Thajsko, každého vegana sen? Asijský klenot proslulý tyrkysovým mořem a okouzlující přírodou, tedy i nekonečným množstvím exotického ovoce, zeleniny, ořechů… Přesto je tohle tak trochu zpráva o tom, jak jsme hladověli v ráji.
Snad ve všech existujících turistických publikacích, na všech zaručeně aktuálních informačních kanálech i od všech zcestovalých světoběžců se dozvíte, že Thajsko je pro lidi vyznávající alternativní výživové směry velmi otevřenou zemí a že tam svojí mističku zeleného zobu seženete na každém rohu. To ovšem, jak jsme brzy zjistili i my, ani zdaleka neplatí pro nepevninské Thajsko. Ale nepředbíhejme.
Chleba s kečupem, pro začátek
Po 18 hodinách v letadle, několika letištních zmatcích a úspěšnému odolávání thajským dohazovačům služeb jsme dorazili do Phuketu, kde jsme museli přespat a počkat na ranní trajekt. A už tady jsme pojali podezření, že to s tím veggie rájem nebude tak horký. Kousek od hotelu se k naší hladové radosti nacházelo několik restaurací a malý obchůdek, takže jsme složili saky paky na pokoj a nažhavili chuťové pohárky.
Když jsme nepochodili ani ve čtvrté restauraci, jelikož kromě green salátu a opečené brokolice se tu žádné jídlo vegan nálepkou pyšnit nemohlo, zaútočili jsme na obchůdek.
Tam jsme našli balíček rajčat a tubičku silken tofu. Když jsme obchod obrátili vzhůru nohama, našli jsme tousťák a láhev kečupu, přibalili tu prapodivnou tubičku a rajčata a vyrazili povečeřet do hotelového pokoje.
V ráji a o hladu
Následovalo Koh Phi Phi. Potom, co jsme si užili plavbu a nechali se pěkně spálit do ruda, objevili jsme se na molu s čelistmi kolmo k zemi, jelikož jsme si přišli jak na tapetě z Windows 7. No, z transu nás probrala krkolomná zdlouhavější cesta k hotelu v pětatřicetistupňovém pařáku s krosnami na zádech a terénem písek, kopec, kořenový stoupák. Ale odměnu za statečnost jsme obdrželi – chatičku pěkně ve větvích u pláže s dostatečnou vzdáleností od hotelových kinder party.
Netrvalo dlouho a došlo nám, že a tropický ráj, který se rozprostírá všude kolem nás, je sice nakloněn všemožným řestem i neřestem, ale na veganství se v tomhle ohledu poněkud zapomnělo. Vlastně člověk občas nabývá dojmu, že o něm nikdy ani neslyšelo.
Zatloukat, zatloukat, zatloukat!
Ano, je to šokující, ale je to tak. Zvlášť starší generace na vás při zmínce či poptávce po čemkoliv veganském bude koukat jako na retardované chuděry žijící v područí sadistického diktátora, který vám dovoluje jíst jen trávu. Ono upřímně ani mladší z Thajců nebudou příliš pobírat vaše pohnutky a vaše představy o tropickém Veganlandu se rozplynou stejně rychle jako všudypřítomné houfy koček při setkání s hafanem. Po chvíli zoufalství vám dojde, že nejlepší bude o veganství vůbec nemluvit, protože místní vám vaše snahy neusnadní a vy začnete pátrat na vlastní pěst. Prolézáte jeden restaurant za druhým a svíráte pěstičky v naději, že se tu nebudete do konce pobytu krmit jen průjmotvorným kokosovým mlékem.
Všude je čili
A helemese heuréka! Narazíte na jednu specialitku místní kuchyně, kterou je snad všudypřítomné kari na milión způsobů a to i v čistě zeleninové formě, což vám prostě vykouzlí úsměv na tváři. Jenže bohužel velmi krátkodobě, protože váš žaludek není zrovna nakloněn příliš kořeněným jídlům.
Nemluvě o tom, že thajská kuchyně je celkově opravdu hodně pálivá a i „not spicy“ verze čehokoliv způsobí amatérům přes čili v ústech i střevech učiněné inferno.
Sklopíte tedy hlavu, utřete slzy vyvolané jak koncentrovaným kapsaicinem, tak i beznadějí a pokračujete na své cestě s pracovním názvem „Jak neumřít hlady“, protože váš žaludek překořeněné směsi prostě už nezvládá.
Při zevrubnějším zkoumání dané lokality se vám podaří najít ještě několik pokrmů tipu houbové ragú na sladko, nudle se zeleninou, či obligátní jarní závitky jak jinak než s čili. Jenže nic z toho není to, po čem by vaše chuťové pohárky prahly i podruhé a ve vaší ztrápené mozkovně mezitím uzrál náhradní plán. Zamíříte (chca nechca) do jedné z miliónu zdejších pizzerií.
