AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f

Odebírejte náš newsletter

Nic to nestojí a už vám nikdy neuteče žádný prima článek.

hledat

Hero´s Companion: Jak psi na Ukrajině pomáhají obětem války?

Válka, která se roku 2014 rozhořela na Ukrajině, způsobila tisíce úmrtí a desítky tisíc zranění. Kalyna Kardash, kanadská novinářka a mezinárodní pozorovatelka na Ukrajině a v Moldavsku, na ni zareagovala založením projektu Hero’s Companion, neziskové organizace, která pomáhá lidem trpícím posttraumatickou stresovou poruchou. Společně se svými kolegy trénuje psy pro canisterapii, která pomáhá řadě obětí, od vojáků a válečných zajatců k nevinným školákům.

Roku 2015 jste přistála v Kyjevě, abyste pomáhala trénovat místní trenéry psů, kteří cvičí psí terapeuty, aby pomáhali veteránům uzdravovat se z důsledků války a posttraumatické poruchy (PTSD) – to je cílem vašeho projektu Hero’s Companion. Jak probíhal váš první pobyt?
Na Ukrajině jsem tehdy byla asi podesáté. Přiletěli jsme čtyři. Když jsme začínali, cvičili jsme jen pár psů, trénovaných individuálně pro konkrétního veterána, se kterým pak žijí napořád. Jak se projekt rozvíjel, rozdělil se na dvě větve: služební psy a terapeutické psy.

Ti terapeutičtí pracují na principu dobrovolnictví: pokud přivedete svého psa a projdete testy, podstoupíte výcvik. Potom jednou nebo dvakrát týdně navštěvujete vojenské nemocnice nebo pracujete s dětmi – pes ale nakonec jde domů s vámi, je to pořád váš pes. Na to se teď soustředíme, vzhledem ke zdrojům, kterými disponujeme, je to daleko lépe uskutečnitelné.

Zpočátku se jednalo spíš o zkoušení, seznamovali jsme se s tím, co je na Ukrajině dostupné, s reakcemi lidí… Teď máme osmnáct terapeutických psů a čtyři služební, jednoho plně certifikovaného a tři ještě ve výcviku. Služební psi, které trénujeme individuálně pro život s konkrétním veteránem, mají oranžové vesty. A ty terapeutické na obrázcích poznáte podle žlutých šátků.

Přečtěte si také: Je možné předcházet sebevraždám? Výzkumníci z NUDZ tvrdí, že ano

Pokud začneme s těmi čtyřmi služebními psy a jejich pány: mohla byste představit čtyři veterány, kterým pomáhají?
První z nich byl zdravotník, který byl v poli devět měsíců. Po návratu se léčil v rehabilitačním centru, kde pak potkal naše psy – a jednoho jsme mu přidělili. Další je ze západní Ukrajiny, sloužil v praporu dobrovolníků. Třetí pak pracoval se psy vycvičenými na detekci výbušnin, hledal miny a podobně. Následně si vzal jednu z našich terapeutek a užívá jejího psa jako svého služebního.

Poslední z nich je pořád ve výcviku; dřív byl policistou, ale krátce po vypuknutí konfliktu byl po několik měsíců vězněn ruskými separatisty. Jeho příběh je docela příšerný, těžce ho mučili – a pochopitelně si ze zajetí odnesl řadu problémů.

Jak si mám takové ruské věznění představit?
Nemůžu o tom moc mluvit, zrovna o tom svědčí a jeho informace je zapotřebí zachovat v utajení. Obecně řečeno byl těžce mučen, stejně jako další lidé zavření společně s ním; dodneška má na těle známky mučení.

Psychologové, kteří s ním pracovali, tvrdí, že na něj a jeho spoluvězně aplikovali všechno, co vymysleli nacisté.

Snadný život neměl ani po tom, co se dostal ven. Trpí řadou rodinných problémů a stále žije na východě, kde je doma, ve městě velmi blízko fronty.

