Na střední škole nám celé třídě naměřili IQ okolo 150. Zjevně se ale jednalo o chybu: pro takový výsledek by se totiž v jedné třídě musela sejít třicítka nejinteligentnějších lidí mého ročníku z Česka. Co takové omyly způsobuje?
IQ 150 má v populaci méně než jedno promile lidí – a že by se jich tolik sešlo v jedné třídě, je skutečně velmi nepravděpodobné. Vývoj testu je velmi komplexní a nákladná záležitost, takže lze předpokládat, že spousta společností, které nabízejí testování inteligence, vývoj svého testu v něčem odflákla – a důsledkem je, že buď měříme něco jiného, jsou špatně normy, nebo test třeba měří nepřesně a chybně.
Společnosti, které testují hromadně například školní třídy, provozují něco zásadně jiného, než co dělá psycholog v pedagogicko-psychologické poradně nebo klinický psycholog při vyšetření intelektu. Ti používají komplexní testy, které měří jednotlivé složky intelektu, mentální schopnosti v širším slova smyslu – a na tomto základě mohou stanovit profil člověka v určitých oblastech, což ten jednoduchý rychlý test nabízený školním třídám neumožní.
Pokud mi někdo prodá metr, který špatně měří, znovu si ho nekoupím. Pokud mi ale někdo prodá IQ test, který nějak vyplním, nemám potom šanci výsledné číslo verifikovat – a některé firmy na to mohou hřešit a dovolit si prodávat neověřený balast, který neměří vůbec nic.
Mohlo by vás také zajímat: Mozek nestojí o nudu, nejradši si pamatuje blbosti, říká trenérka paměti
Co je na měření IQ tak obtížného?
Měření základních fyzikálních veličin se vyvíjí třeba pět tisíc let – zatímco měření inteligence probíhá zhruba sto let a ještě to tak dobře neumíme. Přitom je z principu náročnější, protože inteligenci nevidíme a těžko říct, co to vlastně je.
Vývoj psychologického testu, ať už se jedná o inteligenci, nebo třeba motivační charakteristiky, vyžaduje velmi dobré teoretické znalosti toho, co chci měřit.
V mnoha kolech pak vyvíjíme různé pilotní verze metody, které ověřujeme na nových a nových respondentech, metodu zlepšujeme a opakovaně prokazujeme, že skutečně měří to, co měřit chceme. I při překladu zahraniční metody je zapotřebí přinést důkazy, že testuje totéž i u nás – a často tak může být náročnější než vývoj něčeho domácího.
„Měřit IQ“ je nicméně nesmyslné sousloví – to je jako říct, že „měříme centimetry“. IQ je jednotka, kterou používáme pro vyčíslení míry například intelektu nebo kognitivních schopností – podobně jako když měříme třeba teplotu ve stupních Celsia nebo Kelvinech.
IQ je jednotka definovaná tak, že v populaci, pro kterou je test standardizovaný, je průměrný výkon IQ 100. Dále je definovaný rozptyl: asi 2,5 % populace by mělo mít IQ větší než 130 a stejná část nižší než 70. Potom záleží na tom, co těmito jednotkami měříte. Inteligence není jen jeden rys, skládá se z více faktorů; podle současných teorií se jedná o velmi složité vztahy mezi jednotlivými kognitivními schopnostmi.
Inteligence se běžně definuje jako schopnost adaptace na nové prostředí a úkoly; jako taková se měří třeba i u zvířat. Pokud si představím obvyklé IQ testy s doplňováním obrázků a verbálními a matematickými úkoly, neměří jen velmi omezenou část celé šíře inteligence?
Záleží na tom, z jaké teorie inteligence člověk vychází. Podlé té nejrozšířenější, Cattel-Horn-Carrollovy teorie inteligence, máme množství dílčích rysů, které označujeme jako „úzké“ schopnosti – sem patří třeba rychlost čtení, kapacita pracovní paměti nebo slovní fluence. Ty sdružujeme do tzv. „širokých“ schopností, rysů druhého řádu – a obecná inteligence je pak zastřešující faktor ještě o úroveň výš. Všechny naše inteligenční výkony, ať už se jedná o vyřešení nějakého úkolu, nebo adaptaci na novou situaci, spoluzpůsobuje ta obecná inteligence skrze svoje jednotlivé subfaktory.
Možná překvapivě ale platí, že schopnosti předkládané v testech, třeba schopnost rotovat nějakými kostičkami, do určité míry predikují třeba školní výkon nebo výši příjmů v pozdějším věku. Takže skutečně o něčem vypovídají.
