Edinburgh, hlavní město Skotska, není zrovna známé teplými nocemi. Není se čemu divit, že mládež zapadne do baru. Sedmadvacetiletá Lauren, která je ve Skotsku na dovolené, už je po pár sklenkách rozparáděná. Vyleze na pódium, aby se pustila do zpívání karaoke… když se zničehonic zřítí k zemi.
Dvě hodiny nato, po tomografii, už bylo zřejmé, že se jí v mozku přetrhla tepna a trhlina (aneuryzma) se šíří. Lauren Marks byla blízko smrti. Okamžitě podstoupila operaci a probudila se teprve po několika dnech, nadopovaná sedativy. Otevřela oči do zcela nového světa, úplně klidná a plná zvědavosti.
„Když mě převáželi zrcadlovým výtahem, nemohla jsem prakticky rozeznat svůj obraz, ačkoliv jsem neměla zamlženou vizi ani obvazy na tváři. A přesto mě to nerozrušilo,“ vzpomíná Lauren Marks.
Svět beze slov
Mozek je extrémně komplexní orgán. Pokud v něm praskne tepna a krev nemůže dosáhnout na místo, které koordinuje určité funkce, daná část těla nebude fungovat, jak by měla. Mrtvice může způsobit částečnou paralýzu, problémy se zrakem, ztrátu paměti nebo – tak jako v Laurenině případě – problémy s řečí a jazykem. Takovému stavu se říká afázie.
„Nebyla jsem už schopná identifikovat jednoduché koncepty jako stěna či okno a rozdíly mezi on a ona a já a to. Věděla jsem, že rodiče jsou moji rodiče a moji přátelé jsou mí přátelé, ale cítila jsem se méně jako já a spíše jako všechno kolem mě,“ popisuje Marks.
Lauren neztratila schopnost rozlišovat. Ztratila pouze slova, jména, nálepky. Neměla potřebu mluvit.
Přestala se zajímat o čas. Žila v přítomném okamžiku. Dosáhla stavu, jaký popisuje německý filosof Eckhart Tolle v knize Moc přítomného okamžiku, o jakém mluví Don Miguel Ruiz ve Čtyřech dohodách, stavu, kterého se snaží dosáhnout buddhističtí mniši skrze meditace. Každý její pohyb byl zosobněním podstaty konceptu mindfulness– stoprocentní soustředění na cokoliv, co zrovna prožívala.
„Nejmenší aktivita mě okouzlila. Když jsem se oblékala, byla jsem ohromena orbitální vzdáleností mezi látkou a masem. Při čištění zubů mě fascinovala tuhost štětin a měkkost dásní. Nezvyklé množství času jsem strávila zíráním z okna,“ vzpomíná.
Umírněný šok
Za celou tu dobu se jenom jedinkrát přiblížila stavu, kdy byla alespoň částečně rozrušená: vzala do rukou knihu od Agathy Christie a zjistila, že nedokáže číst. Zírala na stránku za stránkou, vnímala bloky šedivého textu, ale tvary jí nedávaly žádný smysl.
Jako spisovatel do určité míry chápu, jakou hrůzu musela zažít, když jí – ženě živící se slovy – veškerá slova zmizela. „Po celý můj život byl jazyk v popředí všech mých osobních i profesionálních úspěchů a jen málo věcí mi přineslo tolik radosti a smyslu,“ řekla. Přesto svoji situaci vzala s klidem. I když to byl nepříjemný fakt, necítila kvůli němu úzkost ani mizerii. Možná i proto, že její vnitřní hlas umlkl. Stejně jako Lauren, ani její vnitřní hlas – který Tolle, Ruiz nebo podnikatel Kerwin Rae ohlašují za hlas ega – neměl slova. Na jeho místě bylo zářivé Ticho.
Přišla o hlas, který má ve zvyku nás kritizovat (Uprav si košili. Zase běžíš pozdě. To jsem zase něco zvorala.), ale i soudit ostatní (Ten teda vypadá. Co to má za boty?).
„Je to hlas, který používáme k tomu, abychom se kontrolovali, kritizovali, abychom pochybovali – což může být zhoubné. Může však být i užitečným nástrojem. Můžeme se jím motivovat, snáze chápat svět kolem nás i měnící se situace,“ řekla Lauren Marks.
