Do roku 2020 budou tzv. mileniálové tvořit kolem 35 % aktivního pracovního trhu. Ti samí mileniálové, na které starší generace neustále nasazuje – že jsou líní, že nechtějí chodit do práce, že si neustále na něco stěžují. Jistě, je to generace startupů, práce na volné noze a nového přístupu k trhu práce – ovšem každá mince má dvě strany.
Podle celosvětového výzkumu personální agentury Manpower z roku 2016 nejsou mileniálové takoví ufňukánci a neschopové, jakými se můžou starší generaci jevit (navíc můžeme klidně připustit přirozený model vymezování se generací proti sobě).
Nesnesitelná lehkost komplikovaného bytí mileniálů
Mileniálové mají s trhem práce komplikovaný vztah, což ostatně častokrát platí i pro jejich vztahy mezilidské. Trh je formuje, ale zároveň oni formují jej. Redefinovali vztah zaměstnance a zaměstnavatele, a často i pojem práce jako takové.
Jako děti rodičů, kteří byli zvyklí tvrdě pracovat, ale také být za práci zaslouženě odměněni (třeba příjemnou penzí), vstoupili mileniálové na trh práce v době ekonomické krize zaviněné globální recesí a z toho plynoucí vysoké nezaměstnanosti, která se dotkla zejména mladších ročníků.
Museli se adaptovat na nové požadavky trhu, zároveň je současná verze fluidního kapitalismu omráčila a ochromila i novými možnostmi. Ač globální propojení jménem internet často může navodit dojem, že tyto možnosti má nyní každý, není tomu tak. Ne každý mileniál je kreativec, influencer, digitální nomád nebo úspěšný zakladatel raketově rostoucího podniku. Ne každý mileniál startuje ze stejné pozice – může to tak vypadat, ale na trhu práce si nejsme rovni.
Naopak. Zdánlivě šťastní mileniálové, žijící v blahobytu a dostupnosti všeho, co současný západní svět nabízí, častokrát splácejí studentské půjčky, berou si hypotéky a úvěry, které pravděpodobně budou splácet do konce života, a navíc si stěžují na nejrůznější příznaky syndromu vyhoření.
Nepochopení a deziluze
Jejich prarodiče kroutí hlavou – neváží si peněz a míru. To my pamatujeme válku a doby, kdy byly fronty na banány. Jistě, jistě, namítne mileniál se svým kelímkem sójového bio latté v ruce, pravděpodobně za pět minut dvanáct před tím, než se půjde vybrečet na záchod v kanceláři.
Co je s nimi špatně? Možná, že prostě jen musí řešit svoje traumata jako každá jiná generace. Trauma z toho, že vyrůstali v náladě optimismu definovaného prací a kariérním růstem – to je pro děti devadesátek měřítkem úspěchu a často také dvousečnou zbraní.
Co když je vám najednou třicet a nic z toho nemáte? Instagram lhal? Máte tak sice pověstný avokádový toust (ale tak jednou za měsíc), bydlíte v pronajatém bytě (nebo hůř, v bytě na hypotéku) a sedíte v iluzi úspěchu jako řadový salaryman v kanceláři. Sen o startupu nebo životě cestujícího influencera se rozpustil v sójovém latté.
Mojito na Bali? Třeba bude!
Většina mileniálů si moc dobře uvědomuje, že pracovat budou muset déle než generace před nimi. Více než polovina z nich věří, že budou muset pracovat po dosažení 65 let. Je pochopitelné, že v Česku / na Slovensku je představa jakéhosi „nedůchodu“ dosti zvláštní – po dosažení důchodového věku je u nás zcela běžné trh práce zcela opustit.
Ihned.cz ve svém článku o mileniálech počítajících s prací „dokud nás smrt nerozdělí“ cituje Lenku Vokáčovou z výše zmíněné agentury Manpower, která upozorňuje, že vyhlídky na práci do smrti nejsou tak chmurné – mileniálové jsou generace otevřená změnám, práci na částečné úvazky, přestávkám či kariérním změnám – a rádi dobrovolničí a cestují (ideálním je pak spojení příjemného s užitečným).
Podle článku z letošního ledna, který Vokáčovou cituje, to vypadá, že staří-mladí-dobří-mileniálové možná pomalu, ale jistě zkoušejí rozpustit svoje traumátka z kariérního růstu – být top manažerem a růst už nemusí být prioritou, ale novým luxusním zbožím bývá volný čas, cestování.
A ještě jedna podstatná věc – s motivací, náladou a částečnou penzijní deziluzí souvisí také státní penzijní systémy. A ty jsou v našich luzích a hájích dosti nejisté – a podíl seniorů v populaci roste. Chudáci mileniálové! Budou moci trávit vejminek na Bali s kokosovým ořechem?
Těžko říct… Jisté je ovšem jedno – spořte si na důchod, podmínky bývají výhodné a ten třetí pilíř se sám nepodepře. Je vám už třicet, děcka internetu, tak zkuste překonat syndrom vyhoření a sjednejte si připojištění za pár stovek. O sójové latté a avokádový toust měsíčně méně, ale na starý kolena, na chatě, až půjdeš z hub třeba na zasloužený oběd do hospůdky Na Růžku nebo na prodloužený víkend do Vídně a kdo ví, třeba na cestu kolem světa, jako když najdeš!
