucování jídla omylem vysypala trochu soli i mimo talíř.
Babička mi jednou řekla, že to přináší smůlu, a tímto způsobem jí předejdu.
Jste pověrčivá?
Šíleně. Jako by snad nestačilo, že mám svoje vlastní rituály, které musím dodržovat. Babička mě ještě k tomu odmala krmí pověrami, takže mám strach i z nich. Třeba minulý týden mi před autem přeběhla černá kočka. Nestihla jsem zastavit a projela tou silnicí, což znamená smůlu. Celý týden jsem se pak strachovala, co hrozného se stane, až jsem nakonec neudělala zkoušku a musím kvůli tomu o rok prodlužovat studium. Jednou jsem kvůli černé kočce obcházela celý blok.
Za neúspěchy může podle vás černá kočka?
Ne, to ne. To je na tom to nejhorší. Je to stejné jako s těmi rituály. Vím, že kdybych je nevykonala, nic by se nestalo, ale ty hrozné myšlenky uvnitř mé hlavy mě nutí tu věc stejně třikrát udělat. Jde spíš o stres, který kvůli tomu mám. Přece jen celé dětství poslouchám, jak rozbitá zrcadla, sůl na stole nebo černé kočky přinášejí smůlu.
Daří se vám někdy provedení rituálu odolat?
Spíš ne. Měla jsem období, kdy jsem si stále říkala, že to, co dělám – například to šlapání na kanály –, je hloupost. Šla jsem kolem nich a sama sebe se ptala, proč bych to měla dělat, proč bych na ně měla šlapat. Někdy se mi dokonce dařilo je obejít, ale stejně jsem se pak nakonec vrátila a třikrát na ně stoupla. Protože jsem si zase řekla co kdyby? Nechtěla jsem nic riskovat.
Říkala jste ale, že víte, že by se nic nestalo.
To vím. Nejhorší na tom je, že jsem vlastně takový vězeň vlastních myšlenek. Nedokážu je ovlivnit, a jakmile si v hlavě řeknu například to, že když třikrát nezaťukám na jedno místo, tak někdo zemře, raději to udělám.
Štve mě to, protože nemůžu dělat věci pořádně tak, jak chci, ale tak, jak mi to mysl rozkazuje.
Kromě OCD trpíte také úzkostmi, ovlivňují se tyto nemoci navzájem?
Ano. Myslím, že spolu souvisejí. Mám třeba velký problém mluvit s lidmi – hlavně po telefonu. Vyřizovat si tímto způsobem lékaře je pro mě horor, hrozně se totiž stydím. Když už zavolám, tak je to docela v pohodě, ale než se donutím, tak mi hrozně buší srdce. To samé platí i pro zkoušky. Je to pro mě hrozně stresující. A čím častěji jsem takovýmto situacím vystavena, tím více rituálů dělám. Proto jsem od nástupu na vysokou školu neměla klidné období bez obsesí…
Obsedantně kompulzivní poruchou (OCD) trpí 2–3 % lidí, což je asi každý 42. člověk. Vyskytuje se ve stejném poměru u mužů i u žen. Postiženého trápí nepříjemné myšlenky. Úlevu od nich nalézá tak, že se neustále ujišťuje a opakovaně provádí nějakou činnost. Léčí se kombinací psychoterapie a farmakologie.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Mohlo by vás také zajímat: Na jakých věcech si lidé vytvářejí závislost, aniž by o tom věděli?
