Prožíváš depresi v tuto chvíli?
Dnes dopoledne mi bylo docela zle, ale teď je to o něco lepší. Depresivní stavy nemám nonstop. Momentálně beru antidepresiva, která mi moc nesedí. Takhle bych se totiž s nimi cítit neměla. Dohodla jsem se psychiatričkou, že je vyměníme. Stále jsem se k tomu ještě neodhodlala, protože z toho mám trochu strach. Ve chvíli, kdy jsem je začala brát, se mi dělalo hrozně špatně, bojím se, že se to bude opakovat i s novými léky.
Co si mám představit pod tím, že ti bylo špatně?
První měsíc jsem strávila zhruba čtrnáct hodin v posteli, pořád jsem spala. Bylo mi zle i od žaludku, připadala jsem si jako přiotrávená. Chodila jsem prakticky jen na záchod a k psycholožce, která mi řekla, že vypadám fakt hrozně. Naštěstí jsem mohla pracovat nějakou dobu z domova.
To ti to řekla psycholožka takhle naplno?
Pověděla mi, že někoho takhle zničeného po antidepresivech dlouho neviděla. Na začátku, než si tělo zvykne na nový prášek, to s člověkem může dost zamávat. Navíc antidepresiva mají spoustu vedlejších účinků. Dříve jsem téměř žádné léky nebrala, myslím, že ani na bolesti hlavy. Moje tělo na žádnou chemii nebylo zvyklé.
Musíš ty léky opravdu brát?
Mám ještě panickou poruchu. Bez antidepresiv bych zažívala nejspíš spoustu atak a ještě více depresivních stavů.
Jak se u tebe deprese projevuje?
Vždycky pro mě bylo těžké navodit si dobrou náladu a udržet si ji. Hodně lidí se mě často ptalo, co se mi stalo, že jsem tak smutná. Nic se mi nestalo, byl to pro mě standard. Veselá jsem byla schopná být, až když jsem se třeba opila.
I přesto, že mi teď antidepresiva nefungují tak, jak by měla, dokážu se díky nim radovat. Nejsem na to zvyklá.
Celý život jsem se o to snažila, nedávno jsem si vzala prášky a najednou to s nimi jde. Vyloženě depresivní stavy jsem měla hlavně ve vypjatých situacích.
Kdy tě poprvé zasáhl vážný depresivní stav?
Na to si pamatuju docela dobře. Byla jsem v prváku na vysoké škole. Spala jsem na privátu. Ráno jsem se vzbudila a měla jsem pocit, že mě přejel parní válec. Byla jsem úplně vycucnutá. Nejspíš bych to mohla přirovnat k tomu, když člověk jeden den běží maraton a druhý den ho bolí celý člověk. Problém byl v tom, že já ten maraton neběžela. Neměla jsem důvod se tak cítit. Chtěla jsem dojít do kuchyně, ale nešlo to tak snadno jako vždycky. Najednou pro mě bylo těžké udělat i jediný krok. Nebyla jsem schopná nic uzvednout a ani se na nic soustředit. V hlavě jsem měla prázdno.
Jak jsi poznala, že jde o depresi?
To uvědomění přišlo až zpětně. V té době jsem ještě nevyhledávala odbornou pomoc. Byla jsem student a neměla na dobrého psychologa peníze ani koule. Bylo mi trapné za někým přijít a požádat ho o doporučení k psychologovi. Poprvé jsem navštívila odborníka zhruba před dvěma lety. Nastřádala jsem si nějakou finanční rezervu a řekla jsem si, že zkusím jedno sezení a uvidím, co bude dál. To, že jde o depresi, vždy bezpečně poznám tak, že mám myšlenky na sebevraždu. O tom už jsem mluvila i s odborníky.
Jak se těch myšlenek zbavuješ?
Trochu mi pomáhá odvedení pozornosti jiným směrem, což není úplně snadné. Nejvíc zabírá, když si o tom s někým promluvím. Hlavně to nesmím držet v sobě.
Co se děje ve chvílích, kdy to v sobě držíš?