Mimo jiné právě proto, že nemáme jednu inteligenci, ale řadu různých dílčích schopností, sílí hlasy, že bychom měli „IQ testy“ nahradit podrobnějším testováním konkrétních složek inteligence. Jeden z největších kognitivních psychologů všech dob Robert Sternberg srovnává zastaralost IQ testů s auty nebo lékařskými postupy počátku dvacátého století (z roku 1916 pochází i původní koncept měření IQ). K čemu jsou „IQ testy“ v současném světě?
Pokud chci vyšetřit člověka třeba z důvodu podezření na nějaké neurologické obtíže nebo dítě kvůli testování ve škole, nemá smysl pracovat s jedním číslem, ale sestavit nějaký profil, který popisuje jak inteligenční schopnosti, tak třeba motivační faktory nebo osvojené znalosti, které souvisí nejen s inteligencí. Jedno číslo opravdu smysl nedává.
Z jiných kontextů jsme navíc zvyklí na velmi přesná měření: třeba výšku člověka umíme velmi spolehlivě změřit na půl centimetru. Měření inteligence nebo jiných psychických vlastností nebo dovedností je ale daleko méně přesné – a orientovat se na jedno číslo je rizikové i kvůli tomu, že jej mohly zkreslit jiné faktory.
Jak přesný je potom výsledek testu IQ reprezentovaný jedním číslem?
I u nejpřesnějších testů bude chyba měření zhruba plus minus pět bodů na škále IQ. Pokud chceme mít 95% jistotu, že skutečná hodnota leží v daném intervalu, měli bychom pracovat s intervalem pěti bodů nad a pěti bodů pod naměřenou hodnotou.
Mezi psychology se diskutuje o tom, jestli vůbec takové číslo sdělovat klientům, protože se jedná o abstrakci, která neexistuje – a jestli tedy radši nesdělit nějaký interval. Psycholog je totiž na rozdíl od klienta cvičený, aby pracoval s nejistotou měření.
O nepřesnosti si můžete udělat představu z mé webové aplikace, na které si člověk může vyzkoušet, jak přesné by bylo měření výšky, kdybychom ji měřili psychologickým testem. Výsledek je v centimetrech, takže člověk vidí, jak mu naměřené hodnoty skáčou a jaká je chyba. Zároveň je zapotřebí zmínit, že výzkumy prokazují, že rozhodování podle takových testů je pořád přesnější než rozhodování pouze na základě našeho pocitu nebo výhradně jen praktické zkušenosti psychologa.
Projevenou inteligenci ovlivňují i další faktory, třeba stres, úzkost nebo naopak sebedůvěra. Pokud bychom chtěli svou inteligenci rozvíjet, jak poznat, jestli se soustředit na první, nebo druhé?
To je nevýhoda anonymních testů, u nichž takové faktory nelze účinně eliminovat. Pokud vás individuálně testuje psycholog, měl by umět značnou část takových faktorů potlačit nebo minimalizovat. Nebo si toho být vědomý a vzít jejich působení v potaz při interpretaci výsledků: že byl člověk třeba úzkostný, bál se špatných odpovědí a nepodal optimální výkon.
Co si pak můžeme vzít z různých neprofesionálních testů třeba na internetu?
Podle mě si z nich člověk nemůže vzít vůbec nic. Na různých webových stránkách, které nechci jmenovat, se nachází ten stejný test, který ukazuje, kolik lidí si už test udělalo, jaké bylo nejvyšší naměřené IQ – a všechny ty prezentované informace působí pro člověka, který tomu aspoň trochu rozumí, zcela nesmyslným dojmem.
Další problémy pak pramení z individuálního přístupu k IQ. Americká psycholožka Hariet Lerner na svém blogu píše o pacientce, jíž ve dvanácti letech ohodnotil nějaký student psychologie IQ 109 – aby se potom dvě dekády smiřovala s tím, že je „průměrná“, jak ukázaly „objektivní testy“. Přesně tím ilustruje mou nechuť k podobným testům: že mohou člověku jak pomoci, tak naopak ublížit. Co by člověk měl vědět, pokud mu nějaký test oznámí: máte IQ 109?
Zaprvé chybu měření: pokud test naměřil 109, to konkrétní číslo není vůbec jisté. Zadruhé úspěch v životě nezáleží jen na jednom čísle, ale i na neintelektových faktorech: na motivaci člověka, paměti…
Zároveň je zapotřebí počítat s tím, že zvlášť měření inteligence v dětství predikuje intelekt v dospělosti dost slabě, protože děti dospívají různě rychlým tempem.
Normy jsou přitom vytvořené pro věkové kategorie, takže dítě, které se vyvíjí pomaleji a je třeba v osmi letech pozadu a dosáhne podprůměrného intelektu, v dospělosti své vrstevníky dožene a může dosáhnout výrazně lepšího výkonu. A naopak: dítě, které se vyvíjí rychleji, mohou jeho vrstevníci dohnat nebo předehnat.