Kolik lidí něco takového prožilo?
Přesně nevím, slyšela jsem, že se jedná o stovky…

Takže mučení není výjimkou?
Ne, o výjimku se nejedná. Když jsem se svým psem v Kyjevě, pořádáme spoustu výcviků, chodíme na rehabilitační víkendy pro veterány a válečné vězně. Pracujeme s veterány, kteří byli také drženi v zajetí – a příběhy, které vyprávějí, jsou příšerné. Je nepředstavitelné, co všechno zažili – a že se vrátili. Vyprávějí o tom a chtějí žít relativně normálním životem. Vůbec se nejedná o výjimky.

Chtěl jsem se ptát na traumata ze standardních válečných operací, na mučení nejsem připravený… Kde se to dělo? A kdo je za to odpovědný?
Dělo se to na ukrajinských teritoriích okupovaných separatistickými silami podporovanými Ruskem: na ukrajinském území během ruské invaze. A co se týče toho, kdo to dělal: jedná se o separatistické síly podporované Ruskem, takzvané „ukrajinské separatisty“, které podporují, organizují a řídí ruské tajné služby a standardní vojenské složky.

Jak se takové zážitky projeví psychologicky?
Pokud mluvíme o válečných zajatcích, je obtížné se k nim přiblížit. Jsou velmi uzavření a nemají k lidem důvěru. Pes potom funguje jako most mezi veteránem a společností. U terapeutických psů to pozorujeme neustále: pomáhají stimulovat konverzaci.

Lidé, kteří nejsou schopní si vytvořit vazby k ostatním lidem, se pořád umí přiblížit ke psům – protože psy vnímáme jako bytosti, které nás nesoudí. Jeden veterán o nich řekl, že si „nenasazují masky“. Jsou nestranní a přijmou vás, ať jste na tom jakkoli. Můžete jim říct cokoliv, třeba miluju tě… To koneckonců znáte, sám máte psa.

Psi veteránům pomáhají znovu si vytvořit vztahy, nejprve se psy a potom s ostatními lidmi – což je klíčové pro jejich psychosociální uzdravení.

Veterán Ruslan a jeho služební pes Ursa

A jak se válečná traumata projevují u dalších veteránů?
Začněme tím, který žije v Kyjevě. Silně trpěl depresí a úzkostí. Měl potíže se vztahy s lidmi okolo. Ztratil spoustu přátel, ne na frontě, ale potom, když se vrátil, se s nimi přestal cítit dobře. Napjaté byly i jeho vztahy s rodinou, byl velmi izolovaný. Reintegrace do společnosti je pro veterány obtížná obecně, stýkat se s lidmi, kteří neprožili to, co oni, kteří pro to možná nemají dostatečné pochopení.

Také špatně spal a zpočátku, když se vrátil z ozdravného pobytu, pil alkohol, aby utlumil bolest, kterou cítil. Mnozí veteráni také mají problém s cílevědomostí, je pro ně velmi obtížné najít k něčemu motivaci.

Nevidí smysl v životě po válce, v oněch každodenních cílech života ve společnosti: vstát, jít do práce, vrátit se domů – a totéž opakovat každý den.

Další z veteránů, ten ze západu, ve své přihlášce do našeho programu uvedl, že má novorozenou dceru. A že k ní vůbec nic necítí – což je mezi veterány velmi časté, že nejsou schopní prožívat emoce ke své rodině a jiným blízkým lidem. Takže chtěl být schopný něco cítit, když drží své novorozené dítě v náručí.

Další, co ho trápilo, byla agrese. Míval záchvaty vzteku, které byly někdy nekontrolovatelné, a obával se, že by to mohlo zničit manželství a případně narušit i vztah s dcerou. Zároveň trpěl nočními můrami a flashbacky – což je u veteránů opět velmi časté.

Psi přitom pomáhají se všemi těmito problémy. Jeden z veteránů například vyprávěl o tom, že mu jednou vyvolal flashbacky rozhovor, který s ním dělal v Kyjevě nějaký reportér. Začal se vzdalovat realitě a vstupovat do svého vlastního světa. Jeho pes přitom byl vycvičený, aby mu v takové situaci začal šťouchat do nohy a snažil se získat jeho pozornost.

