Cvičíte psy dobrovolníků, kteří s nimi pak chodí do nemocnic, protože kontakt s nimi uklidňuje pacienty trpící traumaty z války. Jak takové blahodárné efekty psů vysvětluje věda?
Když jsou lidé v kontaktu se psy, v mozku se jim vylučuje oxytocin. Při boji s depresí a úzkostí je tato látka zásadní. Jde nám o přirozenou podporu „dobrých hormonů“ – proto také lidé psy chovají. Namísto umělého spouštění hormonální sekrece to umíme udělat přirozeně. Jakýkoli kontakt se psem v mozku podporuje produkci oxytocinu a serotoninu: když si lidé hrají se psy, mluví s nimi, a hlavně když se s nimi mazlí.
Přečtěte si také: Antonín Kratochvíl: Deset fotek, které mě málem stály život
Mluvili jsme o tom, jak to pomáhá dospělým, ale čím dál víc pracujete i s dětmi. Liší se práce s nimi?
Ani ne. Pracujeme se stejnými psy jako u válečných veteránů a dalších dospělých, všichni musí absolvovat stejné zkoušky. Když jsme s projektem začínali, soustředili jsme se jen na veterány – ale teď pracujeme s dětmi se speciálními potřebami, uprchlíky v rámci Ukrajiny a sirotky, kteří ve válce ztratili rodiče. A máme spousty skvělých výsledků.
Hodně dětí se zvláštními potřebami má problémy s řečí – a po práci se psy učitelé říkají, že víc mluví a mají do rozhovorů větší chuť.
Někdy děti pronesou svá první slova nebo věty: mluvíme o třeťácích nebo čtvrťácích, kteří nikdy nepromluvili – až díky psům. Zároveň jim práce se psy zvyšuje sebedůvěru. Přemýšlíte jak. Když pracujeme se psem a dítětem, v podstatě dítě učíme, jak má psa ovládat. Pes přitom není vycvičený jen na verbální povely, reaguje i na gesta. Instruktor přitom nestojí před psem, ale za dítětem, které mu říká, aby si sedl. A přestože jeho povel nemusí být srozumitelný, pes uvidí pohyb instruktora v pozadí a sedne si, jakkoli možná samotný povel moc nechápe. Což dítěti dodá spoustu sebevědomí, když jim pes rozumí a poslouchá je.
Nebo pokud se jedná o děti se svalovou dystrofií, říkáme jim, že musí psa zavolat, držet vodítko, procházet se s ním – což jsou všechno činnosti, které dítě potřebuje v rámci rehabilitace. A pes jim k tomu dodává chuť, takže vidíme velká zlepšení.
Totéž platí i u ovládání agresivity. Spousta přesunutých dětí trpí problémy s agresí a vztekem.
Pokud pracují se psy, říkáme jim, že se musí uklidnit, jinak je pes neposlechne, a že na něj nesmí být zlé – a pozorujeme snížení agresivity a větší trpělivost. Zlepšuje se jejich schopnost čekat a také sebeovládání.
I u dětí můžeme sledovat totéž, co u dospělých: u těch velmi izolovaných, kteří nechtějí komunikovat vůbec s nikým, při práci se psy postupně pozorujeme zvyšující se zájem o okolí. Lépe si všímají detailů, chtějí být součástí týmu a podílet se jak na skupinových činnostech, tak i na individuálních aktivitách.
V roce 2015 bylo odsunutých lidí milion a půl: číslo srovnatelné s počtem odsunutých sudetských Němců. Někteří se vrátili, většina ne – a mezi nimi i desítky, pokud ne stovky tisíc dětí. Jak je odsun ovlivnil?
Způsobuje obrovské emocionální problémy. Vezmete dítě v rané fázi vývoje, které prožilo ozbrojený konflikt, válku – a umístíte je na místo, které vůbec nezná, mezi naprosto cizí lidi. Kteří jsou navíc vůči dětem někdy nepřátelští. V jejich životech se odehrávají obrovské změny, obrovská negativní dramata – což je pro dítě zhoubné.
