Lidé se hrozně rádi rozdělují do škatulek, i když tato selekce bývá dost často nepřesná a zavádějící. Pomáhá jim to lépe se vyznat ve stále nepřehlednějším světě a vymezit se vůči těm, kteří to vidí jinak. Málokde pak najdeme tolik protikladů jako u dvou zvláštních brachů – optimisty a pesimisty.
Zatímco první se na své okolí dívá přes pomyslné růžové brýle, ve stejné barvě vidí i svou budoucnost a na všem, co se mu přihodí, se snaží najít to lepší, ten druhý rezignovaně pozoruje svět skrz negativní novinové zprávy a apokalyptická proroctví. Ví, že odteď už bude jenom hůř a že svět je zkažený, takže už dávno nemá cenu se o cokoliv snažit.
Těm druhým se lidově říká škarohlídi. Vidí všechno černě a dost často tím lezou svému okolí, zejména tomu optimisticky založenému, na nervy. Oni si zase o optimistech na oplátku myslí, že to jsou bláhoví snílci.
Rodičovské geny i výchova
„O tom, zda budeme ve svém životě očekávat spíše to dobré nebo to špatné, rozhodují ve velké míře naše geny a stěží to můžeme nějak ovlivnit,“ připouští pražská psycholožka Marta Boučková. „Jiné je to však se schopností vysvětlovat si už nastalé situace. Na to, zda se budeme spíš hroutit, nebo setrváme v naději, má velký vliv prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, a také výchova.“
To, co zažijeme v raném dětství, jestli se budeme setkávat spíše s úspěchem nebo s neúspěchem, jak nás bude vnímat a hodnotit naše nejbližší okolí – všechno z toho určuje, nakolik si později budeme věřit i jak budeme zvládat složitější situace. A také to, zda budeme v těchto chvílích spíše optimistou, nebo pesimistou.
„Řekla bych, že se mnohem lépe žije optimistům,“ míní Marta Boučková. „Optimista věří, že příčiny nepříznivých událostí jsou jen přechodné, a dovede jim odolávat. Je také schopen oddělit životní oblast, která se hroutí, a v těch ostatních fungovat jako doposud. Mívá spíš dobrou náladu, je úspěšný v práci, má koníčky, těší se dobrému zdraví a lépe se vyrovnává s traumaty a stresem.“
Naopak pesimisté mají podle psycholožky tendenci vysvětlovat úspěch jako přechodnou záležitost, zato neúspěch vnímají jako něco, co je trvale spjato se vším, do čeho se pustí. Tito lidé pak pod tlakem kolabují a nedaří se jim řešit obtížné situace. Častěji také trpí odcizením, nezdarem a depresemi, jsou spíše pasivní, trápí je nemoci a dožívají se nižšího věku.
Optimistou z přesvědčení
Možná jste si všimli, že moderní západní společnost je optimistickými hesly a pozitivními přístupy doslova posedlá. Jen na Amazonu v tuto chvíli najdete skoro padesát pět tisíc knih, které vás mají naučit žít pozitivně. Schválně, podívejte se tam! V některých zemích se dokonce nesluší na záludnou otázku „Jak se máte?“ odpovědět po pravdě, že to stojí za prd. I když vám marodí rodiče, zvýšili vám nájemné a vašeho psa čeká operace, musíte se širokým úsměvem opáčit: „Děkuji, mám se naprosto skvěle!“
Být optimistou ovšem neznamená žít v křeči. Je to celkově pozitivní pohled do budoucnosti, bez obav, nervozity a se snahou řešit situace tak, jak přicházejí, a hledat řešení.
„Pesimista vidí obtíž při každé příležitosti, optimista vidí příležitost při každé obtíži,“ prohlásil údajně britský premiér Winston Churchill.
A něco na tom určitě je. „Velkou roli hraje také to, jak jste v minulosti nějakou těžkou situaci zvládli,“ dodává Marta Boučková. „Pokud jste se s ní popasovali, příště si budete víc věřit a budete ji schopni řešit lépe než ten, kdo si zvykl, že selhává.“
Optimistický pohled na svět je dneska tak trochu vstupenkou do ráje. Může vám pomoci získat lepší práci, vyšší plat, více přátel, lepší zdraví a delší život. Ale je to skutečně pravda? Zdá se, že ano. Dokazují to mimo jiné i výsledky studie uveřejněné před časem v Medical Daily, které se zúčastnilo téměř sto tisíc žen nad padesát let. Výzkum se zaměřil především na zdravotní rizika a výsledky byly víc než zajímavé. Optimistické založení zkoumaných žen až o třicet procent snižovalo riziko úmrtí souvisejícího se srdečním onemocněním, o čtrnáct procent nižší byla také pravděpodobnost smrti z nějaké jiné příčiny.