Začnu se tím zaobírat čím dál víc. Přicházím do stavu, kdy si vytvářím určité plány. Postupně si je v sobě zpracovávám konkrétněji, a to už je problém. V tu chvíli vím, že nutně potřebuji odbornou pomoc.
Jaké plány?
Plány na skutečnou sebevraždu. Několikrát jsem k ní měla blízko. Párkrát jsem si stoupla na most.
Co tě odradilo od uskutečnění toho plánu?
V té době, kdy se mi tohle dělo, jsem byla ještě křesťanka. Podle křesťanství jdou všichni sebevrazi do pekla.
Moje víra byla tenkrát docela silná. Postupně jsem ji ztratila.
Proč?
Věřila jsem v Boha, ale zároveň ve mně někdy převládala racionalita. Postupně se má víra začala vytrácet a zlomilo se to úplně díky jednomu faráři, se kterým jsem to řešila. Víc to rozebírat nechci.
Když má člověk v něco víru, pravděpodobně se mu žije lépe. Ty jsi svoji víru v Boha ztratila, věříš v něco teď?
V realitu. Ta sice není pro mě moc příznivá, ale kvůli tomu přece nebudu utíkat do nějakého vymyšleného světa.
Říkáš, že když na tebe jdou sebevražedné myšlenky, musíš si o tom vždy s někým promluvit. Kdo ti dělá vrbu?
Snažím se o tom mluvit s odborníkem, ale není možné ho volat ve chvílích, kdy to zrovna potřebuji. Většinou si mě poslechnou moji nejbližší. Nemám jich moc, jsem spíš uzavřený a divný člověk.
Proč si myslíš, že jsi divná?
Lidé mi to občas říkají. Snaží se se mnou bavit, ale já toho často nejsem schopná. Mám od lidí odstup a takoví jedinci občas lidi děsí. Mám problém mluvit hlavně s muži ve věku mého otce. Myslím, že teď dělám pokroky a zlepšuji se v tom. Dříve to bylo horší. Máma mi tvrdila, že jsem byla vždycky uzavřené dítě a s nikým moc nekomunikovala.
Víš, z čeho ten strach z ostatních a nedůvěra v ostatní plyne?
Nejspíš za to může rodinné prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Můj otec je asociální cholerik, který to s dětmi nikdy moc neuměl. Většinou ani nevěděl, kolik mi je přesně let a do jaké třídy chodím. Vůbec se se mnou nebavil. Máma se pod jeho velením postupně stala submisivním člověkem. Většinou udělala to, co jí řekl. Moje máma mě navíc nikdy nebránila, držela se stranou.
Před čím tě měla bránit?
Před mým otcem, který mě zneužíval. Psycholožka mi řekla, že existují dva druhy matek. Jedna, když zjistí, že otec dceru sexuálně obtěžuje, postaví se na stranu dítěte a brání ho. Ta druhá si vybere otce a věci, které dělá své dceři, přehlíží. Moje byla ta druhá. Až do nedávna jsem ji za to nenáviděla, ale vyříkaly jsme si to. Trochu se teď změnila a já jí odpustila.
Je možné, že zárodkem tvé deprese a uzavření se před ostatními je právě zneužívání v dětství?
Možné to je, ale rozhodně to není jediná věc. Kromě toho, že jsem si procházela tímhle, doma byla vždy napjatá atmosféra. Otec byl hrozně výbušný a často mámě sprostě nadával. Musela jsem v tom žít a neměla jsem kam se před tím schovat.
Myslím si, že cholerické výbuchy rodičů děti strašně ovlivní. Já i moji sourozenci jsme dost citliví.
To muselo být těžké.
Vždycky když jsme s bratrem byli svědky něčeho takového, většinou jsme se rozbrečeli. Nedávali jsme to. Byla to totální beznaděj. Nemohli jsme se proti tomu nijak bránit, protože jsme se báli, že to bude ještě horší. Raději jsme někam zalezli. Sestra je o něco starší než my a ta si to nenechávala líbit. Vracela mu to, jenže to pak ten otcův výbuch vzteku nebral konce. I na ni to mělo negativní dopad. Moc si to neuvědomovala, ale byla chodící soudek se střelným prachem. Někdy ho nešlo vystřílet na otce, tak se zaměřila na mě a bratra. Zpětně se jí moc nedivím, potřebovala se nějakým způsobem proti tomu prostředí bránit. Všichni jsme byli negativní a naštvaní. Dokázali jsme se společně občas zasmát jen ve chvílích, kdy byl otec v práci.
