Jak ses k urbexu dostala?
Když jsem byla malá, jezdila jsem každý den ze školy kolem opuštěného zámečku. Dlouho jsem si představovala, jak to uvnitř vypadá, ale neodvážila jsem se vlézt dovnitř. Ten zážitek ve mně ale zůstal. O pár let později jsem si kvůli studiu pořídila lacinou zrcadlovku, a tak jsem se odhodlala. Fotky se sice nepovedly a nebylo skoro poznat, co na nich je, ale i tak bylo fajn být uvnitř! Tehdy jsem ani netušila, že to, co dělám, je urbex.
Teď mě napadá – když fotíš opuštěný zámek, je to vůbec urbex? Vždyť to není ve městě?
Dá se to počítat za urbex. Teda správně by se tomu mělo říkat rurbex, od slov rurální explorace, ale obecně se urbex neomezuje na městské prostředí. Jedinou podmínkou je fotit objekty vytvořené člověkem. Dokonce ani nemusí být opuštěné. Fotí se i funkční objekty, tomu se říká infiltrace.
Kdy a kam jsi tedy šla poprvé fotit cíleně urbex?
Vlastně krátce po té první zkušenosti. Našla jsem si nějaké fotky na internetu, zjistila, že se tomu tématu věnuje víc lidí, a zalíbilo se mi to. První cíleně urbex fotky jsem pořídila ve staré hasičárně v Benešově a pak na nádraží v Domašíně, kde jsou na jedné koleji odstavené staré vlaky. Už to budou čtyři roky.
Existuje kolem urbexu nějaká provázaná komunita? A zapojila ses do ní?
Existuje a bývala i soudržná, protože v ní nebylo tolik lidí jako dnes a tolik se mezi sebou nehádali. Sdružovali jsme se kolem fóra urbex.cz, kde jsem později působila jako redaktorka. Potkala jsem tam kolegu, se kterým jsem se vydala na první delší výlet. Bylo to zvláštní, protože jsem se s ním nikdy předtím nesetkala osobně a trochu ve mně hlodala myšlenka, jestli to náhodou není masový vrah nebo tak něco. Utěšovala jsem se tím, že když mě zamorduje, v backlogu fóra jsou uložené naše domluvy a třeba ho potom díky nim dopadnou a zavřou.
Předpokládám, že to vrah nebyl.
Ne, je to moc fajn kluk, se kterým jsme podnikli ještě spoustu dalších výletů. Jednou jsme třeba byli v Polsku fotit opuštěné sanatorium. Cestou zpět jsme se rozhodli jít na nádraží pěšky. Podle mapy to měl být kilometr, ale nakonec to bylo kilometrů asi deset. Byl listopad, brzy se stmívalo a my šlapali po opuštěné silnici uprostřed ničeho a snažili se stopovat. Zastavilo nám auto plné českých urbexerů. Pak už jsme jezdili na výpravy ve více lidech.
Neztrácí fotka na hodnotě tím, že místo nenajdeš sama, beze svědků a dalších fotografů?
Tenhle element se z urbexu vytrácí, protože míst, co ještě nikdo neobjevil, je málo. Jezdit ve více lidech má svoje výhody. Objekty, které fotíme, obyčejně dlouho chátrají a bývají ve špatném stavu. Mít s sebou někoho, kdo tě může eventuálně odněkud vytáhnout, je fajn. Nejsem žádná gymnastka, takže kromě pocitu jistoty dokážu ocenit i to, když mi někdo pomůže do okna.
Pátráte ještě po nových místech?
Ale ano. Jenže focení opuštěných míst už se tak rozšířilo, že na každé nově objevené místo se pořádají doslova hony. Začnou se tam sjíždět spousty lidí a může se stát, že se majitel naštve a začne po nás střílet vzduchovkou.
To se fakt stalo?
Jo, v Belgii, dokonce na dvou místech, která se objevila letos v březnu. Problém je v tom, že se tam kromě urbexerů většinou začnou stahovat i lidi, kteří nectí tak přísná pravidla jako my. Lidi, co klidně z baráku něco ukradnou, vandalové, magneti.
Magneti?
Zloději kovů. S těmi se potkáváme celkem často.
Nepomohlo by nezveřejňovat adresu nového nálezu?
Jedno z našich pravidel je lokace nezveřejňovat, ale lidi si o místech vyprávějí, takže se to nakonec prozradí.
Kolik lidí se tedy urbexu věnuje?
Teď u nás fotí tak nějak sto, dvě stě lidí. Otázka je, kolik z nich u toho vydrží a u koho je to chvilková záliba.
Jaké jsou pro tebe top lokality v Česku? Kolbenka?
