Barokní řád se vrací do módy a my víme, jak funguje barokní scéna 2.0. Klavíristka a cembalistka Markéta Čechová si nechala postavit cembalo na míru v úžasné dílně ve Vysočanech, kde Fin Jukka Ollikka dělá barokní cembala pro zákazníky z celého světa.
Proč vlastně hrajete na cembalo?
Je to krásný nástroj. Mým původním oborem je ovšem klavír, po ukončení studia jsem začala pracovat jako korepetitorka (klavírní doprovod, pozn. red.) a učila děti. Vždycky jsem ale chtěla improvizovat. Začala jsem hrát v kapelách, začala tím žít, poznala kluby a jazz. Ale zjistila jsem, že bych to v praxi dlouho nedokázala. Pravidelný noční život v zakouřených klubech, dlouhé dny do jedné v noci a někdy i do rána…
Nejste na takový život dost rozervaná duše?
Jsem dost senzitivní a mám ráda ticho. Takže mi větší hluk dlouhodobě nedělá dobře. A také zábava založená na tom, že lidé pijí, někdy až příliš… A kapela musí pořád hrát, být v pohodě a v podstatě to ignorovat. Nechci říct, že to na tom stojí a padá, ale zjistila jsem, že mám ráda, když lidi přijdou opravdu kvůli hudbě a na koncertě naslouchají. A potom někteří chodí děkovat, protože z toho měli krásný zážitek. Nejdéle za dvě hodinky je konec, já jedu domů a mám z toho taky zážitek.
Takže hrajete na cembalo hlavně proto, abyste měla klid?
Rozhodující věcí je, že mým nejoblíbenějším skladatelem byl už v době klavírních studií Johann Sebastian Bach. Můj profesor vždycky chtěl, abych už hrála Chopina a Liszta. A já se vždycky ptala: „A budu hrát i toho Bacha?“
Bach znamená cembalo?
Jde o to, že kladívkový klavír tenkrát ještě nebyl. Začal přicházet do obliby až ke konci Bachova života, a potom ještě chvíli trvalo, než se uchytil. Bachova hudba je ale tak univerzální, že se dá hrát v podstatě na každý klávesový nástroj – v baroku na cembalo a na varhany, dnes je klavír. Nebylo jasně dané, na který klávesový nástroj se co hraje. A existovala ještě další možnost, klavichord. Což byl nástroj jemnějšího, menšího zvuku, určený do menšího prostoru a spíš na domácí hraní.
Představuji si to jako předchůdce dnešních MIDI kláves. Možná něco, čím by nepohrdli ani Kraftwerk?
Hodně vzdáleně (smích). Klavichord má především tu výhodu, že se na něm dá přímo ovlivňovat tón, tedy že můžu pracovat s dynamikou každého hlasu. To je to, co u cembala nefunguje, a klavíristé nám to vyčítají. 🙂
Klavichord se taky objevuje v popíku. Beatles ho využili na albu Revolver ve skladbě For No One, Björk na albu Homogenic ve skladbě All Is Full of Love a taky Tori Amos. V sedmdesátkách byl elektrifikovaný klavichord (Clavinet) oblíbený ve funky a disku. Zvuk šel přes zesilovač a kytarové efekty.
Čím se tedy liší cembalo a klavír?
Obojí má struny, ale zvuk je jiný.
Souvisí jiný zvuk s tvarem té krabice?
Tvar je celkem podobný. Klavír je ale celkově mohutnější, má silnější struny, litinový rám. Zásadní je ovšem rozdílný způsob tvorby tónu. U klavíru máte docela velké kladívko. To uhodí do strun, které jsou většinou tři.
U cembala je oproti tomu tenká struna a malinké trsátko. Je to mnohem jednodušší mechanizmus než u klavíru. Když zmáčknete klávesu, páka jde nahoru a trsátko zespoda trsne o strunu. Ten zvuk je úplně jiný.
Jak je to s tou vyčítanou malou dynamikou?
U cembala (ošívá se) není možné zahrát jeden tón potichu a potom nahlas. Taková dynamika, kterou využívá například Beethoven, v době barokní jaksi nebyla „in“. Hrálo se jinak. Takové ty zvukové lekačky jak z hororu, to vůbec nebylo.
Takže u cembala nezáleží na tom, jak moc do toho praštím?
Není jedno, jak klávesu zmáčknete. Ovlivňujete především barvu a charakter tónu. Co se týká dynamiky, rozdíly jsou miniaturní, takže musíte používat jiné triky. Jinak třeba vyzní hudba při vyšším počtu hlasů. Je rozdíl, jestli tón zazní zároveň, nebo za sebou. A potom zázračné slůvko: artikulace.
Artikulace u hudby? To je něco s rapem?
