„Je zřejmé, že wi-fi změnila většinu lidských bytostí všeho věku v internetové feťáky. Čas, který lidé tráví připojení na internetu, v mnoha případech polyká to, co bylo kdysi známo jako‚volný čas‘, anebo dokonce naše ‚pracovní hodiny‘,“ napsala psycholožka Suzanne Degges-White.
Ať už nás online svět od skutečného světa odděluje, nebo nás s ním spojuje (online seznamky, chaty, diskusní fóra, virtuální vztahy, hry pro více hráčů aj.), pořád zůstává virtuální: schází v něm fyzický kontakt.
Přečtěte si také: Vyzkoušejte digitální detox. Budete in, a ještě ulevíte svojí hlavě
Ano, internet spojuje. Nebýt internetu, stěží bychom mohli plánovat výlet do Ameriky s přáteli z Lotyšska, Španělska a Velké Británie najednou. Ať žije globalizace! Generace Z (ta, která přišla po mileniálech) je nejvíce propojenou generací historie. Jenže je taky nejosamělejší.
Generace Z
Za generaci Z (jinak také známou jako internetovou generaci, neboť v podstatě vyrostla na internetu) jsou považováni lidé narození po roce 1995. Podle průzkumů světové zdravotnické společnosti Cigna je to nejosamělejší generace na světě.
Jenom pro srovnání: víte, která je druhá nejosamělejší generace? Velká generace – lidé starší 72 let.
Podle výzkumů Univerzity v Birminghamu: „Osamělost má stejný dopad na úmrtnost jako kouření 15 cigaret denně; je ještě nebezpečnější než obezita.“
Komunikační masturbace
Závislost na internetových přátelích představuje stejnou past jako porno. Vypustit z těla sexuální napětí za pomoci rukou a nemravných stránek je mnohem snazší než riskovat odmítnutí ve skutečném světě ve snaze najít si partnera. Stejně tak je jednodušší zavítat na jednu z milionů stránek věnovaných diskusím než riskovat odmítnutí ve snaze najít si přátele.
Porno může mít edukační potenciál, ale snadno při něm spadneme do pasti rychlého uspokojení.
To stejné se děje na online chatech. Komunikační pravidla jsou jiná, internetová anonymita nám dovoluje rychle se odhalit až na dřeň (nikdo přece neví, kdo jsme), zároveň nám ale umožňuje dopouštět se hrubostí a komunikačních excesů (nikdo přece neví, kdo jsme). Postrádá nonverbální a paraverbální stránku, které představují 93 % lidské komunikace. Tuto složku částečně nahradily smajlíky: umístíme do konverzace rozesmátého smajlíka, když chceme naznačit, že jsme udělali vtip. Z našeho hlasu to cítit nejde. Ale smajlíky lžou mnohem snáze než hlas.
Navíc se dostavuje i pocit viny: stejně jako víme, že si nejsme schopni najít partnera v reálném životě, víme, že si nejsme schopni udělat skutečné přátele. O co je jednodušší prostě si s někým chatovat.
A tak upadáme do sestupné spirály: nevíme, jak si najít přátele, a díky internetu se to nemusíme učit.
S přáteli, ale osamělý
Jak řekla třináctiletá Twenge: „Strávila jsem většinu svého léta s přáteli, ale téměř vždycky přes chat nebo Snapchat. Byla jsem na svém mobilu více než se skutečnými lidmi. Moje postel vypadala jako obtisk mého těla.“ Z určitého hlediska je pohodlnější komunikovat s lidmi online než ve skutečném životě. Nemusíte se nikam přesouvat, kdykoliv můžete komunikaci ukončit, ať řeknete cokoliv, následkům nemusíte čelit okamžitě. Ale osamělost to nezahojí.
Proč je fyzická přítomnost tak důležitá?
Člověk je kmenové zvíře. Dokud se evolučně neproměníme v samotáře, budeme kolem sebe potřebovat druhé lidi. Ve smečce byla blízkost vždycky vyjadřována skrze dotek. Dotek nám dodává teplo. Dotek nám dodává bezpečí. Mozek nás za dotek odměňuje tím, že nám do těla vypouští oxytocin – hormon lásky.
Oxytocin nám pomáhá zamilovat se, oxytocin nám dovoluje cítit štěstí, dodává nám sebevědomí, zvyšuje pocit důvěry v druhé, ulevuje nám od bolesti a léčí rány, mírní deprese, stres a pocity úzkosti.
Vylučuje se ale pouze, pokud jsou podmínky příznivé. Pokud doteky jsou laskavé a ochranitelské, pokud jsou upřímné. Zdaleka nemusí mít sexuální podtón. Jedná se o doteky matky kojící svá mláďata, o doteky vrstevníků během dětských her, o doteky otce, který tiší dítě, jež si odřelo koleno. „Fyzický kontakt je požadavek na to, abychom byli lidmi,“ řekl psycholog Terry Kupers. Protože lidský dotek léčí.
Mohlo by vás také zajímat: Čím více chováte děti, tím chytřejší budou, říká studie
Na vině není jenom internet
Ze současné situace nemůžeme vinit jenom internet. „Je to kultura zaměstnanosti, která nám brání v tom, abychom si s druhými prostě někam vyrazili nebo pokecali. Workoholičtí rodiče a mladí lidé ženoucí se za úspěchem dávají jasně najevo, že volný čas je zakázaný a že všechny aktivity musí mít smysl a cíl,“ řekla Suzanne Degges-White. Krásnou metaforu situace poskytlo francouzské filmové převyprávění příběhu Malý princ, v němž matka nedovoluje svému dítěti udělat si kamarády, protože její dcera musí být úspěšná; rozplánuje jí každičkou minutu až do jejích 18 let.
Situaci zhoršuje i kulturní homofobie. Kupříkladu v české společnosti je neobvyklé, že by se dva muži obejmuli.
V Americe to není nic zvláštního. A v Maroku je třeba obvyklé, že se mladí muži při potkání políbí na tvář.
Změna je na nás
Je těžké změnit celou kulturu, která se vyvinula napříč staletími a pořád se kontinuálně vyvíjí a mění. Změna nepřichází lusknutím prstu, ale v průběhu let. Co ale můžete změnit, jste vy sami. Pokud se cítíte osaměle, můžete vyrazit do ulic a nabídnout lidem „free hug“ – objetí zdarma.
„Začal jsem dávat objetí zdarma hlavně proto, že jsem se cítil osamělý a v té době jsem kolem sebe nikoho neměl. A potom ke mně na party zničehonic přistoupila jedna žena a obejmula mě. Poprvé za celé měsíce jsem se cítil naživu. Díky tomu jsem začal přemýšlet nad tím, jestli jsou na světě další osamělí lidé, kteří potřebují obejmout,“ vysvětlil Juan Mann, který v roce 2004 hnutí objetí zdarma založil.
Můžete se jím nechat inspirovat.
P. S.: Jenom pro pořádek, „objetí zdarma“ neznamená, že se začnete vrhat na lidi kolem a nutit jim objetí, ani je zuřivě osahávat. Podobné akce se málokdy setkají s pochopením. Pokud má být objetí skutečně příjemné (a oběma zúčastněným se má dostat odměny v podobě oxytocinu), musí s ním obě strany souhlasit.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
