Stres je – čistě biologicky – užitečná schopnost organismu v určitém okamžiku napnout síly. Něco se stane a je zapotřebí utéct nebo bojovat, takže dává dobrý smysl okamžitě „vypnout“ trávení a přemíru přemýšlení a veškeré dostupné zdroje poskytnout svalům.
Teorie tygra
V psychologii rozlišujeme dva druhy stresu: akutní a chronický. Ten akutní chápeme jako přirozený a zdravý, zatímco ten chronický jako „zlý“. V průběhu evoluce dávaly smysl oba dva. I chronický stres totiž může být užitečný. Neustálá úzkost, nervozita, připravenost k útoku nebo útěku je v nebezpečném prostředí výhodou, protože umožňuje zareagovat rychleji – a třeba uskočit před hadem. V haduprostém civilizovaném světě ale škodí.
Co se při stresu děje? Pokud na vás útočí tygr, vaše amygdala, malý shluk neuronů přibližně uprostřed mozku, který zpracovává emoce a nebezpečí, detekuje hrozbu. Na základě nervových signálů z amygdaly se vyplaví hormony zvané katecholaminy – adrenalin a noradrenalin. Organismus napne síly, zrychlí tep, zvýší tlak, svalovou tenzi, prokrvení svalů a spoustu dalšího. Zároveň se ve zvýšeném množství produkuje takzvaný stresový hormon: kortizol. Ten zátěži přizpůsobuje metabolické procesy. Rozkládá bílkoviny v kůži a ve svalech, takže místo aby se tam střádaly, tlumí činnost jater – a tím dodává energii k okamžité akci.
Stres a imunita
V ideálním případě rychle zjistíte, že je tygr za mřížemi zoo a všechno je o. k. Organismus se opět uklidní.
V horším případě jste se nepolekali tygra, ale bojíte se neustálých výtek šéfa nebo tchýně – a stres neopadne. Trvalý stres je samozřejmě horší – ale nebezpečné je i časté opakování toho aktuálního.
Kortizol vyplavený do krve totiž ovlivňuje organismus ještě dlouho potom. A škodí hned v několika směrech: jak při opětovných akutních stresech, tak i (a o to víc!) při chronickém napětí, které nikdy nemizí. Působí například na mozek – a na imunitu.
Kdysi dávno zemi okupovaly organismy o pár buňkách, které na všechna nebezpečí reagovaly stejně, jedinou obrannou reakcí. Z té se postupem evoluce vyvinuly dva odlišné systémy: stresový, který nám pomáhá bránit se predátorům, a imunitní, díky kterému se bráníme proti mikroorganismům. Obojí ale zůstává úzce spojené – a hormony vyplavené kvůli stresu působí i na imunitu.
Natural Born Killers
Prvotní vyplavení katecholaminů (adrenalinu a noradrenalinu) imunitu podporuje. Zvýší v krvi koncentraci lymfocytů – například NK lymfocytů, které bojují proti rakovinovému bujení. NK znamená „natural killer“ – tedy „zabiják od přírody“. Buňka, která zabíjí buňky nakažené virem nebo hrozící rakovinotvorným bujením.
Když se leknete, vaše tělo je připravené ničit viry a rakovinu!
Délka takového obohacení imunity se ale počítá na vteřiny. V dlouhodobém horizontu u stresu převáží působení kortizolu – a ten imunitu snižuje. Rýmu ani rakovinu tak polekáním nevyléčíte, naopak. Studie provedená na myších ukázala pokles v aktivitě NK lymfocytů desítky hodin po utrpěném elektrošoku, který je polekal. U lidí stejný proces potvrdil výzkum na parašutistech. Při skoku s padákem se samozřejmě zvýšil adrenalin – a s ním dočasně i narostla imunita. O hodinu později už ale imunita fungovala významně hůř než před seskokem.
Kdy se lépe hojí rány…
Stres vede k nárůstu imunity jen na chvilku – a potom ji ničí. V dlouhodobějším měřítku totéž říkají i psychiatrické studie. Pacienti, kteří přicházejí k psychiatrovi se zhoršením stavu (a tedy nárůstem stresu z psychických potíží), vykazují i zhoršení imunity.