Artikulace v hudbě je to, jak tóny spojujete a oddělujete. Když zahrajete několik tónů za sebou a prstama svážete a přidržíte, mají tendenci trošku přeznít. Neutlumíte to hned dusítkem. Záleží na tom, jestli ty dva tóny spojíte, nebo je zahrajete odděleně.
Jaká je hlavní výhoda cembala oproti klavíru? Že potřebuje míň stěhováků?
(Pozn. red.: Následovala půlhodinka vysvětlování, jak fungují rejstříky, dynamika, ovládací páky a pedály.) Hlavní předností je, že zvuk zní zvonivě. Je cinkavější, hřejivější, prostě sluníčko. Je úplně jiný než u klavíru, který je měkký. Cembalo je perfektní do orchestru – je průrazné, takže se dobře prosadí a zároveň dobře tmelí, takové harmonicko-rytmické pojivo do orchestru. V barokním ansámblu tím plní krásnou úlohu.
Film Whiplash. Tam je dobře vidět vztah učitel-žák. Vidíte, co si člověk musí vytrpět, aby se dostal na nějakou úroveň. Všichni si myslí, že hudba je taková srandička a že to děláme pro radost. A v tomhle filmu je vidět, jak to jde i na krev.
Stojíme u Jukky v dílně. Funguje to tak, že si každý stavitel vymýšlí vlastní design nástroje a kolik to bude mít kláves? Nebo to má nějaká pravidla?
Dneska se vesměs vyrábí kopie původních barokních nástrojů. Po 18. století nastalo období útlumu a vlna obliby cembala se vrátila na začátku 20. století, kdy se zase začala stavět. Jenže tyto nástroje byly jiné než dřív, stavitelé vycházeli z klavíru. Mysleli si, že využijeme dnešní znalosti a že uděláme moderní cembalo. A oni ho udělali, ale…
Novodobý paskvil byl z tvrzeného PVC?
Naopak. Nové nástroje byly o něco masivnější. Jenže se zjistilo, že nástroje, které opatřili litinovým rámem, paradoxně tolik nezněly. Neměly tak pěkný a nosný zvuk. Dřevo u těch původních typů je sice tenoučké a lehké, ale dobře rezonuje, mám na mysli rezonanční desku. Takže nakonec se stavitelé vrátili zase ke starým nástrojům. Jukka taky pracuje podle plánů původních nástrojů, vyrábí zásadně kopie. Samozřejmě, že každý stavitel si do toho pak přidává i něco ze sebe.
Poznáte podle zvuku konkrétní nástroj? Jako je ochutnávka vína naslepo?
(Dlouhé váhání.) Takhle naslepo jsem to ještě nezkoušela, něco se ale určitě poznat dá. Také záleží na konkrétním výrobci, který nástroj postavil. Takže asi podle toho, z jakých informací bych vycházela.
Jak to bude znít, když na to zahrajete metal?
Bude to znít tak, jak zní cembalo. Hraju i soudobou hudbu, která byla napsána přímo pro nás. Ale není to zas taková avantgarda, je to napsané přímo pro staré nástroje…
Takže šílenosti jako Cage pro vás nejsou?
Cage už je dneska vlastně taky starý. Toho všeho už bylo, ani mi to moc šílené nepřipadá. Jsem zvědavá, jakým směrem půjde hudba 21. století.
John Cage byl skladatelem experimentální hudby (zemřel 1992). Jeho nejznámější skladbou je 4’33”. Jde o trojí otevření a zavření víka klavíru v přesných časových úsecích, aniž by byl zahrán jediný tón. Točí se to kolem buddhismu a fenoménu ticha.
To barokní, co se dnes hraje, byla to tehdy populární hudba? Dobový Michal David?
Nesmíme zapomenout na to, že se hudba odehrávala buď na panovnických dvorech pro šlechtu, nebo v kostelích. Takže to byla dost uzavřená záležitost, na dvorech jen pro pozvané, ne pro masy jako dnes. Koncerty na vstupenky nebyly. To přišlo až později, v Benátkách bylo v roce 1637 otevřeno první veřejné operní divadlo. A pak to šlo dál. Nejstarší koncertní sál z devatenáctého století je v Londýně. Tehdy to bylo docela drahé a zdaleka ne pro všechny.
Takže žádný podobný hitmejkr tehdy neexistoval?
Fungovalo to tak, že hudebníci byli zaměstnanci dvora. A když to byl kapelník, měl v popisu práce i pravidelně skládat, dodávat a uvádět nové skladby. A vůbec to nebylo tak, že by se hrály většinou staré věci jako dnes.
Dřív nebyl kult historických autorů jako dnes?
Dnes je situace z hlediska historie hodně specifická. Hrát hudbu minulosti dřív vůbec nebylo zvykem. Skladby se skládaly a pak se taky hned hrály, moc se neopakovalo. Pokud se něco nového zalíbilo, přišlo to do módy, mohlo to chvíli frčet a lidé byli nadšení. Pak ale zas přišlo něco jiného a na staré se zapomnělo.
