Dva psychologové z americké univerzity ve Washingtonu udělali v šedesátých letech průzkum mezi účastníky dopravních nehod, ve kterém měli ohodnotit své řidičské schopnosti. Naprostá většina z nich je označila za nadprůměrné. A to někteří z nich nehodu sami zavinili. Tak nějak by se dalo očekávat, že mnozí z nich spíš sklopí hlavu a uvede trochu skromnější sebehodnocení. Účastníci průzkumu ale nejsou zabedněnci neschopní upřímné sebereflexe, k neochotě připustit možnost vlastního selhání nás nabádá náš mozek.
Mohlo by vás také zajímat: Proč je pro vás nejlepší nemít žádná očekávání
Vše se děje, jak chci já
Tomuhle našemu pocitu ovládnutí každé situace říkáme iluze kontroly a nemusí se týkat jen schopností za volantem. Je pro nás náročné si připustit, že existuje situace, kterou nemůžeme alespoň částečně ovlivnit. Na hlubší prozkoumání fenoménu vznikl experiment, tentokrát si vědci vzali na pomoc dvě žárovky. Na jedné byl nápis Výhra, na druhé Prohra a obě žárovky se náhodně rozsvěcovaly a zhasínaly. Účastníci před sebou měli tlačítko, jehož mačkání může a nemusí ovlivnit počet výher. Nakonec si ale všichni na konečném počtu kladných bodů nárokovali alespoň minimální podíl.
Pro náš vnitřní klid totiž potřebujeme nějakou jistotu, že jedna věc způsobuje druhou a nic není úplná náhoda.
Vnímat věci jako nezávislé události bez souvislosti nezvládne úplně každý. Že to podobně mají i zvířata, dokázal americký psycholog B. F. Skinner na svém experimentu s holuby. Ptáci dostávali stravu v přesně daných intervalech, bez ohledu na dění v kleci. Sami si ale chování těsně před krmením zafixovali jako spouštěč dalšího zobu. Každý holub si vytvořil vlastní rituál (skákání, kývání hlavou), který považoval za spouštěč plného pupíku.
Stejně tak i my chceme mít pocit kontroly nad náhodnými systémy, uklidňuje nás to. Nechceme mít při každém usednutí do auta strach z věcí, které by se mohly stát.
Když zvážíte opravdu všechny možnosti, nejste v bezpečí vlastně nikde.
Hlupák zůstává hlupákem
A v otázce srovnání se s okolními lidmi má zase většina lidí pocit, že je o něco (nebo o hodně) lepší než průměrný vzorek populace. 88 % řidičů si myslí, že jejich řidičské schopnosti jsou nadprůměrně. Líp řídí, mají lepší přehled o situaci na silnici a jenom oni zvládají v pohodě psát esemesky a řadit. Téhle iluzi se říká iluze nadřazenosti nebo Lake Wobegon efekt. Lake Wobegon je imaginární městečko, kde všechno funguje, jak má. Všechny ženy jsou silné, všichni muži pohlední a všechny děti nadprůměrně nadané. Ale v reálném světě to takhle nefunguje a i vy můžete někdy udělat chybu.
A čím méně je člověk schopný, tím víc má tendenci se přeceňovat (tzv. Dunning-Krugerův efekt).
Skutečně schopní lidé se zase většinou malinko podceňují. A ti méně schopní málokdy mění svůj názor i po konfrontaci s realitou. Mimochodem zmiňovaný Dunning-Krugerův efekt vychází z výzkumu inspirovaného absurdností loupežného přepadení, které přesně ilustruje iluzi těch méně nadaných. McArthur Wheeler totiž ozbrojen a bez masky vyloupil dvě banky. Když ho zatkli, byl Wheeler v šoku, jak ho poznali, protože se přece „polil citronovou šťávou“. Byl pevně přesvědčený, že citron funguje jako elixír neviditelnosti. Záznamy z kamer označil za podvrh.
Teď králem silnic jsem já
Logickým důsledkem nadhodnocování vlastních schopností je snížená opatrnost. Což ještě tak nevadí, když skládáte origami, ale na silnici už z toho kouká problém. Většinu dopravních nehod totiž způsobuje řidičova nepozornost a nevěnování se řízení.
Mechanické závady nebo okolní vlivy mohou jen asi za 10–15 % kolizí.
Na zbytek připadá lidský faktor, tedy nedostatečné zkušenosti, nepozornost a nerespektování pravidel, ať už je to překročení doporučené rychlosti, nebo používání mobilu za jízdy. Každý se totiž považuje za profíka a pravidla jsou přece pro začátečníky. Prostě pro všechny ty sváteční řidiče, co mají na autě nalepené zetko, padesátku na tacháči a smrt v očích.
Raději pozdě než vůbec
Podle posledních průzkumů je čím dál častějším důvodem dopravních nehod používání mobilů během řízení. Každou čtrnáctou nehodu zaviní řidič s telefonem v ruce. Mobil za volantem používá zhruba 60 % řidičů, handsfree však zapne jen 44 % z nich. Ostatní prostě mají pocit, že jejich řidičské schopnosti a postřeh jsou nezlomné. Někteří účastníci průzkumu dokonce přiznali, že během řízení někdy i fotí nebo točí videa. K nehodám napomáhají paradoxně i ohlášená místa měření rychlosti. Řidiči jsou donuceni zpomalit a znudění náhlým šnečím tempem vytáhnou mobil a zkontrolují novinky ve světě.
A jak je to s tím vnímáním vlastních schopností, jsme si už řekli. Tak neblázněte, není moc věcí, které by nemohly počkat, než dorazíte do cíle.
Na rizika používání mobilů za volantem poukazuje i nová kampaň České asociace pojišťoven a BESIP.
Protože určitě za volantem taky trávíte pěknou část života, mrkněte na náš blog se spoustou rad pro řidiče Rád řídím. K čemu je dobrá škola smyku, co dělat při dopravní nehodě a podobně. Nikdy nevíte, jednou se to může hodit. Hezké čtení!
Přečtěte si také: Umíte zabrzdit stejně rychle jako vaše auto? Můžete si to vyzkoušet
