Souvisí problémy s pamětí s věkem?
Do určité míry ano. Pokud jsme v produktivním věku, nezhoršuje se nám však ani tak paměť jako spíš pozornost. Čím jsme starší, tím víc se necháme vyrušit. Jsme roztržitější a roztěkanější, děláme věci mimoděk a neuvědomujeme si to.
Třeba když jste na cestě do práce a na zastávce si říkáte, zamkla jsem, nebo ne?
Přesně tak. Zamykáme úplně automaticky a náš mozek už přemýšlí o tom, jestli stihneme vlak, a teprve když do něj dosedneme, tak si odškrtne splněný úkol – stihla jsem vlak. A teď mu dojde: Aha, ale zamkla jsem?
Co s tím?
Je potřeba tu činnost vždycky dělat vědomě. Já třeba klientům radím, aby si u dveří řekli třikrát nahlas, že zamykají. Tím aktivujete mnohem víc center v mozku než jen tu ruku, která zamyká.
Ale nebudu si pak připadat trošku jako blázen?
Přes to se musíte přenést. Nebo s sebou vezměte děti a říkejte jim: „Tak, děti, teď zamykáme dveře.“ Když jdete sama, tak si to můžete zopakovat jen v hlavě nebo docela potichu. Hlavně ale musíte být duchem u toho.
Liší se ženská a mužská paměť? Je třeba pravda, že muži si pamatují jen první věc, kterou jim řekneme, a ty další hned zapomenou?
Já myslím, že mužské a ženské myšlení se liší celkově. Ale spíš je to o tom, že žena už od pravěku potřebovala sledovat víc věcí najednou, zatímco muž se potřeboval zaměřit na toho jednoho mamuta, kterého měl ulovit. Takže on možná jen teď řeší první úkol a na ten druhý dojde až potom.
Jestli si vzpomene…
Nebo mu to někdo třeba připomene. Ale může si na to udělat i mnemotechniku, čímž si zaprvé pocvičí mozek a zadruhé si to bude pamatovat.
To učíte na svých kurzech?
Na kurzech i individuálně. Učíme se to na různých modelových souborech informací. A další krok je aplikovat mnemotechniku do běžného života.
Můžu si paměť trénovat i sama?
Spoustu věcí děláme podvědomě. Ale samozřejmě když chodíte na kurz paměti, tak to pak můžete dělat vědomě. Třeba si řeknete: Dneska si ten nákup vezmu jako cvičení a nakoupím z hlavy, protože nechci zblbnout.
Ale co když pak něco zapomenu koupit?
Tak se pro to vrátíte. Já vždycky říkám, že pro zlepšení paměti je dobré i prokrvení mozku, a to se tou procházkou také zlepší.
Má každý z nás předem dáno, jak dobrou paměť bude mít?
Paměť se dá vytrénovat a není to ani tak těžké. Existují světové šampionáty, kde si soutěžící během minuty zapamatují pořadí 50 karet, jak jdou za sebou. Ti ovšem trénují třeba čtyři hodiny denně. Ale i běžný netrénovaný člověk si pomocí mnemotechniky dokáže zapamatovat věci, které překvapí i jeho samotného. Což byl třeba můj případ.
Když jsem dělala první stupeň trenérského kurzu, tak jsme se museli naučit popořadě všech 44 amerických prezidentů nebo číslo pí na sto desetinných míst. A dokázala jsem to.
Jak se to dělá?
Na prezidenty si můžete udělat pomůcku. Vezmete si první písmenka nebo slabiky jejich jmen a vymyslíte příběh, kde slova začínají stejně, tak aby vám dával smysl. Pak už se chytnete.
To je jako braprodalidvěhutače!
Ano. Nebo šetřiseosle (mnemotechnické pomůcky, které jsme se učili ve škole: opery Bedřicha Smetany a poloměr rovníku v km – pozn. red.). Zabere to trochu času, když to vymýšlíte, ale přitom si aktivujete v mozku centra, která musejí dát dohromady nějaké asociace. A důležitá věc je, že čím je to bláznivější, tím lépe se to pamatuje!
Proč si člověk pamatuje spíš blbosti?
Protože lidský mozek se původně nevyvíjel k tomu, aby si pamatoval kvanta věcí, ale aby se uměl rychle rozhodnout, jestli toho medvěda má šanci ulovit, nebo radši prchnout. Takže když mu předložíte nějaký nudný seznam, tak ho to prostě nebaví. A začne utíkat k nějakým zábavnějším věcem. To je to, když čtete nějakou stránku a na konci zjistíte, že můžete začít znovu, protože jste to nevnímali. Kdežto když si k tomu začnete vymýšlet nějaké příběhy nebo si to začnete skládat jakoby do filmu, tak vás to najednou začne bavit. Protože si vytvoříte svůj vlastní fantazijní svět. A pak stačí, že si to jen zopakujete, a už to umíte.
Jak vlastně naše paměť funguje?
Je paměť krátkodobá, dlouhodobá, pak je ještě paměť smyslová. To je deset milionů vjemů za vteřinu, které si ani neuvědomujeme. Naše smysly vyhodnocují, jestli je nám zima, nebo horko, svítí nám sluníčko do očí, nebo je tady tma, je toho strašně moc. To všechno si ale nepotřebujeme pamatovat, a tak zůstane jen to důležité, což přechází do krátkodobé paměti. A tady je ta chvíle, kdy se můžu rozhodnout, jak s tím naložím.
Co to znamená?