Věděl přitom, že jakmile se pes snaží k němu dostat, znamená to, že si musí udělat přestávku a soustředit se na psa: hladit ho, dívat se mu do očí a případně začít s dechovým cvičením.

Pro veterány bývá obtížné být na veřejných místech, kde jsou okolo neznámí lidé. Říkal, že se poprvé mohl projít po Chreščatyku, hlavním kyjevském bulváru, aniž by se bál a přemýšlel o Berkutu (bývalé tajné policii na Ukrajině) nebo policistech a čekal, že vyběhnou zpoza rohu, aniž by se rozhlížel po ukrytých ostřelovačích a aniž by chtěl zabít všechny okolo, že neodjeli na frontu.

Podle loňských odhadů OSN ve válce zemřelo přes deset tisíc lidí a zraněných je víc než dvakrát tolik. Kolik lidí trpí následky prožitých traumat?
Jen sebevražd bylo u veteránů přes tisíc – což je obrovské číslo. V Kanadě spáchalo sebevraždu 54 vojáků navrátivších se z Afghánistánu – a byl z toho nesmírný skandál. Na Ukrajině je jich dost přes tisíc – a to jsou pouze ti oficiálně zaznamenaní. To ukazuje závažnost problému psychologické rehabilitace a adaptace.

Mobilizováno bylo více než tři sta tisíc vojáků – a podle odhadů z nich v důsledku bojů trpí psychologickým traumatem asi 30 %.

U některých z nich symptomy po nějaké době odezní. Údajně u většiny z nich – ale u jiných jsou dlouhodobé a závažnější.

Kalyna a její Kora

A co přesně s jejich problémy umí udělat psi? Už jste zmiňovala panické ataky…
Velmi časté jsou také noční můry – a psi jsou vycvičení, aby veterána vzbudili, než se noční můra rozvine do plné hrůznosti. Při říjnovém tréninku nám jeden veterán vyprávěl o rehabilitačním víkendu, kde spal v místnosti se dvěma dalšími vojáky – a když měl jeden z nich noční můru, pes k němu došel a probudil ho.

Jak se pes takové reakci naučí?
Co se týče nočních můr, jsou trénovaní pro konkrétního člověka. Představme si, že trénuji psa pro sebe – a když mám noční můru, třeba pláču. Začali bychom tím, že bych plakala na gauči. Pes by v takové situaci nejspíš přišel zjistit, co se stalo – a pokud ne, mezi vzlyky bych zašeptala jeho jméno. Mám fenu, která se jmenuje Kora – takže bych uprostřed pláče zašeptala: „Koro, Koro!“ A odměnila bych ji za to, že ke mně přišla, dala bych jí nějaké pamlsky, aby věděla, že se zachovala správně. Postupně trénujete dál: ležíte v posteli, předstíráte spánek a posléze pláč – a pokud nepřijde, opět ji zavoláte – takže se nakonec naučí skočit do postele a začít vám lízat obličej. A zase ji za to pořádně odměníte.

Pokud bych tak vytrénovala Koru a měla noční můru, vyskočila by na postel, olizovala mi tvář a nakonec se na mě položila, protože takový tlak je velmi uklidňující.

Takové kousky tedy umí služební psi. Co dělá těch 18 terapeutických?
Když přijdeme do nemocnice, je na tom každý veterán emočně úplně jinak: někteří jsou zrychlení, energetičtí, hyperaktivní – a další, řekla bych většina, stažení do sebe, tiší, uzavření, nechtějí s nikým komunikovat. Což přirozeně stěžuje psychologovi práci. Takže psi přirozeně přijdou k těm, kdo potřebují pomoci nejvíc, k těm nejuzavřenějším. Ty nejaktivnější naopak psi pomáhají uklidnit.

Zároveň je psi utěšují a významně snižují úzkost a stres – někdy hned napoprvé, jindy to trvá tři nebo i deset sezení.

Pomáhají veterány uklidnit a otvírají je rozhovorům. Nejdřív velmi obecným s tím, kdo chodí se psem, postupně se ale začínají víc podílet na dění v terapeutické skupině a jsou ochotnější mluvit s psychologem.

