Lidé se často dělí na dva tábory – ty, kteří běhání milují, a ty, kteří ho nesnášejí. Jak jsi to měl ty?
Začínal jsem z absolutního hejtu na základce, kde bylo běhání povinné. Když se běhalo okolo lesoparku, tak jsme se s několika kamarády krčili za roštím a čekali na ty, kteří to dali celé, až běželi zpátky, abychom se k nim přidali a simulovali zadýchání. Až na střední škole jsem si běh trochu oblíbil – minimálně je to snazší než fotbal, na ten potřebuješ fůru jiných kámošů. Vyrážel jsem tehdy do lesa, zkoušel trochu popoběhnout a čistil jsem si hlavu od učení. Skončil jsem u pěti až deseti kilometrů párkrát týdně.
A co první závod?
První jsem si zaběhl, až když jsem byl v Praze na vysoké – střihl jsem si Běh Terryho Foxe. A zalíbilo se mi to. Když jsem běžel svou první desítku, bylo to ve stejný den jako pražský maraton. Zvědavě jsem koukal, kam chodí všichni ti, co neběží desítku. Říkal jsem si: Ještě pár let potrénuju a pak si maraton třeba taky zaběhnu. Uběhly dva roky a stál jsem na jeho startu. To bylo v roce 1998. Vtipné je, že jsem si ho dal na zkoušku skoro celý jen týden předtím. Chtěl jsem si vyzkoušet, jestli to dám, ale na 35. kiláku už mě tak bolely nohy, že jsem to zabalil. Ten opravdový maraton ale dopadl dobře, dokonce jsem ho zaběhl hodně pod čtyři hodiny. Maraton v Praze jsem pak dával každý rok, abych zjistil, jestli už nejsem starý páprda. Nakonec jsem jich měl sedmnáct v řadě. A mezitím jsem chtěl vyzkoušet i něco jiného a začal vyrážet na závody do zahraničí.
Kam?
Hlavně na horské maratony do Švýcarska. Několik tisíc metrů převýšení, které někteří zdolávali i pozadu. Zoufale jsem se snažil se k nim nepřidat. To byl pro mě strop. O ultramaratonech jsem nepřemýšlel. Možná jsem tehdy ani netušil, že se dá běžet něco delšího.
A pak bum – v roce 2007 jsi měl vážnou nehodu. Co se stalo?
Necelý měsíc po horském maratonu na švýcarské Jungfrau jsem s kamarádem vyrazil za mou mámou do jižních Čech. V sobotu nás pohostila, v neděli jsme chtěli jet skákat bungee na Loket. Ale už jsme tam nedojeli. Na jedné zapadlé serpentině jsme potkali auto v protisměru, kamarád dupnul na brzdu, a fabie nic. Neměla ABS, jela furt rovně a čelně jsme se srazili. Je to odhodilo do příkopu, nás protočilo. Airbag byl jen u řidiče, kamarádovi rozlámal zápěstí, protože právě točil volantem. Mně pás rozlámal žebra, hrudní kost a praskl mi i jeden obratel. Ležel jsem v příkopě, kam mě kámoš vytáhl, a došlo mi, že nemůžu dýchat. Všechno totiž začalo hned natékat. Chvílemi jsem upadal do bezvědomí.
Když ke mně běžel záchranář s velkou injekcí, byl jsem vytlemený a říkal jsem, že to je v pohodě, že to zvládnu. „To víš, že jo,“ řekl mi a už jsem nevěděl o světě.
Co bylo dál?
Zpětně jsem se dozvěděl, že když jsem byl ve vrtulníku na cestě do špitálu v Českých Budějovicích, tak mě intubovali a zavedli mi umělou plicní ventilaci. Také mi museli třikrát nahazovat srdce. Hrudník byl tak nateklý a stísněný, že to srdce už nezvládalo. Jakmile jsem se po třinácti hodinách od nehody probral z narkózy, doktoři hned zkoušeli, jestli hýbu nohama. A i po jejich zásahu jsem s nimi pohnul (smích). Měl jsem v sobě čtyři šrouby okolo zlomeného obratle – dva na obratli nad ním, dva pod ním, na velkých matkách byla uchycená tyčka z obou stran, která zraněný obratel přemostila, aby nebyl zatěžovaný a mohl se vzpamatovat. Taky ze mě koukala fůra trubiček, měl jsem je v obou rukou, hrudníku, z nosu mi pak tahali jednu snad kilometr dlouhou…
A záda jsi měl navíc sešněrovaná krunýřem?
V Budějovicích ano. Ale když mě transportovali do pražského Motola, tak se na krunýř dívali skepticky a hned se ptali, jestli na něm trvám. Samozřejmě jsem na něm netrval, už jen proto, že ta spona, která ho držela napevno, byla přesně v místě, kde jsem měl jizvu. Bolelo to jak čert. Přišli s jiným řešením – podpažními berlemi, na kterých jsem visel, aby se páteř rovnala. V Motole mi taky po roce a čtvrt dělali druhou operaci a vyndali mi při ní ty šrouby.