Autoři studie ovšem upozorňují na to, že jádrem pudla nemusí být jen sám deklarovaný optimismus, ale celkový životní styl zmíněných dam. Ty s veselejším pohledem do budoucnosti totiž také častěji sportovaly, byly aktivnější a měly uspokojivější společenské kontakty.
Vzhůru ke šťastným zítřkům! Ale opatrně.
Podle německo-britského psychologa Hanse Jürgena Eysencka se pesimisty častěji stávají lidé melancholičtí, zatímco sangvinici inklinují spíše k táboru optimistů. Ale velkou roli hraje také aktuální věk, momentální životní situace nebo prostě jen nálada.
S nadsázkou se říká, že pesimista je optimista se zkušenostmi. A možná na tom i něco bude. Obecně rozšířené mínění, že optimisté jsou vesměs zdravější a dožívají se vysokého věku, nemusí totiž platit stoprocentně. Dlouhodobý výzkum německých odborníků z erlangensko-norimberské univerzity potvrdil teorii, že v určitých případech mají před sebou škarohlídi o něco lepší budoucnost než lidé s růžovými brýlemi.
Výsledky studie prezentované na webových stránkách Americké psychologické asociace poukazují na to, že starší lidé, kteří toho od své budoucnosti čekají spíše méně, se mohou dožívat vyššího věku a jsou v lepší kondici, než jejich optimističtěji naladění vrstevníci, kteří nadšeně vzhlížejí k radostným zítřkům.
Desetiletý výzkum, kterého se zúčastnilo čtyřicet tisíc lidí ve věku od 18 do 96 let, ukázal, že zatímco mladší lidé mají tendenci vidět své příští roky růžově, ti na opačné straně věkového spektra jsou mnohem častěji škarohlídi.
Osoby středního věku přitom odhadovaly svou budoucnost poměrně realisticky, avšak s přibývajícími léty se stávaly pesimističtějšími.
„Naše zjištění potvrzují, že přehnaný optimismus při pohledu do budoucnosti bývá v následujících deseti letech spojen s vyšším rizikem invalidity nebo dokonce smrti,“ říká vedoucí výzkumu Frieder L. Lang. „Pesimismus ve vztahu k budoucnosti naopak vede lidi k větší opatrnosti a lepší péči o své zdraví a bezpečnost.“
Pesimismus, který baví
Zdaleka však nejde jen o to, jak vysokého věku se dožijeme. Ve hře je naše celkové prožívání, nastavení a vize. Pokud někdo pohlíží s obavami či despektem do budoucnosti, neměli bychom se na něj zlobit nebo se mu dokonce smát. Spíš je na místě takovému člověku ukazovat možnosti. Ne proto, abychom ho obrátili na „víru“ optimismu, ale abychom mu pomohli cítit se v životě lépe. Pokud o to ovšem stojí…
Karel Čapek prý napsal, že „pesimismus je jisté požitkářství – je to prostředek, jak se radovat ze špatného stavu věcí“. Zní to trochu zvláštně, ale najdou se i takoví lidé, kteří si ve svém brblání opravdu libují. Někdy se dokonce zdá, že si vlastně přejí, aby všechno špatně dopadlo.
Když se na ně podíváte zblízka, zjistíte, že jsou vlastně dva druhy škarohlídů – jedni jsou zahledění do sebe, vidí všechny problémy ve své vlastní nedostatečnosti a neschopnosti. Zdají se být odsouzeni k věčnému neúspěchu. A pak jsou tací, kteří nacházejí viníka zásadně za vlastním prahem. Milují spiklenecké teorie a když se něco semele, s uspokojením prohlašují: „Vidíte? Já jsem to říkal!“
Společné je pak všem pesimistům jedno – tahle pekelná situace z jejich pohledu nemá řešení. Na rozdíl od optimistů, kteří hledají cesty, jak zařídit, aby to šlo, oni celý život hledají výmluvy, proč to nejde.
Zkrátka a dobře, každý extrém je nezdravý. Jenže co naplat, některá zákoutí mysli si občas dělají, co chtějí, bez ohledu na naše přání nebo představy. Lidské psychice a duševnímu zdraví jsme se zevrubně věnovali na naší speciální microsite. Prozkoumejte její interaktivní části a vyzkoušejte si simulátory různých psychických poruch.
Mohlo by vás také zajímat: Hypochondrie není simulantství. A jak se jí zbavit?