A pokud se veterán při sezení příliš rozruší, jsou psi vycvičení na to reagovat. Pokud se například rozpláče a schová tvář do dlaní, pes přijde a šťouchá jej do rukou, aby ho hladil a soustředil se na něj. Táhlé pohyby při hlazení psa člověka uklidňují – a zároveň odvádějí jeho pozornost od toho, co jej rozrušilo.

Můžete mi prosím vyprávět o tom, jak si to představit u konkrétního člověka?
Pracovali jsme s jedním velmi uzavřeným veteránem, který se s nikým nechtěl bavit, vůbec mluvit, první tři setkání se jen díval zpovzdálí. Nakonec ho zaujal pes, tak se na něj začal ptát – a zároveň mluvit o sobě a svých zážitcích.

Jednou z věcí, které u nich podporujeme, je fyzická aktivita, pohyb. A zrovna bylo venku hezky, tak jsme se ptali, jestli by se nešel projít. Odpověděl, že se o to pokoušel, jen obejít blok – ale neměl na to energii a nezvládl to. Nabídli jsme mu procházku se psem – a nakonec venku strávili hodinu, chodili pořád dokola, zatímco on vyprávěl o všem, co měl na srdci, co ho zatěžovalo, ptal se nás na rady…

O týden později jej zasáhla těžká panická ataka: byl vylekaný, velmi labilní – takže mu zavolali psa. Položili ho do postele a psa přímo vedle něj, ležel skoro na něm. Pes má přitom za úkol jen ležet – což pomáhá veterána uklidnit a snižuje mu tep. Když se chtěl zvednout, pes ho zatlačil zpátky, protože věděl, že ještě není dost klidný, že není připravený vstát.

A to jsou jen některé ukázky, jak psi pracují. Nejzásadnější je, že skutečně snižují stres a úzkost a vytvářejí spojení mezi veteránem a lidmi okolo něj.

Ve druhé části rozhovoru, kterou vydáme za týden, se dozvíte, jak psí terapeuti pracují s dětmi.

#VojtěchPíšl

Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…

Mohlo by vás také zajímat: Simona Bagarová: Dobrovolnictví je ta nejnormálnější věc na světě!

Postarejte se o svou rodinu, dokud můžete.

Život vám může zkomplikovat nejen úraz, ale i delší nemoc. I když si myslíte, že jste jako rybička. Nechte nám své jméno, telefon a profík z pojišťovny AXA se vám brzy ozve.

Uděluji souhlas společnostem finanční skupiny AXA v České republice, tj. AXA životní pojišťovna a.s., AXA pojišťovna a.s., AXA penzijní společnost a.s., AXA investiční společnost a.s., AXA Management Services s.r.o., aby zpracovávaly moje osobní údaje v rozsahu: jméno a příjmení, e-mail, telefonní číslo, a to za účelem:
- nabízení produktů těchto společností,
- zasílání obchodních sdělení (elektronická forma nabízení produktů a služeb),
- automatizovaným zpracováním osobních údajů s cílem přizpůsobit obchodní nabídku Vašim individuálním potřebám,
- předávání osobních údajů ve stejném rozsahu obchodnímu partnerovi AXA ASSISTANCE CZ, s.r.o.,
- výzkumů trhu a průzkumů spokojenosti s využívanými produkty a službami,
přičemž takovýto souhlas uděluji na dobu trvání smluvního vztahu s kteroukoliv ze jmenovaných společností a následně i po dobu 5 let po skončení takového smluvního vztahu. Pokud se nestanu klientem žádné ze společností AXA, uděluji souhlas na dobu 5 let od tohoto udělení.
Dále bychom Vás chtěli informovat, že udělený souhlas je dobrovolný a můžete jej kdykoliv odvolat, buď telefonicky na AXA lince +420 292 292 292 nebo písemně e-mailem na info@axa.cz, nebo korespondenčně na adrese AXA, Úzká 488/8, 602 00 Brno.
Zároveň potvrzujete, že jste se seznámili s textem Infomačního memoranda. Jeho textaci najdete na webových stránkách na www.axa.cz/osobni-udaje/. (skrýt text)