To, o čem tu mluvíme, má jméno „mobbing“. Systematický a dlouhodobý psychoteror na pracovišti, namířený vůči jedné osobě. Termín formuloval profesor psychologie Hanz Leymann už v roce 1980. A zatímco on dávno odpočívá v pokoji, duševní týrání v práci je stále živý problém.
Když vás přejdou srandičky
Právě zábavou na účet oběti mobbing (ne vždy) teprve začíná. Ani se nenadějete, a mobber vás v kolektivu nepustí ke slovu. Když už s vámi mluví, tak jen aby vám oponoval nebo vás zmátl. Zpochybňuje vaši práci. Šíří o vás pomluvy i toho nejtvrdšího kalibru.
Takový mobber je nejen posedle vytrvalý, je také vynalézavě podlý.
Postará se, abyste schytávali úkoly, co jsou pod vaši úroveň nebo nad vaši kvalifikaci. Je schopen nabourat se vám do mailu a mazat důležité zprávy nebo někam psát vaším jménem. Poštvat proti vám ostatní (včetně šéfů). Tak aby nikdo nepoznal, odkud vlastně fouká protivítr.
A protože nedá pokoj, dokud se vás nezbaví, dojít to může daleko. „Postupem času byly mobberovi málo slovní urážky a ponižování a uchýlil se i k tzv. vtipným žertíkům. Dostal se mi do osobní skříňky a sešil mi k sobě konce kalhot a košile. Poté s kolegy čekal na konec pracovní doby a všichni se při převlékání dobře bavili a uráželi mě,“ cituje Petr Mareš jednoho z respondentů své bakalářské práce Šikana na pracovišti. „Když jsem musel strávit pracovní dobu s mobberem, musel jsem každou hodinu kukat, abych upozornil, že uběhla další hodina naší směny. Když jsem zapomněl nebo nekukal přesně, dostalo se mi slovních urážek a vyhrožování fyzickým napadením.“
Jedeme v tom všichni
Mnozí nad tím mávnou rukou. Že konfrontace patří do každého kolektivu. Že ten, kdo si něco vyžírá, si to nejspíš sám navařil. Že co si dnes nevybojujete, to nemáte, že to tak je všude.
Právě takový přístup mobbingu nahrává nejčastěji. Moderní filozofie typu „prosaď se bez ohledu na druhé“ v kombinaci s tvrdým prostředím firmy, v níž má vzájemná soutěživost a dravost přednost před spoluprací a přátelskými vztahy, jsou pro mobbing ideální půdou.
Odhaduje se, že mobbing v Česku zažil každý čtvrtý pracující.
V opakovaných průzkumech GfK Praha uvádělo zkušenost s mobbingem většinou 16–17 % dotázaných z ČR. V tom posledním, v roce 2015, už to byla čtvrtina. Což je údaj, k němuž došli i v STEM/MARK v roce 2007.
Na začátku to nic není, na konci jde o všechno
Ještě větší chyba než podceňovat mobbing u druhých je podceňovat ho ve vlastním případě.
S dalším a dalším klackem pod nohama je stále větší problém držet tempo. Jste unavení a vykolejení. První profesní klopýtnutí, na které mobber čeká – a jste jen kousek od toho, abyste upadli na ústa.
Už zmíněný Leymann meldoval, že mobbing „pro svou častost a délku trvání ústí ve značné psychické, psychosomatické a sociální utrpení oběti“. A měl recht.
Oběti často končí na neschopence. Hodně jich už nikdy nezvládne jít do práce. Některé to změní k nepoznání.
Deprese a posttraumatický stres. Zhoršení mezilidských vztahů. Syndrom vyhoření. Sklony k alkoholismu, sociální nepřizpůsobivost. Sebevražedné tendence. To jsou jen některé z dlouhodobých (až trvalých) následků mobbingu, o nichž se dočteme od Leymanna a dalších.
Když nestačí vypovídat, dejte výpověď
Pouštět se s mobberem do války rozhodně není radno. Už proto, že nejde jen o vás, ale o příčiny celé situace, které s vámi nemají mnoho společného.
Obraťte se raději na zaměstnavatele, dejte mu maximum informací (pokud možno s důkazy). Pomoci by vám měly také odbory nebo inspektorát práce. A pak jsou zde specializované instituce, například občanské sdružení Práce a vztahy nebo Mobbing Free Institut.
A hlavně: Mějte na paměti staré známé „kdo uteče, vyhraje“. Žádná medaile z toho nekouká, ale aspoň si zachráníte zdraví a schopnost výkonu práce někde, kde vám nikdo nebude okopávat kotníky. Ve výsledku tak brzy budete mít mnohem víc než mobber za celou kariéru.
Mohlo by vás také zajímat: Proč je pro vás dobré umět říct „já nevím“?