Pizza, která vás chce zničit
Tam plni naděje skenujete jídelní lístek a doufáte, že v tak turisticky oblíbené destinaci jako je souostroví Koh Phi Phi bude zahrnovat něco jako u nás už poměrně častá veganská pizza. A hle! Skutečně nalezeno a vy máte po několikanásobném přečtení výčtu ingrediencí konečně objednáno.
Každá minuta je od té chvíle dlouhá jako rok, ale nakonec se vaše pizza asi po čtvrt století nese a vy začnete slintat jako Pavlovův pes.
To rychle přejde, když zpozorujete, že je ta vaše vytoužená mňamka plná sýra. Nemůžete si pomoct, aby se vám v hlavě nezačaly odehrávat scénáře, v nichž obsluhu restaurace umlátíte trsem banánů.
Poté, co obsluha správně vyhodnotí váš výraz tváře jako „chcete mě zničit?“ a krátkém dialogu, který se točí okolo toho, že když ve výčtu ingrediencí není sýr, tak tam sýr opravdu nemá co dělat, vám konečně přinesou to, co si myslí, že jste chtěli. Placku z těsta, pomazanou kečupem a posypanou sem tam rozmraženou zeleninou z pytlíku. V tu chvíli už nejste schopni jiné reakce než upřímného smíchu.
Země, kde tofu není tofu aneb Přecházíme na frutariánsví
Zkusíte se tedy začít stravovat ze surovin, které pořídíte na místním tržišti. Množství ovoce a zeleniny je samozřejmě přehršel, ale rozhodně nepočítejte s tím, že když to tam roste doslova na každém rohu (ovšem oploceném), tak budou ceny přijatelné, právě naopak. Další chuťovkou je fakt, že nakrájené ovoce se zeleninou jsou mnohdy celý den vystavené na přímém sluníčku, což jim na chuti zrovna nepřidá, obzvlášť když jsou zabalené ještě v průhledné plastové folii a omyté nepoživatelnou ostrovní vodou.
Ta, spolu s fólií a sluncem, pak spolehlivě promění osvěžující sladké zpestření dne v opravdu nevídaný humus.
Takže prostě přestanete být líní a začnete ovoce a zeleninu kupovat výhradně v celku, i když vás to vyjde podstatně dráž, ale alespoň se to dá sníst a vy jste na nějaký čas zachráněni.
Jenže po nějaké době si vaše tělo začne říkat o nějakou tu bílkovinku a vy si začnete znovu zoufat, protože vaše představy o tom, že Asie je přece plná tofu tady ani náhodou nedojdou naplnění. Tedy pokud vám nevadí, že to místní je vyrobené z bílků, což pro nás byl prostě jasnej problém.
Pečivo? Zapomeňte!
No, a pokud zatoužíte po klasické české snídani a to sice nějaké to pečivo s marmeládkou a máslíčkem, tak vás opět čeká těžký boj. Na čistě rostlinné máslo bez satana palmáče rovnou zapomeňte a na pečivo bez příměsi mléka narazíte opravdu jen velice ojediněle a to ještě můžete být rádi, že vůbec, protože Thajci pečivo prostě nejedí. Voda je pak kapitolou samou pro sebe, ale když si předem nabiflíte nějaká ta fakta, tedy spíš fakt, že vodu pouze ve folií zapečetěných lahvích, tak příliš ohroženi nejste. A ještě se můžete kochat bledými obličeji turistů, kteří to neudělali a vyzkoušeli si, jaké je to být průtokovým ohřívačem vody.
Rýže, rýže, nudle, nudle, rýže, kari, kari, nudle, kari
Nebudeme vás napínat. Dva týdny uplynuly a my je ve zdraví přežili. Až na jeden malý detail… rýže a nudle už nám způsobovaly hysterickou paniku. Koh Phi Phi je opravdová přírodní perla, ale k její smůle jídlo bez těhle dvou přísad není pro Thajce jídlo a vegan je pro ně sprosté slovo. No a kulinářskou kreativitu jim teda do vínku Budha taky zrovna nenadělil, poněvadž jediné jídlo, u kterého si můžete být jistí, že po požadavku “no cheese, no meat”, vám z papání krom květáku a bambusu nebude čouhat i pár kuřecích pařátků, je ono zmíněné zeleninové kari.
Nezemřeli a letí domů!
Je pravdou, že ve slabých chvilkách jsme přemýšleli o přesunu na pevninské Thajsko, kde jsou možnosti stravování se po vegansku prostě o něčem jiném. Na druhou stranu je to dobrý oldschool, tedy jestli máte trochu duši dobrodruha a nevyrostli jste zrovna v hedvábí. Ovšem jen jestli jste vegan, jelikož klasický všežravec tu bude mít zajisté orgáč chutí. Suma sumárum: Je to tu moc fajn, ale jste-li vegan, soja řízky s sebou!