Pro mě je to zámeček Líšno u Benešova, kde bydlel Vincent Daněk, kolega pana Kolbena. Je to známé a nádherné místo. Natáčela se tam Zdivočelá země i Major Zeman. Zámek prochází rekonstrukcí a bude se otevírat pro veřejnost.
Jaká je tvá vysněná lokalita?
Říká se, že kdo nebyl v Černobylu, ten není urbexer, ale to je už tak provařená lokalita, že mě to ani neláká. Jinak se to dost střídá. Jeden rok všichni jedou do Itálie, druhý do Španělska do opuštěných vesnic v horách. Mně osobně tyhle trendy moc neberou. Letos jsem radši jela do Bulharska fotit komunistické pomníky a tamější Mekku urbexerů: opuštěný komunistický palác na vrchu Buzludža. Byl postavený za šílené peníze pro bulharskou komunistickou stranu. Sešli se tam jednou, těsně před převratem, a od té doby kolos chátrá. Uvnitř je monumentální výzdoba a mozaiky. Palác se díky urbexu stal jednou z nejvyhledávanějších památek v Bulharsku. Jezdí tam spousta lidí a další spousta lidí jim brání, aby se podívali dovnitř.
Proč to neotevřou jako turistickou atrakci?
Nevím. Bulhaři se tváří, že ten barák vlastně nikoho nezajímá, a ta spousta lidí, co ho mlsně obchází s foťáky, jsou turisté, co přijeli na hory a zabloudili sem náhodou.
Dostali jste se tam?
Nejdřív jsme se tam pokoušeli vlézt, ale spustili jsme pohybové čidlo, takže jsme se klidili. Vrátili jsme se druhý den ráno a potkali jsme anglického urbexera, který se s tím nemazal a prostě vlezl dovnitř. Čidla si nevšímal, všechno si vyfotil a odešel. Žádná ochranka nepřijela, tak jsme chvíli počkali a pak jsme opatrně vlezli dovnitř. My jsme ovšem to čidlo opatrně obcházeli, takzvaně na lenochoda.
Je zvláštní, že urbex je vlastně tak trochu ilegální záležitost, ale že se s tím ani nijak neskrýváte. Dokonce o něm vyšly dvě knihy, na kterých ses podílela.
My sice lezeme do objektů bez povolení, ale kdybychom je nehledali a nefotili, tak by se nikdo nedozvěděl, kolik je u nás krásných míst, která chátrají a za chvíli je možná někdo zbourá. Spousta těch barabizen má úžasnou minulost, navrhli je slavní architekti, bydleli v nich významní lidé, odehrávaly se v nich důležité historické momenty. Víš, že tady v té hale, kde teď jsme, podepsali v roce 1968 zaměstnanci Pragovky zvací dopis pro sovětskou armádu?
To jsem nevěděl. Nestraší tam dodnes duch jejich špatného svědomí?
Toho jsem tam zatím nepotkala. Víš ale, co tím chci říct? My na ta místa upozorňujeme a nijak jim neubližujeme. Nikam nevnikáme násilím, nevylamujeme zámky a nestříháme ploty. Jen fotíme hezké, zapomenuté věci. Jsme vlastně něco jako turisté nebo reportéři, co chodí po divných místech.
Chápou to i lidé, kteří ty objekty hlídají?
Největší průšvih, o kterém vím, měl jeden kluk, který vlezl v Belgii fotit do opuštěné elektrárny. Když se dostal do velína, zjistil, že elektrárna není opuštěná, ale normálně funguje. Tak dostal razítko do pasu. Jednou nás zatkli v Německu, protože zároveň s námi byli v baráku zloději kovů a policajti na ně uspořádali zátah. Legrační bylo, že ti skuteční zloději policajtům ujeli. Na kradených kolech. V Čechách nám zatím všechno prochází. Jen jednou jsme fotili a najednou se k baráku začali sjíždět hasiči a policajti. Ukázalo se, že tam jsou kvůli bezdomovcům, kteří si dole vařili polívku, a někdo zavolal hasiče, protože si myslel, že tam hoří. Hasiči ale byli hrozně milí a vůbec nás neřešili.
Jakou máš nejhezčí fotku?
Udělala jsem ji ve Švédsku na hřbitově automobilů. Vraky jsou tam tak zarostlé křovím a trávou, že skoro nejsou vidět. O jedno auto jsem tam doslova zakopla, protože mělo stejnou barvu jako křoví kolem něj a čouhala mu jen světla a chromovaný chladič. Říkám mu Partyzán a mám ho hrozně ráda. O rok později jsem se tam vrátila a dobře jsem udělala. Když jsme se ráno probudili, byla mlha, ze které sem tam vykukovaly kousky kapot. Odvezla jsem si krásné fotky.
Přečtěte si také: Zabiják škůdců: Viděl jsem místa, která by snad ani nikdo vidět nechtěl!
