Jasná věc. Krámů máme víc, než je potřeba. Žijeme v době, kdy je hromadění věcí nejjednodušší a nejdostupnější v celé lidské historii. Zaplevelit byt kravinami z Ikey dokáže i průměrně vydělávající člověk během několika týdnů. A to samé s oblečením. Znám už i v Česku lidi, kterým prát některé věci přijde zbytečné a raději si kupují nové.
Díky bohu za kočovné národy
Mít moc věcí, to ani není praktické. Kočovné národy problém s tím, jestli někomu stačí k životu nehorázně strohých „100 věcí“, řešit nemusí. Je to stejné, jako když jedete na čundr s někým, kdo nikdy nebyl pod stanem. Čím větší batoh má, tím víc věcí vleče. Dokud je místo, vždycky se ještě něco „může hodit“. A v našich domovech je to stejné.
Novominimalisté často zmiňují Paretovo pravidlo, které tvrdí, že 80 % důsledků vychází z 20 % příčin.
80 % zisku je vytvořeno z 20 % činností atd. Asi by se dalo i říct, že 20 % mozku potřebujeme na vymýšlení takovýchto pravidel a zbytek je tam navíc. Máte po ruce kudlu?
No dobře, dělám si z toho legraci. Protože to, co mi na novominimalistech především vadí, je ztráta smyslu pro humor. Mladí žijí ve vážném a zodpovědném světě, kde není místo na nemístné vtipy. Paret měl chytrý postřeh, kterým chtěl upozornit na rozdíl mezi podstatným a nepodstatným. Ale ono nepodstatné není úplně to samé jako nepotřebné. I estetika patří k životu. Stejně jako třeba močení, i když mu nevěnujeme 20 % celého dne a statisticky je „nepodstatné“.
Takže pokud tato pravidla „vědci zjistili“ aplikujeme otrocky a vážně, bez nadhledu a kritického myšlení, čeká nás jen cesta do prázdna.
Mohlo by vás také zajímat: Hnutí Zero Waste – snižte množství odpadků na minimum
Ale co ten odporný konzum hromadění blbostí?
Sám nemám rád doma moc věcí. Nevlastním jedinou skříň a v pokojích mám radši pocit většího prostoru a vzdušnosti, než bych se staral o lapače prachu, jako jsou záclony, koberce a poličky. Věci často odkládám na podlahu (říká se tomu floor drop) s tím, že mě to upozorňuje na to, že je tam ta věc jen dočasně a brzo je potřeba se jí zbavit/odklidit/použít. Ale současně mám jeden pokoj plný kutilských krámů a nijak mě to netrápí. Rozhodně žádné bílé zdi a sterilita, jejíž udržování stojí neskonalé (a pro mě rozhodně neadekvátní) úsilí.
Takže jsem minimalista?
Jenže tohle není ten designový minimalismus, který je teď v kurzu. V pojetí trendu novominimalismu je totiž můj přístup pro mnoho lidí spíš, ehm, „bordel“. V novominimalistické filozofii je doporučováno třeba zbavit se všech barevných věcí v šatníku (ty se špatně kombinují, takže nestačí jen 1 ks na všechno) a je potřeba vyházet všechno kromě jednoho hrnku a talíře (asi abychom mohli pykat za hříchy světa a představovat si, že jsme ve vězení). Já rozhodně nejsem příznivce nakupování pro zábavu, ale programová askeze má to riziko, že se lehce změní na arogantní povyšování („já jsem ten lepší“).
Jsou tedy minimalisté novodobí hipsteři?
Hipsterství vycházelo spíš z hippie kultury, i když to měli knírači hodně konzumně dost posunuté. Hipsteři jsou dnes ale už starší generace.
Dnešní mladší „sněhové vločky“ vycházejí spíš z yuppie světonázoru: konzumuj, sdílej, nepobuřuj a buduj kariéru.
A k tomu se perfektně hodí právě čistý normcore přístup, který už je na předměstí ráje minimalismu.
Je tedy hromadění věcí i dnes stále symbolem bohatství? Nebo je to naopak?
Tlak na hromadění majetku jako symbol společenského statusu byl vždy, ale nikdy se netýkal tak nízkých vrstev obyvatelstva. To, že si král mohl dovolit stodoly plné „cizokrajných látek“, nikoho neohromí. Ale jak svůj status ukázat v době, kdy si dům narvaný „cizokrajnými látkami“ z Bangladéše, Turecka a Číny může dovolit i ta nejhorší socka?
Zůstane král králem, když bude vlastnit hodně krámů? Možná. Ale taky to může otočit a stát se minimalistou.
Na začátku bohulibé principy pak lehce zkarikují (už zase se to zvrtlo jako vždy v dějinách?) do věcí, jako je používání kvalitního ne-make-upu, kdy vás potřebné a neviditelné lesky přijdou na 5000 korun a udržování vašeho sněhobílého jídelního stolu ve správném stavu taky není bez námahy. To, co je na tom všem problematické, je, že celý tenhle „projekt“ předstírá, že je to nějaký ušlechtilý a morálně pozitivní způsob, jak utratit peníze.
Je to tedy jen konzum?
Platí vlastně stále ještě odkaz divadelní hry Shopping and Fucking od Marka Ravenhilla z 90. let? Dnes je to v něčem jiné. Někam jsme se posunuli. Okázalá spotřeba byla nahrazena okázale „uvědomělou“ spotřebou. Což není nic jiného než uhlazenější výrobky s certifikátem dobra za vyšší cenu. Ve finále utratíte stejně nebo více za méně věcí, a ještě si k tomu kupujete certifikovaný dobrý skutek. Co by dnes byly Nike nebo Apple bez Red produktových řad? Děláme svět lepší… nakupováním.
Znáte přece ten vtip: Klient říká architektovi: „Chtěl bych minimalistický dům.“ Architekt: „Obávám se, pane, že minimalismus si nemůžeme dovolit.“