Výzkumů, které takové závěry potvrzují, je celá řada. V jednom z experimentů vědci měřili délku hojení drobného poranění u studentů. Zjistili, že píchnutí do ruky se uzdravuje daleko rychleji během letních prázdnin než ve stresu zkouškového období. Jiný výzkum prokázal výrazné snížení účinnosti NK buněk u lidí, které neustále stresuje péče o někoho blízkého, kdo trpí Alzheimerovou chorobou. Činnost NK buněk silně tlumí i dlouhodobá úzkost, ukázaly další výzkumy. Proč přesně k tomu dochází? Prostředníkem jsou zřejmě tzv. cytokiny (konkrétně interleukiny) – signální molekuly, které v těle řídí činnost imunitní soustavy. Na základě jejich „signálů“ se vytvářejí a pracují NK lymfocyty. Ty umějí rozeznat „zdravé“ buňky v těle od těch nakažených nebo nádorových – a takové nemilosrdně zabíjejí.
A jak s tím souvisí náboženství?
Jedním ze zásadních vlivů náboženství je sociální opora, kterou přináší. Náboženské komunity lidem dávají hned dvojí jistotu. Zaprvé tu sociální: Mají v náboženské obci své přátele – a nejsou osamělí. Osamělost je přitom jedna ze zásadních civilizačních problémů – její negativní vliv na zdraví podle některých vědců předčí třeba kouření!
Zadruhé náboženské společnosti přinášejí existenční jistotu: Komunita se o člověka postará, když to nezvládne sám. Ve vyspělém a tradičně ateistickém Česku důležitost takových vazeb možná nevidíme. V mnoha zemích s méně funkčním sociálním systémem (výzkumy pocházejí třeba z USA nebo Ukrajiny) se ale pro spoustu obyvatel jedná o zásadní jistotu, že v případě úrazu nebo nemoci nezůstanou na ulici.
Klíčové je i duchovní zázemí, které člověk má ve své víře. Jedna ze studií ukazuje, že psychická vyrovnanost je u některých rakovin podstatným ukazatelem, jestli se nemoc vrátí, nebo ne. Lidé, kteří ve víře nacházejí sílu k překonání svého utrpení, se potom logicky uzdravují lépe. Mimochodem podobně jako stres na NK lymfocyty působí i alkohol. Lze předpokládat, že minimálně v některých zemích věřící lidé pijí méně.
Důvodů bude celá řada. Třeba mezi ně patří i boží zásah, třeba ne – to vědecky rozhodnout nelze. Věda ale umí ukázat, že lidé, kteří chodí do kostela, mají nižší hladinu interleukinu-6. Cytokinu, který úzce souvisí se stresem a záněty – a podrývá lidské zdraví.
Stresem trpí nejen tělo
Propojená ale není jen imunita se stresem. Člověk je jeden organismus, v němž souvisí všechno se vším. Životní štěstí, radost nebo psychoterapie mají nezpochybnitelný vliv na prakticky všechny somatické neduhy – a naopak. Každý další stres vyplavováním kortizolu navíc poškozuje hipokampus – část mozku, která nám pomáhá stresu nepodlehnout. Díky takzvaným epigenetickým procesům se navíc stres a náchylnost k němu (stejně jako jeho vyléčení) přenáší i na potomky. Pokud se naučíte být klidní, budou klidné i vaše děti!
A náboženství? Jeho vliv vtipně ukazuje případová studie psychoterapie jedné americké dámy důchodového věku. Autor tohoto textu už nemůže najít, kde o ní četl, tak ji převypráví spíš jako pohádku.
Vzdělaná a milá vdova se v šesté dekádě života přestěhovala ze západního na východní pobřeží – a začala trpět depresemi, které se projevovaly i srdečními a dalšími obtížemi.
Od psychiatra se dostala k psychoterapii, kde už zpočátku uvedla, že je nešťastná, protože je sama. Terapeut úplně mimochodem zmínil, že spousta podobných starších paní věnuje čas náboženským spolkům, kde pak mají mnoho přátel.
Klientka k terapeutovu překvapení svá sezení o týden později zrušila. Po měsíci pak přišla poděkovat, že si našla pět různých náboženských spolků pěti různých církví. Každý den tak údajně chodila do kroužku, jednou katolického, jednou anglikánského, jednou pravoslavného… A v každém měla spoustu skvělých přítelkyň.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, do kterých dříve nebo později nakouknete. Chtě nechtě. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite. Chcete-li si zkusit, jak vidí svět člověk postižený schizofrenií nebo paranoiou, směle do toho.
Mohlo by vás také zajímat: Stále mladším dětem hrozí syndrom vyhoření. Jak tomu zabránit?
