Už před sto lety se Flaubertovi románoví hrdinové rozčilovali, že poezie je „passé a k ničemu“. Nikdo jí nerozumí, kdo ví, o čem to básník žvaní, k čemu je to dobré, nic mi to neříká, tím se stejně zabývají jenom akademici. Během maturity za mnou běhali spolužáci pro radu, jakou básnickou sbírku si vybrat, aby to měli co nejjednodušší, a s láskou skákali po Žáčkových 99 dědečcích a 1 babičce, protože ti byli alespoň vtipní. Přesto s námi poezie zůstává napříč staletími, a pokud ji nikdo nečte, jak je možné, že se pořád vydávají další a další básnické sbírky?
„Lékaři začínají chápat, že úloha jazyka a lidského projevu v medicíně značně přesahuje horizont nejistoty, kdy doktor mluví s pacientem o vhodném průběhu léčby,“ vysvětlil Linggonegoro, proč se vůbec začal o poezii zajímat. Mimo jiné ho k tomu ponoukly poslední vědecké objevy.
Dva sonety na lačno
Doktor Eugen Wassiliwizky a jeho kolegové v roce 2017 prokázali, že recitace poezie reaguje s primárním okruhem mozku odpovědným za odměnu, tzv. mezolimbickou drahou. Hudba zrovna tak – ale vědci zjistili, že reakce vyvolaná poezií je jedinečná. I když nám zatím není jasné, jak to funguje, podle výzkumů doktora S. T. Huanga a jeho spolupracovníků může hudba, poezie, případně jiná nefarmakologická forma terapie tlumit bolesti a potřebu užívání a dávkování opiátů.
Kromě biologické stránky věci má poezie i značnou terapeutickou moc. Jak vysvětlil básník Christian Collier: „Poezie má sílu svést lidi s různými životními osudy dohromady. Má také možnost pomoci vám uvědomit si, že bolest, deprese a osamělost nepatří jenom vám.“
Poezie se dotýká lidí na emoční úrovni a dopřává nám podobnou úlevu jako kupříkladu soucit.
Moc jazyka
Jazyk je úžasný, ale taky záludný. Často máme pocit, že se vyjadřujeme velice čistě a jasně a druhá strana jenom přikyvuje, i když nám ve skutečnosti vůbec nerozumí. Pro lékaře je o to těžší vyjadřovat se srozumitelně, neboť žijí ve svém doktorském žargonu a nemusí si uvědomit, že pacient nerozumí terminologii, kterou používají.
A nemusí se jednat jenom o lékařské termíny. „Lékař a pacient mohou někdy předpokládat, že si rozumí, i když tomu tak není. Jazyk není vždy transparentní a naše slovní zásoba nemusí stačit k popisu naší nálady,“ upřesnila profesorka lékařského vzdělání Catherine Belling.
Kolikrát se někoho zeptáte, jak se cítí, a dostane se vám odpovědi: „Fajn,“ i když to v nejmenším nevyjadřuje stav osamění a počínajících depresí, jimiž si prochází?
A právě v okamžiku, kdy tradiční slovní zásoba nestačí, dostává se ke slovu poezie: „Poezie je krásná kondenzovaná forma jazyka, která zachycuje skutečný svět a proměňuje ho v něco zvládnutelného a smysluplného,“ dodala Belling.
Moc intimity
Doktor Rafael Campo přijal pacienta s nevysvětlitelným selháním jater. Pacient na tom byl opravdu špatně, když požádal Campa, aby spolu četli jednu báseň. Díky tomuto okamžiku sdílení se mezi nimi vytvořilo intimní pouto. Pacient nakonec přežil a přišel Campa požádat, aby spolu četli báseň ještě jednou. Pro jeho duši to bylo důležité.
„Lékařští profesionálové snadno spadnou do pasti léčení nemocí. Ale tam, kde končí farmakologie a medicínské postupy, pořád ještě existuje prostor pro léčbu. Zatímco jeden sonet denně nezastaví cukrovku v krvi, může zabránit stavu vyhoření u pacientů s cukrovkou,“ tj. stavu, kdy má pacient plné zuby toho, jak se musí neustále rvát se svým nalomeným zdravím. „Pokud se doktor stará o své pacienty, nese zodpovědnost za jejich fyzické, ale i duševní zdraví. A poezie může pomoct s hojením starých ran,“ myslí si Campo.
Lékaři, básníci a pacienti
Poezie postupně nachází svoji cestu do nemocnic a ordinací. Lékařka z Akronovy dětské nemocnice Sarah Friebert začlenila poezii do své klinické praxe. Vede středisko pediatrické paliativní péče, kde děti navštěvuje spisovatel, který jim pomáhá vytvářet básně a příběhy. Básník Eric Elshtain zase používá poezii v Dětské univerzitní nemocnici v Illinois k tomu, aby dětem pomohl se sebevyjádřením. Zjistil, že mnozí z nich píšou spíše než o svých zážitcích z nemocnice o věcech, které z nich dělají lidi – např. o sportech nebo jejich oblíbeném plyšákovi. Poezie jim umožňuje přijmout nemocniční prostředí, ale také z něj uniknout.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