Jak souvisí výsledky testu s úspěšností ve skutečném světě? Co by o mně jako o člověku řekl třeba onen průměrný skór 109?
Že nejste ani nijak extrémně nadprůměrný ani podprůměrný. Takže asi budete zvládat většinu běžných povolání, nikde nebudete mít závažnější problém, pokud nemáte nějaké dílčí deficity nebo nadání, které jedno číslo nemůže postihnout.
Říká o vás velmi málo – což je hlavní nedostatek reportování jediného čísla; množství informace je spíš zanedbatelné.
Měření inteligence má smysl ke konkrétnímu účelu, pokud si to člověk dělá jen pro zábavu, nic moc mu neřekne. Testování nabývá na významu, pokud je z nějakého důvodu potřeba: třeba když dítě nezvládá školu a chceme vědět, jestli je to kvůli intelektovým potížím, nebo je třeba nesoustředěné. Nebo pokud člověk přestane zvládat svou práci a chceme vědět, jestli nemá prvotní příznaky počínající demence. Pro běžného zdravého člověka je přínos dost malý.
Existuje tedy nějaký obecný rozdíl mezi lidmi s inteligencí 100 a 120?
Člověk s IQ 120 bude líp zvládat třeba vysokou školu, již by člověk s IQ okolo stovky zvládal jen s obtížemi. Obecně si ale myslím, že úspěch v životě bude spíš dán jinými faktory a inteligence nebude hrát zásadní roli.
Do médií se občas dostanou domněnky o rozdílech v inteligenci mezi pohlavími, rasami nebo národy. S jakou přesností je možné porovnávat inteligenci mezi odlišnými kulturami, pokud to je vůbec možné?
Začnu rozdíly mezi pohlavími: muži stejně jako u většiny psychických rysů projevují vyšší variabilitu, takže máme oproti ženám víc nadprůměrných i podprůměrných mužů. Co se týče rozdílů v průměrném výkonu, u většiny výzkumů buď není, nebo je tak zanedbatelný, že jej nemá smysl zmiňovat.
Co se týče rozdílů mezi kulturami nebo rasami, situace je složitější, protože se velmi obtížně konstruuje test, který by byl kulturně nezaujatý a měřil napříč kulturami totéž.
Třeba rotaci kostiček, kterou bychom mohli považovat za bezproblémovou, jsou třeba evropské nebo americké děti vystavované v průběhu předškolní a školní výchovy častěji než třeba africké děti, takže je jasné, že se naučí takový typ úkolů řešit a budou v takovém testu výkonnější. Většina výzkumů, které srovnávají národy, nezajišťuje testovou invarianci – důkaz toho, že test měří v obou kulturách stejný rys, stejnou inteligenci.
Dosažení testové invariance je přitom velmi obtížné a zpravidla se nedaří. Test tak v každé kultuře může měřit něco dost jiného. Například aby jeden rozšířený americký test inteligence dosáhl kulturní férovosti mezi hispánskou a bělošskou populací, řadí do některých subtestů záměrně otázky, které budou znevýhodňovat jedny nebo druhé. Třeba u sledu obrázků, které máte seřadit tak, aby dávaly dohromady příběh, je důležité správně identifikovat postavy, které tam vystupují. Aby to bylo fér, jsou v testu jak bělošské, tak hispánské postavy. Pro každého je snadnější rozlišovat lidi vlastní rasy – a byť se jedná o detail, v celém testu pak může hrát zásadní roli.
Je tedy možné vědecky rozhodnout o tom, jestli mezi národy nebo rasami existují rozdíly v inteligenci?
Do určité míry by to asi možné bylo – ale stávající výzkum k tomu nestačí. Výzkumy, které jsou k dispozici, zanedbávají zmiňovanou testovou invarianci. Zároveň nejde srovnávat všechny inteligenční faktory: třeba prostorovou představivost můžeme srovnat spíš než nějaké verbální schopnosti. Protože mluvíme různými jazyky, nemůžeme srovnávat dispozice k manipulaci s verbálními podněty; některé jazyky takovou manipulaci komplikují z důvodu své gramatiky.
Do srovnávání navíc zasahuje i vzdělání: kultury, které v mezinárodních srovnáních inteligence vycházejí podprůměrně, mají i nejnižší kvalitu vzdělání, které podporuje rozvoj intelektových dovedností… Inteligence se dědí jen velmi slabě, důležitější roli hraje právě vzdělání a výchova, jak rodiče s dítětem zachází v průběhu vývoje.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Přečtěte si také: Dny paměti pomáhají odhalit nejen Alzheimera. Včasná diagnóza je důležitá.
