Buňky lidského těla se po celý život člověka množí – a umírají. Při rozmnožování přirozeně dochází k občasným mutacím, které jsou ale obvykle odhaleny a zlikvidovány imunitním systémem. Pokud tento mechanismus selže, pozměněné buňky mohou přestat reagovat na regulační mechanismy, které v těle udržují rovnováhu – a začít se nekontrolovaně množit.
Právě to se děje při leukemii, rakovině krevních buněk. Její příčinou je porucha v přenosu informace v kostní dřeni, která bílé krvinky produkuje: překlep při přepisu DNA. Přestože je většina pacientů v důchodovém věku, je leukemie známá hlavně jako nejčastější typ rakoviny u dětí. Ty mají i násobně vyšší šance na úspěšnou léčbu: akutní leukemii se u nich podaří vyléčit až v devadesáti procentech případů.
Záhadné hnisání krve
Záznamy o rakovině známe už ze starověku – a leukemie zřejmě existovala odjakživa. První popsaný případ ale pochází až z poloviny devatenáctého století, kdy skotský lékař John Bennett pitval pacienta, jehož krev obsahovala abnormální množství bílých krvinek. Právě ty tvoří zásadní složku imunitního systému: jsou podstatou zánětu, kterým se tělo brání před infekcí. Bennett z toho vyvodil, že pacient zemřel na infekci – a protože nenašel žádný konkrétní zdroj zánětu, připsal smrt „hnisání krve“. Jeho následovníci pak marně pátrali po záhadných parazitech nebo bakteriích, které je způsobují.
O pár měsíců později se s podobným případem setkal Němec Rudolf Virchow. S Bennettovým závěrem nesouhlasil: proč by krev hnisala bez konkrétní příčiny?
Věřil, že je něco špatně s krví samotnou, takže neznámou chorobu nazval weisses Blut, bílá krev.
Zjistil, že se bílé buňky nepřestávají množit; ne vinou infekce, ale samy od sebe. Vedle bílých krvinek přemnožených do třeba dvacetinásobné koncentrace potom nezbývá prostor pro ostatní složky krve. Snížené množství červených krvinek nepřenese z plic dostatečné množství kyslíku – a člověk se začne pomalu dusit. Nezdravé bílé krvinky zároveň nezvládají plnit svoji imunitní funkci a člověk podléhá infekcím. O pár let později změnil německý název na řecké leukemia.
Hledání léku navzdory institucím
Obvyklým cílem antimikrobiálních léčiv je vyhubit škodlivé bakterie – a přitom co nejméně poškodit tkáně člověka. Účinná složka léku je přirozeně svým způsobem jedem, který má poškodit mikroby – ale zároveň být co nejohleduplnější k tomu, koho má lék uzdravit. Tuberkulózu se podařilo téměř vyhubit antibiotiky, které zabíjejí téměř výhradně její původce – mykobakterie.
Boj proti leukemii je ale bojem proti buňkám vlastního těla.
Na rozdíl od konkrétně lokalizovaných nádorů, které lze odstranit chirurgicky nebo likvidovat přesně mířeným ozařováním, u leukemie nezbývá než společně s nemocí trávit toxickými látkami i pacienta.
Lékaři, kteří se v šedesátých letech pokusili vyléčit děti s leukemií nebývale silnou kombinací jedů, museli odstoupit z amerického Národního institutu pro rakovinu. Na rozdíl od etických komisí byli přesvědčeni, že je zapotřebí se o náročnou léčbu umírajících dětí alespoň pokusit, byť nemohou zaručit výsledek. Léčba dětským pacientům zprvu skutečně přitěžovala: několik dnů po jejím zahájení kolabovali a mnozí museli být napojeni na respirátory. Pozdější výsledky ale předčily všechna očekávání: děti se skutečně začaly uzdravovat.
Soustavná chemoterapie čtyřmi různými léky zabírala a dosud nevyléčitelná leukemie mizela.
Nejednalo se o úplný úspěch. Buněčná bariéra chránící citlivý mozek před možným poškozením látkami obsaženými v krvi léky nepropouštěla. Pacienti se tak po několika letech vraceli s nádory nervové soustavy, ve které zůstaly buňky ukryté. Prodloužení a úprava terapie ale počáteční problémy překonaly, takže roku 1979 testy pacientů léčených o dekádu dříve potvrdily, že „dětskou akutní lymfoblastickou leukemii nelze považovat za nevyléčitelnou nemoc“.
Moderní léčba pacienty umí uzdravit
Klíčovou roli při léčbě stále hraje chemoterapie. Doplňovat ji může transplantace krvetvorných buněk, která pacientovi po vymýcení nakažených buněk dodá novou, zdravou kostní dřeň. K léčbě se užívá i podpora imunitního systému v boji proti zmutovaným buňkám a ozařování.
Úspěšnost léčby „neléčitelné“ nemoci v první polovině minulého století se přes 13 % přeživších pacientů v 60. letech změnila na více než 60 % úspěšně léčených pacientů na počátku milénia (měřeno procentem těch, kteří se dožijí déle než pěti let). Pojem leukemie zahrnuje množství rakovin postihujících konkrétní typy krevních buněk – a míra přežití a vyléčení se mezi nimi přirozeně liší. Významně ji ovlivňuje i stáří pacientů; u dětí bývá úspěšnost léčby násobně vyšší.
Za modifikací, která způsobuje smrtelné přemnožení bílých krvinek, zřejmě stojí jak dědičné faktory, tak vlivy prostředí; přesné důvody neznáme.
Prokázaná je například souvislost s Downovým syndromem a vyšší riziko onemocnění u lidí, jejichž rodinní příslušníci trpěli některou z rakovin postihujících krevní buňky. Známé jsou vlivy některých virů, záření a toxických látek; minimálně při léčbě působí negativně i stres. Částečnou roli hraje i kouření a nedostatečná konzumace zeleniny. Strava a hlavně kouření mají totiž navzdory všeobecně rozšířené představě vliv na většinu rakovin, nejen na nádory postihující plíce a trávicí soustavu.
Bude vás také zajímat: Mohl by být virus zika klíčem k boji s nádory na mozku?
Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. I když se na ně předem nejde úplně připravit, něco málo se udělat dá… Dali jsme pro vás do kupy speciální microsite s názvem Kolik stojí zdraví. Přečtěte si, jak dlouho trvá průměrná pracovní neschopnost, na jakou podporu od státu máte nárok, když dlouhodobě onemocníte a ve které nemocnici najdete nejlepší specialisty na různé neduhy.
