Všechno začalo před Vánoci v roce 2011. Dceři byly tehdy necelé 2 roky a já jsem čekala druhé dítě. Netušili jsme, že přichází obluda, která nás bude svírat skoro 4 roky. Nejdřív to vypadalo na obyčejnou zácpu, která za pár dní přejde. Jenže říjnové problémy neustávaly, a když měla dcera na konci roku narozeninovou oslavu, už se kroutila a řvala jak tur.
Takový problém nikdo kolem nás neměl, takže jsme zpočátku naprosto netušili, co dělat. Chvíli jsme dceru litovali a vše s ní prožívali, chvíli jsme na ni byli ostří, že to třeba pomůže. Občas jsem propadala skepsi a proplakala celé dny.
Vláknina dceři lezla i ušima
K tomu nám všichni kolem radili, jak na zácpu. Ze všech stran jsme slyšeli, co má jíst, že má hodně pít, jak se hýbat, prostě všichni okolo byli chytří jak rádio. Náš problém to ale vůbec neřešilo. Nezabíralo nic. Ani tuna vlákniny, která dceři lezla i ušima. Jen občas pomohly glycerinové čípky, ale je to chemka, kterou jsme nechtěli dceři neustále dávat.
1. krok: dětský lékař
Samozřejmě jsme to řešili s tehdejší pediatričkou, ale ta byla bezradná, protože s tak silnou zácpou se prý u dítěte nikdy nesetkala. Poradila jen glycerinové čípky a poslala nás na sono a další vyšetření v nemocnici, aby se vyloučily nejrůznější příčiny jako nádor, neprůchodnost střev apod. Ale na nic se nepřišlo.
2. krok: alergologie
Tam zjistili, že dcera je v perfektním stavu a nemá žádné alergie, které by mohly chronickou zácpu způsobovat.
3. krok: chirurgie a pohotovost
Na chirurgii také nic nezjistili, a ještě nám vynadali, že prostě jen dáváme málo vlákniny. Když ale ve stejné nemocnici dcera skončila na pohotovosti s několikátou strašlivou kolikou, přestali nám nadávat a jedna hodná paní doktorka nám poradila soukromou kliniku.
4. krok: proktologie
Ve specializované proktologické ordinaci jsme se dozvěděli, že prý jde o diagnózu „nefunkčnost střev“, což je nevyzrálost projevující se chronickými zácpami. Prý to kolem čtvrtého roku vymizí. Poprvé jsme mluvili s někým, kdo tuhle obludu znal a věděl také, jak s ní bojovat. Prý stačí jedna jediná zácpa, která třeba dítěti potrhá konečník, a dítě se zablokuje. Zadržuje velké hovínko, to zacpe střeva, a jak se nahoře hromadí tekuté nezpevněné exkrementy, tlak je prohání kolem té dělové koule ven. Takže vlastně dítě nekaká, ale přitom z něj jdou neustále tekuté exkrementy.
To jsme dobře znali. Dcera nemohla nikam chodit, musela nosit plínky, zapáchala, okolí to neustále řešilo a kromě vlákniny ještě radilo, jak se dítě správně dává na nočník… Obluda nás držela ve spárech a vlastně nakonec i v domácím vězení.
Na proktologii jsme znovu začali věřit, že nás pustí a budeme zas normálně žít.
Proktolog nám vysvětlil, že jak dítě zadržuje tu dělovou kouli, střeva se roztahují a nakonec jsou jak pytel, povolená, nepružná, nefunkční. Jako byste dámu velikosti XXL narvali do eskových šatů. Už prý nepomůže pohyb, voda ani vláknina, hovínka se prostě musejí mechanicky dostávat ven. Lidi zas radili: projímadlo. Ale to by prý, kdyby se přihnalo na dělovou kouli všechno seshora ze střev, dceru by to jen příšerně bolelo a ničemu by to nepomohlo…
Klystýrem proti obludě
Řešením bylo dávat pravidelně klystýr. Doma ve vaně. Dcera ječela a nebylo to nic příjemného, ale věřili jsme, že je to jediná cesta, jak to doma vyřešit. Některé děti s tímto problémem prý chodí i pravidelně do špitálu, kde jim hovínka vyndávají z konečníku v anestezii. To jsme my nechtěli, další chemky do těla a násilí v cizím prostředí.
Tohle klystýrové peklo trvalo asi dva měsíce, ale dcera nakonec začala celkem pravidelně kakat. I když „kakat“ je možná moc něžný výraz pro ty mnohahodinové řevy.
V květnu 2012 nám proktolog řekl, že střeva jsou zdravá, pomocí klystýrů už víme, jak na to, a že problém je teď už jen v dceřině hlavě.
Bylo to jak na horské dráze, chvíli to šlo, chvíli jen za pomoci klystýrů či glycerinových čípků, po pár měsících najednou přestalo cokoli zabírat. Ani 10 klystýrů v řadě nepomohlo dělové kouli ven, dcera ji prostě uměla udržet. Takže jsme vyrazili za dětským psychologem.
5. krok: dětský psycholog
Na radu proktologa jsme vyrazili k dětské psycholožce. Řekla, že dcera zadržuje, aby si kvůli mému těhotenství vynutila pozornost. Že takovým dětem říkají odborníci „zadržovači“. Chodili jsme na porady, probírali to a pár měsíců to fungovalo docela dobře. Jenže v říjnu 2012, přesně rok potom, co to celé začalo, jsme byli tam, kde na začátku.