Máma byla při těch cholerických explozích vždy pasivní?
Asi ano. Matka za námi akorát chodila a stěžovala si na něj. Slýchávali jsme od ní, že si ho neměla brát. A to nám opakovala pořád dokola. Rozvést se s ním nechtěla kvůli své víře. Církev by se na ni vykašlala, protože církevní rozvod by jim neprošel. Musela by přestat chodit ke svátostem, a to by nepřenesla přes srdce. Myslím, že když jsme byli malí, máma se k nám ještě chovala hezky.
Tvůj otec je také věřící?
Přes to všechno, co nám způsoboval, je také věřící. Myslím si, že doteď neví, že mi svým chováním ublížil. Já i jeho okolí si myslíme, že je mimo. Možná by mi pomohlo, kdybych si to s ním vyříkala stejně jako se svojí matkou, ale s ním se o tomhle bavit nedá. Nemůžu mu ani říct, aby si umyl hrnek, protože jinak by zase vybouchnul.
Tvoji sourozenci mají také nějaké psychické potíže?
Můj bratr má schizofrenii. Díky jeho nemoci se o něj máma starala nejvíc. Otec hrozně chtěl syna. Díky tomu to bylo mámino oblíbené dítě. Já jsem si s různými věcmi musela poradit sama. Nikdy mi neporadila, jak si mám koupit jízdenku v autobuse. Kolik mám zaplatit a jakou zastávku jmenovat. Když jsem se jí na něco zeptala, řekla mi, že už jsem dost velká na to, abych si pomohla sama. Neptala se mě, jak se mi dařilo ve škole.
Ve čtrnácti jsem chodila s kamarádkou na diskotéky, v patnácti jsem o prázdninách odjela na dva týdny pryč a nikdo to neřešil.
Proč se tak k tobě máma chovala?
Když mě otec zhruba v těch jedenácti nebo dvanácti letech pomalu začínal sexuálně obtěžovat, máma mě vnímala jako svoji konkurenci. Nebrala mě už jako malou holčičku, ale ženu, která jí leze do zelí.
Řekla jsi sourozencům a mámě o tom, že máš depresi?
Řekla jsem jim, že se mi spustila panická porucha. Máma to dokázala trochu pochopit až ve chvíli, kdy jsem jí domluvila schůzku s mojí psycholožkou. Poté se to začalo obracet a začaly jsme si k sobě hledat cestu. O depresi jsem se mámě jen zmínila. Mám pocit, že panická porucha a deprese patří trochu k sobě. Myslím si, že deprese pro mě představuje menší problém než panické ataky.
Proč si to myslíš?
Na to, že jsem odmalička spíš temný člověk, jsem si už docela zvykla. Panickou poruchu nemám zas tak dlouho a ještě s ní neumím moc pracovat. Vnímám to čistě z praktického hlediska. Deprese mě sice někdy doběhne a nemůžu skoro vstát z postele, ale většinou se z toho nějak dostanu. Děje se mi to už jen vyloženě ve vypjatém období.
Panickou ataku můžu dostat téměř kdykoliv a odrovná mě natolik, že nemůžu normálně fungovat.
Kromě běžného fungování ti deprese ovlivnila ještě něco?
Vztah. Chodila jsem s jednou slečnou, řekla jsem jí, že mám deprese. Málem se se mnou kvůli tomu rozešla. Myslela si, že mi to způsobuje ona. Nepochopila to, vyděsila se a nevěděla, jak s tím naložit. Vysvětlila jsem jí, že to není pravda, a nakonec jsme se nerozešly. Mrzelo mě, že místo toho, aby se mi snažila porozumět, mě takhle málem potopila. Od té doby jsem docela opatrná. Předtím než někomu řeknu, že mám deprese, si to pořádně rozmyslím.