Mám hodinu nebo dvě, kdy si tu informaci na chvíli zapamatuju. Ale když si nevytvořím nějakou mnemotechniku nebo jí nebudu věnovat pozornost, tak ji zapomenu. Což je fajn, protože je spousta věcí, které už nebudu nikdy potřebovat. Ale když se třeba děti ve škole učí něco, co si mají pamatovat dlouho, tak je dobré se tomu v tomhle místě věnovat. A ideálně ne formou nudného seznamu, ale třeba s pastelkami a formou rozvíjení asociací. Když to člověka baví, tak se to mnohem lépe uloží do dlouhodobé paměti.
Jak ale v dnešním fofru udržet pozornost?
Můžete si sednout a napsat si, co všechno kde děláte, a zamyslet se nad tím, jestli to musíte dělat zrovna vy. Jestli to nejde předat dětem, manželovi nebo kolegům… Pomůže už jen to, že vyhodnotíte, které věci mají prioritu. Mozek má navíc rád splněné úkoly. Takže je dobré, když některé přesunete z hromádky „udělat“ do hromádky „uděláno“.
Co ještě můžu podniknout?
Na cvičení pozornosti je úžasné třeba houbaření, protože musíte mezi listím najít houbu, vyhodnotit, že to je houba, a rozmyslet si, jestli je jedlá. Musíte se na to pořádně soustředit.
Případně si zkuste lehnout na louce na záda nebo se vyložte do okna a koukejte na mraky. Vymýšlejte třeba, co je to za tvar a co vám připomíná.
Tím podporujete svou obrazotvornost, a to vám zase pomáhá k tomu, že když si potřebujete něco zapamatovat, tak si na to snáze uděláte nějakou pomůcku nebo paměťový háček.
Takže by si lidi měli začít víc hrát?
No rozhodně! A já to po nich chci i na kurzech, kdy jim dám tři čáry a požádám je, aby nakreslili, co je napadne. Vždycky se na začátku vyděsí: „Ježiš, ale já neumím kreslit!“ Jenže pak se ukáže, že to vlastně všichni umí. Nejde totiž ani tak o výsledek jako o tu cestu k němu.
Co třeba antistresové omalovánky? Mají smysl?
Jsou lidi, pro které jsou to naopak stresové omalovánky. Ale myslím, že to je dobré pro ty, kteří si neumí jen tak sednout na louku nebo k oknu a dívat se. Protože jim pořád nějaký vnitřní hlas říká: „Nic neděláš, jen se flákáš!“ Ale v momentě, kdy začnou vybarvovat a postupně jim to přibývá, tak má mozek radost – vidí hotové úkoly, vypadá to pěkně a člověk tam nesedí jen tak zbůhdarma, ale něco dělá. To odbourá ten stres a oni mají čas si u toho pustit myšlenky na špacír a to je, myslím, hodně ozdravný proces pro mozek.
A když se mi nechce vybarvovat?
Tak můžete zkusit spánek. Dočetla jsem se o studii, jejíž autoři zjistili, že je důležité dlouho spát, protože mezi jednotlivými neurony je prostor, do kterého se během dne vylučují odpadní látky – dá se to představit tak, že se zanáší smetím.
Když bdíte a jste aktivní, jsou neurony nafouklé, aby mohly spolupracovat, ale když spíte, tak se jakoby scvrknou, prostory mezi nimi se zvětší, a tak vznikne prostor pro „úklid“.
Takže kdo spí málo, ten si nestíhá v hlavě uklízet?
Je to jen jedna z teorií, ale myslím, že to dává smysl.
Kdy je třeba začít brát výpadky pamětí vážně a vyhledat odborníka?
Když třeba někdo v rodině, komu je padesát let a víc, začne častěji hledat slova nebo si přestává pamatovat věci, které se staly úplně nedávno, je na čase zpozornět. Ale když se třeba ztratí na známém místě, to už je velký vykřičník. Je nutné se vypravit alespoň za obvodním doktorem a nechat se otestovat.
Ukazují takové problémy s pamětí na Alzheimerovu chorobu?
To je těžké říct. Co se „alzeheimera“ týká, pořád není jisté, co tuto nemoc způsobuje. Ale už se třeba ví, že deset let před tím, než opravdu propukne, probíhají změny v mozku. Třeba se mění čich a vy cítíte vůně jinak než dřív. Je jasné, že když někde zapomenete brýle, ještě to nemusí znamenat, že budete mít „alzheimera“. V případě jakýchkoli nápadných obtíží ale doporučuji jít na vyšetření a neodkládat ho jen proto, abychom se nedověděli něco nepříjemného. Už kvůli tomu, že lékaři sice zatím nemají k dispozici léky, které tuto nemoc vyléčí, ale pokud se přijde včas, umí ji velmi výrazně zbrzdit.
Hana Habartová je certifikovanou trenérkou paměti III. stupně a členkou České společnosti pro trénování paměti a mozkový jogging. Pomáhá lidem řešit problémy s pamětí a nacházet nové sebevědomí, když se pod jejím vedením naučí „zálohovat“ v hlavě informace, jejichž zapamatování jim dříve přišlo prakticky nemožné. Věnuje se také prevenci Alzheimerovy choroby a pomáhá pacientům s poškozením mozku.
Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. I když se na ně předem nejde úplně připravit, něco málo se udělat dá… Dali jsme pro vás do kupy speciální microsite s názvem Kolik stojí zdraví. Přečtěte si, jak dlouho trvá průměrná pracovní neschopnost, na jakou podporu od státu máte nárok, když dlouhodobě onemocníte a ve které nemocnici najdete nejlepší specialisty na různé neduhy.
Mohlo by vás také zajímat: “Lidé nemají depresi, lidé jsou smutní,” říká terapeut.
