V roce 2001 zavedl Marc Prensky, konzultant v oblasti vzdělávání, pro tehdejší děti termín digitální domorodec (digital native), aby upozornil učitele na vlnu, která se chystala dorazit do školních škamen s novým způsobem myšlení a nasávání informací. Vlnu těch, kteří vyrostli na počítačích, videohrách, digitálních přehrávačích, kamerách, mobilních telefonech a dalších „udělátkách“. Generaci vyrostlou ještě analogově pak nazval digitálními přistěhovalci (digital immigrants). Termín se uchytil nejen v médiích, na akademické půdě a ve světě obchodu a označuje skupinu lidí narozených od poloviny osmdesátých do poloviny devadesátých let.
Časy se mění
Jenže podle Alexandry je právě teď na čase tohle dělení lidí přehodnotit. Dnes už nezáleží na tom, kdo je digitální domorodec a kdo ne. Alexandra studovala více než 10 000 severoamerických rodin a přišla na to, že každý rodič přistupuje k digitální výchově svých dětí z jiného úhlu. Ve výsledku se podle ní dají dnešní mladí lidé rozdělit do tří různých skupin.
Digitální sirotci, exulanti a dědici brzy vstoupí na univerzity a pracoviště zhruba ve stejném poměru. A pokud jim porozumíme, můžeme se připravit na přicházející konflikty a změny.
„Stejně jako se dnes Prenskyho digitální domorodci a přistěhovalci zdají příliš zjednodušující, moje typologie sirotků, exulantů a dědiců bude jistě brzy překonána,“ říká Alexandra. Přesto nám může poskytnout perspektivu k přemýšlení o tom, jak dnešní mladí lidé vyrůstají v konfrontaci s technologiemi a jaký vliv na ně tyhle formující zkušenosti mohou mít.
Spíš na Messenger než na kafe
Digitální sirotci vyrůstali sice s absolutním přístupem k technologiím, ale jen velmi chabým mentoringem. Vychovávali je rodiče, kteří jim poskytli k digitálnímu světu téměř neomezený přístup, ale málo s nimi o něm mluvili. Neřekli jim, co se jeho prostřednictvím učí, vidí a zažívají a jaká jsou jeho úskalí. Takže sirotci mohou ve finále skončit tak, že online interakce budou preferovat před setkáními naživo, protože si nevypěstovali téměř žádné mezilidské vztahy.
Pravděpodobně vyrostou v dospělé, kteří se cítí jako doma na internetu a například svou úklidovou rutinu se spolubydlícími si budou spíše organizovat skrze appku, než aby se s nimi sešli u kafe.
A taky nejspíš nebudou moc přemýšlet nad tím, v jakém typu domácnosti a s jakou atmosférou by chtěli žít. A bez reflexe důsledků, které moderní technologie přinášejí, by se jim mohlo stát, že to nejhorší z internetu přenesou i do offline světa (trolling, flaming) místo toho, aby se snažili aktivně kultivovat obojí, tedy virtuální i reálnou společnost.
Ideologičtí abstinenti
Ti, které Alexandra označuje jako digitální exulanty, jsou opačným extrémem. Vyrostli s minimem technologií. Cílem jejich rodičů bylo omezit jejich přístup k nim do doby, než dospějí minimálně k dvoucifernému věku, tedy tomu, kdy už na rodičovské rady a zákazy příliš nehledí. Mnoho exulantů se pak vrhne do online světa s vervou, která jim může bránit zaujmout k technologiím alespoň trochu kritický postoj. Stanou se z nich intenzivní uživatelé sociálních sítí a často se dostávají do celé řady online potíží.
Další z exulantů pokračují v cestě, kterou jim vytyčili rodiče, a vyrostou v digitální zpátečníky. Což vede také k problémům.