Nepomáhalo nic. Byl zázrak, když šla na záchod po týdnu nebo dvou, a stejně to vždy trvalo i dva dny, než se to podařilo. Říkali jsme tomu porod, protože dcera měla i stahy, křičela a bylo to pro ni naprosto vyčerpávající. Na radu proktologa od té doby zapisujeme každé hovínko, a to i dnes, v roce 2017, protože i když je už dnes dcera víceméně v pořádku, vracívá se v těžkých chvílích ke svým zlozvykům.
6. krok: psychiatrie
Jak jsem o problému psala, ozývali se mi rodiče podobně postižených dětí, hodně tímhle trpí autisti. Probírali jsme, co komu zabralo, dávali si oporu, vyplakávali se na rameni. Jedna maminka psala, že jejímu synovi pomohla psychiatrie, krátká hospitalizace a od té doby nemá problém. Zdálo se nám to moc, ale protože problémy se neustále vracely jako bumerang, zkusila jsem to. Navíc se mi v květnu 2012 narodil syn a třeba během šestinedělí řešit sebe, miminko a ještě nemocnou dceru bylo na mě moc.
Byla jsem ochotná zkusit cokoli. Paní doktorka na psychiatrii ale s obludou nebojovala, jen ještě vyrobila obludě šik kamarádů.
Byla milá asi jako sestra z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Chtěla dceru pod prášky držet 6 týdnů na uzavřeném oddělení bez návštěv a pak by se nám prý vrátilo úplně jiné dítě. Tomu jsme věřili. Rychle jsme odtud zmizeli.
7. krok: gastroenterolog
V říjnu 2013 (2 roky od chvíle, kdy to celé začalo) jsme se neustále motali v kruzích. Chvilku bylo dobře, pak přišlo třeba mnohatýdenní peklo, kdy zas obluda nad vším převzala vládu. Počítali jsme, kolik to všechno stojí, a zjistili, že už jsme do ní vrazili 40 000 Kč (za pleny a vlhčené ubrousky, psychology, yall gely, čípky, lactulosu, masti proti opruzeninám atd.).
Jeden z nejuznávanějších gastroenterologů řekl, že jde o jasnou konkurenční doložku, kterou si děti po příchodu sourozence na svět získávají tím, že se vrátí o několik kroků na vývojovém stupni a přestanou kakat, začnou se počurávat, chtějí zpět dudlík apod. Tehdy už jsme měli i syna, kterému bylo 1,5 roku. Diagnóza dcery byla jasná, léčba pomalá. Denně lactulosa na změkčení stolice, yall gely, čípky. Opět to na chvíli zabralo, opět po pár měsících dcera začala být rezistentní vůči čemukoli a hovínko prostě nedala a nedala.
8. krok: psychosomatická klinika
Podstatou psychosomatické péče je celostní pohled na zdraví člověka. Psychosomatika se zabývá souvislostmi mezi stavy těla (soma), duše (psyché) i vlivy životního prostředí. Starosti, s nimiž si hlava neví rady, tělo často řeší nemocí (somatizace). Cílem léčby je najít zdroj obtíží a obnovit rovnováhu.
Poprvé jsme na psychosomatické klinice byli celá rodina v říjnu 2013. Konečně jsme začali řešit problém komplexně a takový přístup obludu nakonec přepral.
K tomu pomohl forlax, objevila ho pro nás naše pediatrička na nějakém školení, je jen na předpis, ale s ním to prostě vždycky šlo. Pomáhala i nutrabona, hodně silné a taky drahé probiotikum. To a celostní medicína vytvořily cestu k cíli.
Paní doktorka z psychosomatické kliniky hodně překopala to, jak se doma chováme, kdo rozhoduje, chování dcery i přístup k oběma dětem. Třeba veškeré rozhodování převelela na manžela, i veškeré lékařské úkony, já si konečně mohla odfrknout a dát pohov, mohla jsem se s dcerou jen mazlit a povídat si, a to hodně změnilo náš vztah. Měli jsme třeba i měsíční úkol hrát si, že je u nás všechno úplně normální, potichu přebalit, ale nekomentovat, jezdit na výlety, chodit na návštěvy, se všemi jsme se domluvili, že nebudou nemoc řešit, jako by neexistovala. Během měsíční simulace jsme všichni ochutnali to, jak bychom toužili žít. Trvalo sice ještě rok a půl, než byla z dcery úplně normální, zdravá holčička, ale ta dřina stála za to.
Dodnes k paní doktorce, která spolu s námi přeprala obludu, chodíme. Je třeba udržovat rovnováhu a hlídat, zda obluda zase někde nečíhá za rohem.
Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. I když se na ně předem nejde úplně připravit, něco málo se udělat dá… Dali jsme pro vás do kupy speciální microsite s názvem Kolik stojí zdraví. Přečtěte si, jak dlouho trvá průměrná pracovní neschopnost, na jakou podporu od státu máte nárok, když dlouhodobě onemocníte a ve které nemocnici najdete nejlepší specialisty na různé neduhy.
Mohlo by vás také zajímat: Veganství u dětí. Zdravá alternativa, nebo nebezpečný hazard?