Odmítají tě kvůli depresi lidé, kteří se pohybují kolem tebe?
Moc se svému okolí nesvěřuji. Vědí to o mně jen nejbližší kamarádi, kteří mě chápou, protože mají také své problémy. Přitahuji k sobě další divné lidi, takže mám docela štěstí.
Nevadí ti, že ti někteří tvrdí, že jsi divná?
Já jsem za to ráda. Lidé, kteří mi povědí, že jsem divná, to dál neřeší. Nesnaží se mě měnit. Někteří mi to ale neřeknou a jen si to myslí. Ti se mě snaží měnit a radit mi, jak mám některé věci dělat. Tvrdí mi, že se nemám ráda, ale že bych měla a tak podobně. Očekávají ode mě, že poslechnu jejich rady, ale já se kvůli nim nechci měnit. Klidně budu dál divná, ale ať mi dají pokoj.
Chápu to správně, že jsi se sebou spokojená?
Vždycky se dá něco vylepšit. Chtěla bych změnit svůj odstup od lidí a být k nim trochu otevřenější. Samozřejmě že by bylo lepší, kdybych neměla panickou poruchu s depresemi, ale osobnostně jsem se sebou poměrně spokojená. Hodně mi v tom pomohly terapie. Předtím jsem se neměla ráda vůbec. Myslela jsem si, že to, co mi udělal otec, je má vina. Psycholožka mi ukázala, že to není pravda. Teď mám navíc skvělou práci, díky které se cítím psychicky lépe. Odvádí mě to od špatných myšlenek. Pracují tam jen lidé, které to odvětví opravdu zajímá. Šéf je velmi vstřícný, když se mi něco nedaří, pomůže mi. Nikdo tam na nikoho neječí, mám klid.
Kolektiv ti nevadí, když máš problém s lidmi?
Největší problém mám s muži a tam se mnou pracují tři ženy. Na začátku i ony viděly, že jsem z nich nejistá. Pochopily, že mi chvíli trvá, než se začlením do kolektivu. Neřeší to.
Očividně máš problém s muži kvůli svému otci. To je důvod, proč chodíš se ženami?
Ne tak docela, mám vyloženě děs jen z mužů ve věku svého otce. Nejsem jen na holky. Nevím, nakolik může moje trauma z dětství za to, že se dokážu zamilovat i do žen.
Nechápu, jak jsi to všechno mohla v dětství vydržet, když máš takové rodiče.
Všechno jsem vždycky potlačila a šla dál. Držela jsem to v sobě, nevěděla jsem, jak jinak to mám řešit. Poté co jsem začala chodit na terapii a všechno to postupně v sobě otevírat, bylo to šílené. Zažila jsem úplný výtrysk emocí. Vznikla mi z toho panická porucha.
Díky terapii se učím všechny svoje nálady a emoce si připouštět a pracovat s nimi. Když mi je zle, akceptuji to. Dříve jsem to potlačovala.
Myslela jsem si, že všichni kolem mě jsou v pořádku. Cítila jsem na sobě tlak, že je se mnou něco špatně a musím být pozitivní podobně jako ostatní. Dnes už se do toho násilně netlačím a připustím si, že něco není v pořádku. Dříve jsem si hrozně vyčítala, když jsem něco podělala. Teď už to díky terapiím skoro neřeším. Člověk dělá chyby, není možné se občas nějaké nedopustit.
Předstírala jsi před ostatními, že jsi pozitivně naladěná, ačkoliv ti bylo zle?
Řekněme, že mi to úplně nešlo. Často slýchávám od lidí, že si na ostatních nejvíce cení toho, že mají pořád dobrou náladu. V době, kdy si moji kamarádi vybírali holky, mi většinou řekli, že jedna se jim líbí víc, protože se pořád směje. Docela mě to mrzí, protože depresivní člověk není moc často veselý, ale nemůže za to. Chtěla bych být optimističtější, ale není to tak snadné, když jsem vyrůstala v negativním prostředí. Ráda bych viděla svět v tom lepším světle a negativních věcí si tolik nevšímala. Věřím, že to postupem času půjde.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