Měl jsi tehdy vůbec nějaké myšlenky na běhání?
Pořád. Všude, kde jsem byl, jsem dával kontrolní otázku, kdy budu zase běhat maratony. I v rehabiliťáku v Kladrubech.
Nelezl jsi jim na nervy?
Asi jo. Doktorka na mě jen tak koukla a rovnou řekla, že na maratony můžu zapomenout. A ať jsem rád, že můžu stát a chodit. Zpražila mě důkladně. Přitom zrovna v Kladrubech jsem byl víceméně za simulanta, tam jsou mnohem horší případy, já jsem stál na vlastních a mohl se o sebe postarat. Ostatní to štěstí neměli. Ale ta doktorka mě tehdy docela naštvala – rozhodl jsem se, že to tak nenechám. Někdy si říkám, jestli to neudělala schválně. Každopádně mě to hodně nakoplo. Zvlášť když mi pan doktor Barna z Motola řekl: „Jste dospělý člověk, dělejte, co vám strach a bolest dovolí. Koneckonců vzdát se to dá vždycky.“ Když jsem vydal knížku Běhej, dokud můžeš, tak jsem ho našel a předal mu jeden výtisk. Vždyť podstatnou část té knihy napsal svým výrokem vlastně on sám.
Co pro tebe bylo tou vůbec největší motivací, abys zase začal běhat?
Měl jsem na zdi nalepené startovní číslo z maratonu na Jungfrau. Ležel jsem na posteli, hypnotizoval to číslo a slíbil si, že tam přibude další. Hned z příštího ročníku. Tehdy jsem nemohl nic než ležet nebo stát. Shodou náhod jsem měl doma lavici s kladkami na posilování s vlastní hmotností. Dovezli mi ji těsně před nehodou. Tak jsem se do toho rovnou pustil a začal posilovat aspoň rukama. Hned jsem dělal vše, co jsem mohl. Postupně jsem se s berlemi dohrabal na Ladronku, pak na Hvězdu. První dojem byl hrozný – uděláš dva tři kroky a máš pocit, že do sebe obratle narážejí. Strašně to bolelo.
Když jsem si uvědomil, že kilometr je tisíc kroků, nedokázal jsem si představit, že to zvládnu. Po dvou jsem byl vyřízený. Ale zkoušel jsem to dál a dál. Udělal jsem jich pět, deset, pak jsem ten kilometr uběhl.
A do roka a do dne jsem opravdu odjel do Švýcarska a nalepil si na zeď další číslo.
Takže jsi to dal ještě s těmi šrouby v těle?
Jo. Ty mi vyndali až pak. Když je vidíš na rentgenu, nedochází ti, jak jsou velké. Jakmile jsem je držel v ruce, vyrazily mi dech – měly sedm nebo osm cenťáků. Prostě klasické železářství. Jeden jsem si vyškemral a mám ho doma na památku.
A kdy ses nakazil ultramaratony?
Mám za to, že doktoři se mají poslouchat. A když mi doktorka v Kladrubech řekla, že na maratony mám zapomenout, tak jsem ji poslechl. Ultramaratony mi nikdo nezakázal. Je to paradoxní situace – spousta vozíčkářů ti řekne, že žijí mnohem aktivněji než před nehodou. Úraz tě vyprovokuje být fyzicky aktivnější. Mně se to stalo taky. Když ti někdo řekne, že už si nezaběháš, a ty zjistíš, že to jde, máš najednou obrovskou radost z každého metru navíc, který uběhneš. Byl jsem rád, že mě bolí nohy, protože to už jsem nikdy nemusel cítit. Proto jsem začal běhat o to víc. A pak vymyslela přítelkyně takovou kravinu, jako je oběhnout Island… (smích)
Jak se to seběhlo?
Na dovolené na Islandu četla o 50 nejromantičtějších věcech, které se tam dají dělat. Jedna z nich byla objet ostrov autem za 24 hodin.
Mávla nad tím rukou, že prý by větší a romantičtější frajeřina byla Island oběhnout. Strašně se tomu tenkrát smála. Vůbec netušila, co právě udělala.
Vzal jsem to doslova a za dva roky jsem se na Island vrátil, abych to uskutečnil.
Byl jsi přitom první na světě…
To jsem zjistil až během příprav, které trvaly tři čtvrtě roku. Pořád jsem přitom přemýšlel, čím tomu dát větší šťávu. Díky ultramaratonci Deanu Karnazesovi jsem věděl, že se běháním dají vydělat peníze pro charitu. To bylo ono! Bylo přitom jasné pro koho. Vybral jsem Sportovní klub vozíčkářů Praha, protože s vozmeny jsem zažil v Kladrubech neuvěřitelné příběhy.