Zatímco společnost se rozněžňuje nad babičkami a dědečky, kteří jsou ve svém věku ochotni naučit se posílat textové zprávy, není jisté, že se stejné toleranci dostane i mladým lidem, kteří striktně odmítají technologie. Jak dlouho budou vlády a korporace ochotné nabízet své služby na různých přepážkách speciálně občanům, kteří odmítají z ideologických důvodů digitální kanály? Tohle je otázka, na kterou nás digitální exulanti v budoucnu donutí odpovědět.
Chvála nerdům
A nakonec jsou tu digitální dědici. Ti disponují virtuózními technologickými dovednostmi, za které děkují svým rodičům a učitelům. Jejich dospělí mentoři je podporovali a směrovali ve vzdělávání v oboru, hlásili je do kroužků a dlouze s nimi debatovali o tom, jak být zodpovědným uživatelem internetu.
Ve chvíli, kdy nastupují na střední školu, umějí vytvořit webové stránky a natočit a sestříhat video.
Alexandra věří, že se jejich proaktivní orientace promítne také do jejich spotřebitelských, společenských a politických požadavků a rozhodnutí a budou se dožadovat digitálních a programovatelných výrobků a služeb, například online publikací, které vás nechají vybrat si, jaký obsah uvidíte (a kdy a kde ho uvidíte), výrobků, na jejichž finální podobě se můžete podílet, a komunit, které umožňují občanům tvořit služby prostřednictvím sdílení dat a otevřených online platforem. Kvůli vysoké úrovni technologických znalostí se dědici mohou dostat do potíží při kontaktu se svými méně znalými vrstevníky, a budou tedy potřebovat trochu charismatu a flexibilitu, aby se vůbec dokázali domluvit.
Střet světonázorů
Tak jak se naše společnost transformuje z analogové na digitálně-analogový hybrid, způsob, jakým k sobě lidé vztahují technologie, vytváří jejich profesní příležitosti, jejich vztah k autoritám a v neposlední řadě i způsob, jakým spolu navzájem komunikují.
Už teď jsme svědky mnoha rodičovských sporů ohledně digitálních udělátek.
Mezi dvěma rodiči ohledně toho, kdy má jejich dítě dostat mobil, mezi školami a rodiči o tom, jak by se v hodinách měly či neměly užívat tablety, a mezi dvěma rodinami o tom, jaké počítačové hry povolí svým dětem hrát společně (nebo vůbec používat internet). Alexandra upozorňuje na to, že za nějakých pět až deset let budou z těchto dětí dospělí lidé se svými vlastními názory a postoji. A budou se rozhodovat, jestli budou pracovat v tradiční korporaci na plný úvazek, nebo ve startupu na živnost. Jestli budou volit politiky, kteří jim nabízejí řešení problémů, jež je pálí, nebo se rozhodnou sami aktivně improvizovat skrze hackování, pirátství nebo DIY online komunity.
Aby se navzájem neztratily
A dopady jejich rozhodnutí budou formovat internet i celý svět. Protože to, jak používáme internet, to, čemu věnujeme pozornost a co ignorujeme, ovlivňuje jeho obsah a veškerou uživatelskou zkušenost s internetem jako takovým (viz Alexandřin TED Talk 10 důvodů, proč se přestat omlouvat za svůj online život). Digitální dědici to vědí a mohou hrát významnou roli v mentorování zbytku své generace v tom, jak užívat a formovat internet.
Ale může se stát také to, že pnutí mezi těmito třemi skupinami ještě zvětší polarizaci, která se na internetu (a ve společnosti) už děje.
Preference každého z nich vedou k tomu, že vyhledávají a používají jen to, co jim vyhovuje. A právě zpochybňováním teze, že každé dnešní dítě je univerzální digitální domorodec, chce Alexandra přispět ke kýženému stavu, kdy každé z nich najde svůj vlastní způsob, jak nakládat s technologiemi. Ať už to bude na té nejzákladnější uživatelské úrovni, nebo na úrovni tvorby nových technologií a světů. A věří, že když si uvědomíme, jaké jsou mezi nimi dnes rozdíly, pomůžeme jim, aby se sobě navzájem neztratily v budoucnosti.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
