Že zabíjí kouření, se dočteme na cigaretových krabičkách. Kam by se ale mělo psát o neméně smrtícím vlivu osamělosti? Vivek Murthy, ředitel amerického federálního ústavu pro zdravotní prevenci, varuje před „epidemií osamělosti a sociální izolace“. Na rozdíl od široce diskutovaných vlivů tabákového kouře nebo obezity se o osamělosti tolik nemluví.
Kdo není sám, žije déle
Právě to vedlo tři americké vědce k podrobné analýze 148 výzkumů, které se touto souvislostí zabývaly. Shromáždili všechny odborné studie od roku 1900, které se nějak dotýkají úmrtnosti a mezilidských vztahů – a analyzovali tak údaje o stovkách tisíc lidí. Na co přišli? „Výsledky ukazují, že vliv sociálních vztahů a vlivy mezilidských vztahů na riziko úmrtí jsou srovnatelné s dobře známými rizikovými faktory, jako je kouření nebo konzumace alkoholu, a převyšují dopady dalších rizikových faktorů, jako je nedostatek pohybu nebo obezita.“ Zjednodušeně to znamená, že pokud se ze sta náhodných lidí dožije určitého věku právě polovina, bude mezi touto polovinou asi o pět lidí s „dobrými vztahy“ víc než těmi se „špatnými“. Prokázaný efekt je navíc nejspíš ještě podhodnocený, protože mnohé z použitých výzkumů měřily jen určitou část mezilidských vztahů – a neodhalily tak plnou sílu osamělosti.
Tělo a duše: spojené nádoby
Sociální vztahy průměrného člověka se přitom dlouhodobě mění – a to k horšímu. „Současné výzkumy naznačují, že kvalita a/nebo kvantita mezilidských vztahů v průmyslové společnosti klesá“ – protože širší rodiny přestávají žít společně, lidé se víc stěhují, oddalují svatby, stoupá počet singles a zvyšují se problémy spojené s vyšším věkem, shrnují autoři výzkumu.
Na samotnou osamělost ale člověk neumře – snad s výjimkou sebevražd, které ale do zmiňovaných výzkumů započítané nejsou. Jak tedy s úmrtím souvisí?
Psychické stavy – třeba stres, smutek nebo radost – mají i svou biologickou rovinu. Je to logické: těžko byste se („psychicky“) mohli cítit smutní, zatímco by se váš mozek („biologicky“) radoval. Psychické pocity a tělesné pochody jsou dvěma stranami jedné mince. Nervové a hormonální procesy, které jsou onou druhou stranou psychiky, potom úzce souvisí se vším, co se v těle děje: s dýcháním, činností srdce, trávením, imunitou…
Objektivně? Nelze!
Výzkumy ukazují, že zdraví člověka ovlivňují tři různé aspekty mezilidských vztahů. Zaprvé samotné mezilidské vztahy, jejich množství a blízkost. Zadruhé podpora, které se člověku v těch vztazích dostává. A zatřetí jeho vlastní přesvědčení o tom, že se mu takové podpory dostane, když bude potřebovat. Jakkoli spolu všechny tři do jisté míry souvisí, úplně totožné nejsou: někdo může mít podpory celý kopec, a stejně si subjektivně připadat osamělý; někdo může sice mít řadu velmi blízkých lidí – ale být od nich odříznutý, třeba geograficky nebo kvůli zdravotním problémům. Navíc každý z těchto faktorů může působit na lidské zdraví trošku jinými mechanismy.
Lidmi proti traumatům
Přítomnost lidí okolo je pro člověka přirozená. Člověk se navíc svému okolí určitým způsobem přizpůsobuje – a některým problémům se dost možná vyhne tím, že mu někdo řekne: „Michale, asi bys měl chvíli zkusit nepít.“ Nebo se od ostatních učí. Když se vědci ptali onkologických pacientů, co jim v průběhu nemoci pomáhá, byla to mimo jiné právě přítomnost zkušenějších pacientů, u kterých mohli vidět, jak je možné se s nemocí vypořádat. Podpora, které se člověku dostává, může mít celou řadu různých pozitivních vlivů.
Možnost povídat si o problémech je zásadní pro zvládání stresu, její důležitost je dobře vidět třeba v traumatických situacích.
Blízkost zároveň působí i ryze biologickými cestami. Při kontaktu s dalšími lidmi se nám synchronizuje řada tělesných rytmů, třeba i nepostřehnutelný mikrotřes rukou – což opět může hrát roli při udržování vnitřní rovnováhy, třeba právě při zvládání stresu. Kontakt s lidmi také uvolňuje oxytocin, kterému se (velmi zjednodušeně) říká „hormon lásky“. Vědci právě experimentují s jeho léčebnými účinky: zdá se totiž, že umí „postavit na nohy“ člověka, který trpí posttraumatickou stresovou poruchou.
Citová investice
Přiznávat osamělost není úplně jednoduché. Je to ale krok dobrým směrem. Ostatní se ovšem dost možná cítí podobně. A pokud se chceme rozhodovat racionálně, je zapotřebí přiznat ji i sobě samému – a její následky zahrnout do rozhodování. Přestože večer v práci může vypadat jako nejzodpovědnější volba, kromě nedostatku odpočinku v dané chvíli má i své dlouhodobé důsledky – protože ochuzuje o obyčejný lidský kontakt. Vdané a ženatí jsou statisticky zdravější a dožívají se delšího věku. Investice do rodiny – ze své podstaty časová a citová – tak svým přínosem zastíní kdejaké spoření na penzi.
Psychickou rovnováhu považujeme všichni za samozřejmost. Dokud ji máme. Bohužel některá zákoutí mysli si občas dělají, co chtějí, bez ohledu na naše přání nebo představy. Lidské psychice a duševnímu zdraví jsme se zevrubně věnovali na naší speciální microsite. Prozkoumejte její interaktivní části a vyzkoušejte si simulátory různých psychických poruch.
Mohlo by vás také zajímat: Psychika lidí se mění, ukázal 63 let dlouhý výzkum