Povídej.
Potkal jsem tam spoustu lidí, kteří na tom byli fyzicky hůř, ale psychicky líp. V jídelně jsem sedával vedle krásné holky na vozíku, ta by mohla z fleku dělat modelku. Je to takové sluníčko, rozdávala radost a pozitivní energii. Byla přitom jen tři týdny po nehodě – spadla z koně, přerazila si páteř, porušila míchu a ze zdravé holky byla od pasu dolů ochrnutá. Vůbec jsem nechápal, jak sportovně to brala, sama se sebou srovnaná, každému se snažila pomoci. Já jsem byl psychicky v háji a řešil jsem, co bude dál.
Proto jsem chtěl ty prachy pro vozíčkáře vybrat – jako poklonu. Co to je, uběhnout maraton, když oni musí každé ráno vstát a bojovat i s těmi nejběžnějšími věcmi, jako je třeba čistění zubů?
Island jsi oběhl, pak ses tam ještě dvakrát vrátil a přeběhl ho ze severu na jih a z východu na západ. Pro vozíčkáře jsi běhal i v Česku, tady jsi třeba loni vyběhl na sedm horských vrcholů. Kolik jsi už celkem vyběhal peněz?
Můj první islandský podnik přinesl 150 tisíc korun, loni to bylo přes 600 tisíc korun. Něco se vybralo na Islandu, něco hodily i další projekty. Celkem to dělá milion korun. Letos chystám další akci a doufám, že se podaří vyběhat rovný milion najednou. Tentokrát pro Českou asociaci paraplegiků. Daří se to díky přispění ČSOB, která zdvojnásobí vybrané peníze.
Můžeš prozradit, co přesně letos chystáš?
Koncem léta chci přeběhnout Česko, ale jen s minimální výbavou. Pravidla budou jednoduchá – nesmím od nikoho nic přijmout a cestu musím dokončit jen s tím, s čím vyběhnu. Jíst budu jen to, co si ulovím, třeba rozjetého ježka. Inspiroval mě Němec Rüdiger Nehberg, jenž má přezdívku Sir Vival. To je neuvěřitelný týpek, který přeplul Atlantik na vydlabaném kmeni. Nebo se nechal vysadit nahý uprostřed pralesa někde v Jižní Americe a za tři týdny už byl v hlavním městě vysmátý, oblečený a dobře najedený. Taky přežil 30 různých přepadení.
Určitě musíš často poslouchat řeči o tom, jak jsou ultramaratony nezdravé. Co na to odpovídáš?
Neposuzuju věci podle toho, co někdo říká, ale podle vlastních zkušeností. Vždy si to osahám a ověřím. Vídám ultramaratonce, kteří běhají třeba i naboso, a jsou v úžasné kondici. Často i ve vysokém věku. Ale i skeptici můžou mít pravdu – tělo je sice neskutečná mašina, ale potřebuje dostatek času, aby se na maratony a ultramaratony připravily svaly, šlachy, klouby…
Podívej, mnich z Šaolinu, kterému rozbíjejí na hlavě kamenné bloky obrovskou palicí, se taky jednou ráno nevzbudil a neřekl si, že by to byl prima nápad na večerní program.
Místo toho se deset nebo patnáct let připravoval. A stejné je to s dlouhými štrekami.
Kolik naběháš za týden?
Teď už neběhám, jen když se mi chce. Abych si udržel rychlost, která s věkem klesá, tak běhám, i když se mi nechce. Naštěstí vytrvalost s věkem roste. V ideálním stavu běhám asi šestkrát týdně zhruba hodinku, nějakých 80 kiláků týdně. Běhával jsem i víc, ale teď mám vlastního trenéra a moje příprava je strukturovanější a intenzivnější. Holt na stará kolena začínám blbnout.
Navíc se běháním taky živíš…
Třetím rokem vedu běžeckou sekci na Sport.cz. Splnil se mi sen, který jsem neměl odvahu ani snít, že mě bude běhání jednou živit. A to jsem přitom nejhůř běhající placený běžec v Česku – můžu si běhat, jak chci, a nemusím řešit časy ani výsledky. Stačí mi o běhání jen psát (smích).
Mohlo by vás také zajímat: Kde najdete nejlepšího doktora na světě? Ve svojí hlavě
Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. I když se na ně předem nejde úplně připravit, něco málo se udělat dá… Dali jsme pro vás do kupy speciální microsite s názvem Kolik stojí zdraví. Přečtěte si, jak dlouho trvá průměrná pracovní neschopnost, na jakou podporu od státu máte nárok, když dlouhodobě onemocníte a ve které nemocnici najdete nejlepší specialisty na různé neduhy.