Takže už v baroku fungoval svět hitparád?
Řekněme, že lidi z 18. století by nenapadlo hrát skladby ze 14. století. To máme až dneska, že chodíme do archívů, zkoumáme to a děsně nás to zajímá (smích). Tehdy se žilo hudbou doby.
Jak se tedy jmenovala tehdejší superstar?
Jedním z nejslavnějších barokních skladatelů byl v té době Georg Philipp Telemann v Hamburku. Byl tam ředitelem hudebního dění, pěti kostelů a mimo jiné také šéfem opery. Složil 50 oper, byl velkou osobností a taky vydělával velké peníze.
A Bach byl proti němu horší? O toho se holky nervaly?
Johann Sebastian Bach, kterého dnes uctíváme jako největšího skladatele, nebyl ve své době tak slavný jako Telemann. Zažíval vrchol uznání a byl finančně nejlépe zajištěn, když působil jako kapelník v Köthenu. Nejdéle pak působil jako kantor v Lipsku.
Být učitelem bylo tehdy leháro?
To rozhodně ne. Kromě toho, že učil žáky, musel i skládat skladby. Každý týden například v kostele prováděl kantáty, které musel během týdne složit a potom i rozepsat pro jednotlivé hlasy. A to ručně! Potom to ještě se žáky musel nazkoušet a provést. Umíte si představit, co to muselo být za práci, jak to muselo frčet? Každý týden!
Takže to chrlil víc než zmiňovaný Michal David! Recykloval Bach motivy?
Ano, stalo se. To bylo tenkrát normální. I Telemann to dělal. Mohl také zpracovat skladbu jiného skladatele, nebylo to nic zakázaného. Nešlo o krádež, spíš naopak – znamenalo to, že si toho skladatele vážil, jinak by to neudělal. Byla to pocta.
Dneska se, stejně jako tehdy, elegantním krádežím říká tribute. Pocta.
Co nejraději hrajete a posloucháte?
Nejradši hraju Bacha, ale ráda improvizuju.
V barokní hudbě se dá improvizovat?
Samozřejmě, je to hudba jako každá jiná. K baroknímu stylu to jde perfektně. Oni totiž ti tehdejší skladatelé byli skvělí improvizátoři. Proto vlastně mohli fungovat tak rychle. Většinou totiž skladby improvizovali z fleku, ale pokud to bylo nutný, tak to i zapsali (smích). Opačně než dnes. Oni to dávali.
Opravdu? Moje představa klasické hudby je něco vytesaného do kamene.
Ne, a dokonce když hraju na cembalo v orchestru nebo v ansámblu, tak improvizuju vždycky. Máte tam jen basovou linku, tu hraju společně většinou s violoncellistou. Tohle mám v notách a zbytek je improvizace. A to je pro mě super.
Co doma posloucháte k vaření? Cembalo?
To moc ne, jenom někdy. Mám ráda ticho, takže si nemusím pouštět nic. Strašně dlouho jsem poslouchala jazz a ještě dřív jsem poslouchala takový ty opravdu starý hity jako Janis Joplin. Měla jsem také ráda aranže od Quincy Jonese, třeba v podání Count Basie orchestru. Ale to už je dneska opravdu hodně starý (provinile).
Janis Joplin je pro vás to hodně starý, ale současně hrajete barokní hudbu? Co je teda starý?
Aha (smích). No já ty staré věci vnímám jako nějaké hudební pozadí, ze kterého se mohu poučit pro současnost.
Kam půjde nová hudba?
To je otázka. Takový to zvláštní, destruktivní, to hodně freaky, blbnutí – všechno už máme ve dvacátém století za sebou. Došli jsme až do extrémů, jako je elektronika, ničení nástrojů, popírání všeho, Cageovo ticho a že všechno je hudba. To všechno už jsme měli.
Stejně jako výtvarné umění, které řeší, co vystavit po Duchampovi. Co tedy následuje po hudebním konci civilizace?
Právě najednou u toho Bacha zase vidím řád. Má to proporce a vše je hodně promyšlený. Barokní hudba celkově pozitivně působí na člověka, i fyziologicky. A platí to třeba i pro klasicismus. Lidé, kteří poslouchají Mozarta, zažívají podle výzkumů pocity štěstí. Myslím, že je v tom ale taky nějak uložená i osobnost skladatele. Ale jestli z toho můžeme nějak vyjít a soudobou hudbu tímto směrem rozvinout, to nevím. Pořád na to nemám odpověď.
“Výjimečně, ale ano. Častěji než u klavíru, tam je to všechno mnohem mohutnější. U cembala jsem to schopná natáhnout i sama.”