V létě jsme se v zařízení pro odsunuté děti setkali s velmi uzavřeným chlapečkem, který nechtěl s nikým mluvit. Jednoho dne děti vytvářely figurky z modelíny. A když se ho vedoucí zeptala, co jeho výtvory představují, odpověděl: „Tohle je Petr, který se chystá zabít Andreje: utrhnout mu hlavu a vyříznout srdce.“ Bylo mu asi sedm.
Když se ho pak psycholog zeptal, jestli trpí nočními můrami, jestli se mu v noci o něčem zdá, vyprávěl o dětech, které ale pokaždé zemřou: jedno někdo hodí do studny, druhé přejede auto, třetí rozsekají na kousky. Zjevně utrpěl těžké trauma. Přidělili jsme mu jednoho psa, aby s ním pracoval individuálně. Několik dnů si hráli jenom společně se psem, ale do týdne už běhal společně s dalšími dětmi.
Jedním z důvodů přitom bylo, že ostatní zaujal pes – a taky se jim líbilo, jak ho pejsek poslouchá.
„Jé, podívej na toho kluka, co dělá s tím psem, pojďme za ním!“ říkaly – a začaly s ním kamarádit. Nakonec psychologové zjistili, že než uprchl, Rusové ostřelovali jeho dům – a on musel vytáhnout zakrvácenou a těžce krvácející sestru, aby ji zachránil. Umíte si představit, jak je něco pro tak malé dítě náročné – a je docela přirozené, že se takové zážitky projevují agresí a neochotou ke kontaktu s lidmi.
Můžete prosím vysvětlit i dopad odsunu na obyčejné dítě, které nemá tak příšerný zážitek?
Nejsem psycholog, takže můžu mluvit jen o těch, které jsem sama potkala. Necítí se, že by někam patřily – což může být velmi nebezpečné a vést k mnoha problémům, psychologicky, ale i z hlediska společnosti. Pro takové děti je zásadní, aby je někdo vyšetřil, i pokud nevykazují známky psychologického traumatu, protože to každé dítě prožívá jinak. U některých dětí se trauma projevuje agresivitou, u jiných naprostou uzavřeností.
Zajímaly by mě vaše osobní zkušenosti s dětmi, se kterými jste pracovala. Co vám nejvíc utkvělo v hlavě?
Mezi naše aktivity patří i dny otevřených dveří, kdy si děti mohou hrát se smečkou terapeutických psů. Je to pro ně něco nového, protože jsou zavřené v uprchlických centrech, kde může být život velmi nudný a rutinní – přesný opak toho, co dítě potřebuje.
Je úžasné, jak jsou děti otevřené, když jim nabídnete příjemný prostor, ve kterém se cítí být vítané.
Pokud jim nabídnete maličkost, spokojí se s ní. Bylo skvělé je vidět výskat a pobíhat, chovat se jako správné děti. Občas je těžké si představit, že pocházejí z válečné zóny, zažily ozbrojený konflikt a spoustu traumat, kterými by běžný člověk vůbec neměl projít, natož v tak nízkém věku.
Pro mě byla nejúchvatnější jejich schopnost se přizpůsobit. Pokud si s nimi začnete povídat, řeknou vám všechno, jsou komunikativní, jen je zapotřebí projevit zájem, ukázat jim, že se o ně někdo stará. To je nejdůležitější: dát najevo, že je o ně postaráno, že jsme na ně nezapomněli.
Snažíme se jim dávat plyšová zvířátka, pejsky. Pokaždé se jim rozsvítí oči: „Jé, o všechny své hračky jsem přišel – a teď mám tohle!“ říkají. A připomíná jim to ty příjemné chvilky. Což je klíčové: ukázat, že se o ně staráme, že sice možná žijí někde jinde, ale je to v pořádku.
Čechům se někdy říká „národ pejskařů“ – a myslím, že nebudu sám, komu se Hero’s Companion líbí. Pomáhat se psem do Kyjeva ale asi pojede málokdo – jak jinak vás můžeme podpořit?
Zaprvé sledovat naši činnost na Facebooku. Také máme Twitter a Instagram. Obdarovat nás můžete na našem webu, v záložce „Donate“ nebo přes PayPal. Skvělé ale bude už jenom to, když budete o našem projektu mluvit a sdílet naše příspěvky.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Mohlo by vás také zajímat: Hero´s Companion: Jak psi na Ukrajině pomáhají obětem války?
