Víc než polovina všech dospělých má nějakou traumatickou vzpomínku z dětství – komplikované rozvodové tahanice, hádky, domácí násilí, školní šikanu, zneužívání… Následky těchto událostí si pak s sebou nesou celý život v podobě různých úzkostí, posttraumatického stresového syndromu nebo v nejzazším případě i fyzických projevů vnitřní nepohody. Ale jak se s tím vypořádat správně? A kdo je vlastně na vině, naše první vzory, nebo společnost, která je vyprodukovala?
Takže kdo za to může?
Doktor Gabor Maté, kanadský lékař specializující se na léčbu závislostí, je přesvědčen o druhé z nabízených variant. Podle něj nemůžeme házet všechnu vinu jen na rodinu a školu. Spoustu dramatických událostí snášíme špatně i díky tomu, že společnost, ve které žijeme, dostatečně nepodporuje v rodičích a učitelích nutnost pěstovat v dětech základní lidskou potřebu propojení těla a mysli, a děti jsou tak už odmala odosobněné. Nebo jednodušeji: cítí se ve světě tak trochu ztracené a jakýkoli zážitek vymykající se standardu je pro ně těžké zpracovat a vyhodnotit.
Maté soudí, že vyrůstání v takovéto společnosti má pak dost zásadní vliv na tvorbu traumat. Traumata nejsou špatné události, které se nám stanou, ty jsou traumatizující. Trauma je následné oddělení emocí od těla. Je to vlastně pro tělo taková sebeobrana. Vyhodnotí si, že je příliš nebezpečné a bolestné přijmout takovou emoci, a radši se „odpojí“, aby přežilo. Jenže v tomhle odpojeném stavu není pro mysl možný žádný další vývoj.
Kdybyste se celý život báli, že vás za dalším rohem přepadnou, na úvahy nad smyslem života vám asi moc času a chuti nezbude.
Kupuj věci, jsou dobré
Podle Matého náš politický a sociální systém je pro náš zdravý emocionální rozvoj dost nepřátelský, a tím nás dělá tak zranitelnými v těžkých chvílích:
„Máme spoustu skvělých výzkumů o tom, co trauma je a jak působí na naše tělo i psychiku. Máme spoustu dalších výzkumů ohledně léčení traumat a prevence, jak se jim vyhnout. Ale pořád neumíme všechny tyhle vědomosti aplikovat do života. V kapitalistické společnosti to jde těžko, protože záměrem kapitalismu je oddělit mysl od těla. Lidé jsou bráni pouze jako zboží. Na lidech záleží, jen dokud produkují, konzumují nebo něco vlastní. Pokud neděláte ani jedno, společnosti na vás nezáleží.“
Co tedy máme dělat, aby naše duše vzkvétala a žilo se nám lépe? Abychom se v tomhle posunuli, musíme vytvořit společnost, která bude ochotná změnit svoje názory na výchovu a vzdělávání našich dětí. Protože správně namotivovaný mozek bude zvídavý sám od sebe a bude chtít všechno vědět a zjistit sám místo toho, aby ho k tomu musel někdo nutit. Takové děti bude pak mnohem jednodušší učit. Ale u rozrušených a odcizených dětí, jejichž emoční potřeby nebyly naplněny, je o dost těžší přesvědčit jejich mozek, aby se snažil přijímat fakta proto, že jim někdo tvrdí, že je to pro ně důležité.
Když se mozek zapomene smát
Doktor Maté ve své práci zkoumá souvislost nepříjemných zážitků se vznikem závislostí a jiných negativních stavů. Podle něj prvních pět let našeho života (včetně času, který strávíme ještě u matky v děloze) rozhoduje o tom, jaký sklon k závislostem budeme v dospělosti mít. Stres, nedostatek lásky a pocitu sounáležitosti, to všechno zhoršuje naši schopnost snášet těžké životní situace. Ale nejen to, snižuje dokonce naši schopnost správně zpracovat endorfiny a dopamin – chemické látky, díky kterým pociťujeme pocity štěstí a pohody.
Takto oslabeným lidem chybějí receptory k přijímání těchto podnětů, a jsou proto háklivější k vytvoření si závislostí na látkách, které by jim stimulující pocity alespoň částečně nahradily.
Drogy jsou pak pro ně možnou náhražkou látek, které jejich vlastní tělo nedovolí správně přijmout. Ovšem nemusí se jednat jen o návykové látky, závislost si můžete vytvořit v podstatě na čemkoli a bude vám přinášet podobné pocity. Hráči automatů zažívají obdobně euforické stavy, aniž by požili jakoukoli chemickou látku.
My lidé máme totiž silnou potřebu sblížení a vytváření vztahů, pramení z toho náš pocit uspokojení. A když tuhle potřebu nezvládneme uspokojit přirozeným způsobem, sáhneme po náhražkách. Opakem závislosti není střízlivost, ale sblížení. Se sebou a s lidmi v našem okolí.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Mohlo by vás také zajímat: Neviditelná závislost: spotřeba léků proti bolesti stále roste