Kdysi tento vnitřní hlas považovala za svoje myšlení. Nyní pochopila, že myslí i beze slov. „V mnoha ohledech jsem nikdy nemyslela jasněji,“ řekla.
Přečtěte si také: Od dětství k ní promlouvají hlasy. Jak se žije člověku s příznaky schizofrenie?
Cena za radost
Lauren ztratila strach, smutek i starosti. Byla zcela ponořená do okamžiku, do zvědavosti, do krásy života v každém jeho aspektu. Zároveň ale něco ztratila. Schopnost porozumění. „Po mrtvici moje emoční citlivost ohromně otupěla. Bylo pro mě těžké chápat, co si další lidé mohou myslet, a neměla jsem velký zájem to zjišťovat,“ přiznává.
Její nezájem o mezilidské vztahy nepramenil jenom z naprosté spokojenosti, v níž žila, ale i z jejího zdravotního stavu.
Prasklina ve střední mozkové tepně v levé hemisféře odřízla od přísunu krve nejenom centra odpovědná za řeč, ale i centra odpovědná za zvyky, rozpoznávací schopnosti a emoce.
Nic neobvyklého
Takové stavy nejsou po mrtvici zcela ojedinělé. Klinický psycholog Scott Moss napsal o své mrtvici: „Neměl jsem problémy se soustředěním. To jenom slova, ať už samostatná, nebo v kombinaci, neměla žádný smysl, a co bylo ještě úžasnější, znepokojovalo mě to jenom trošičku. Ztratil jsem i schopnost mluvit sám se sebou. Prostě jsem existoval. Bylo to, jako by beze slov nemohl existovat zítřek.“
Doktorka Jill Bolte Taylor po svém zážitku s mrtvicí zase napsala: „Nirvána je jenom jednu myšlenku daleko – anebo v mém jazyce (jazyce vědy), hluboký vnitřní mír existuje ve vědomí naší pravé hemisféry.“
Mozek je rozdělený na pravou a levou hemisféru. Naše levá hemisféra je zaměřená na detaily a je mnohem více verbální. Pravá hemisféra je odpovědná za (pod)vědomí a je mnohem ostražitější a vnímavější než levá hemisféra. Obvykle spolupracují, obě jsou ale schopny fungovat samostatně. Jedna může být dominantní, zatímco druhá se léčí.
„V kterémkoliv okamžiku se můžete rozhodnout, že se půjdete projít do této části mozku, do mírumilovného stavu, pokud jste tedy ochotní zastavit kognitivní směsku myšlenek, obav (vzteku) – jakékoliv myšlenky, která vás rozptyluje od možnosti být tady a teď.
Právě to pro mě mrtvice udělala: utišila dominantní, odsuzující hlas v levé části mé mysli. A když se to stalo, mé vědomí sídlilo uprostřed sladkého klidu,“ doplnila doktorka.
Adam nám dal slova a slova nám umožnila pojmenování a poznání. Dala nám taky schopnost kritiky a sebekritiky. Dala nám neustálé hodnocení. Jak řekl spisovatel a kouč Chalmers Brothers: „Žijeme ve slovech.“ Tak jako ryba žije ve vodě, aniž by znala cokoliv jiného, tak lidé od malička žijí ve slovech a neznají nic jiného. Ale to neznamená, že nic jiného neexistuje. Je možné dosáhnout stavu, kdy se slova utiší a zavládne klid.
„Slova mohou být nádherná,“ uzavřela Lauren Marks. „Skoro tak nádherná jako ticho, které jim předchází.“
Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. I když se na ně předem nejde úplně připravit, něco málo se udělat dá… Dali jsme pro vás do kupy speciální microsite s názvem Kolik stojí zdraví. Přečtěte si, jak dlouho trvá průměrná pracovní neschopnost, na jakou podporu od státu máte nárok, když dlouhodobě onemocníte a ve které nemocnici najdete nejlepší specialisty na různé neduhy.
Mohlo by vás také zajímat: Jan Hnízdil: Vystoupil jsem z hlavního proudu
