Představte si, že svoji mámu, partnera nebo nejlepšího kamaráda máte za jejich dokonalé dvojníky, kteří se za ně vydávají. Tohle umí Capgrasův syndrom, způsobený nejspíše poškozením mozku.
“Vypadá jak moje holka. Mluví se mnou jak moje holka. Ale moje holka to není, jasný pane.”
Jeho opakem je Fregoliho syndrom. To zase věříte, že dva různí lidé jsou jeden a tentýž člověk. Otřepané „slečno, neznáme se odněkud?“ pak říkáte s naprostým přesvědčením.
Zmatek může nastat i v místech nebo ve věcech. Reduplikativní amnézie způsobí třeba to, že se ocitnete u sebe doma, i když jste na hony daleko od domova…
“Život je hra. A film. A tak.”
Jistí si nemůžete být ani sami sebou. Se syndromem depersonalizace klidně vsadíte krk, že váš život je počítačová hra nebo film. A vy že jste hlavní hrdina. Dokonce můžete mít syndrom superhrdiny, se všemi superschopnostmi jako létání nebo nesmrtelnost. Velmi nebezpečné.
Lékaři znají též diagnózu pro lidi, kteří se duševně převtělí do slavné osobnosti – věří, že jsou Dalajláma, třeba. A pak je tu Truman Show syndrom – to, co se vám děje, je jistojistě reality show.
Abychom nezapomněli na zvířátka: Klinická lykantropie vám vnutí identitu vlka či jiného zvířete, se vším, co k ní patří. A existuje třeba i boantrofie. To jste doslova za krávu a přijde vám v pohodě.
“Kolikrát vám mám opakovat, že jsem mrtvej!”
Ale ovšem, že může být hůř! Třeba když uvěříte, že jste po smrti. S Cotardovým syndromem vám to nikdo nevymluví. Kor když ze sebe cítíte pach mrtvoly, což se při tomto onemocnění stává často.
Jste tím pádem trochu zombie, jen nežerete mozky. To se přihodí spíše s Wendigem, vyvolávajícím chuť na lidské maso. Zkazky o něm sice pochází hlavně z 18. století, ale kdo ví. Když může existovat Lesch-Nyhanův syndrom, u nějž okusování nehtů a rtů přejde k pojídání sebe sama…
Jestli pak není lepší nemoc Pica, která člověku dělá pomyšlení na takové delikatesy, jako je hlína, kamení, sklo, dřevo, papír nebo prach. Viďte.
“Krásně voníš. Trochu do červena. Takovej oválek červenej jakoby.”
Jsou duševní trable, které by leckdo mohl chtít. Synestezie, třeba. S ní vidíte zvuky, cítíte tvary nebo nahmatáte chuť. Rimskij-Korsakov s ní zapisoval noty barvami. Arthur Rimbaud s ní napsal „Samohlásky“. A kdo ví, nakolik synestezie ovlivnila třeba takového van Gogha, který jí též „trpěl“.
Bohužel, i v případě smyslových vjemů platí, že těch trýznivých chorob je znatelně více. Třeba syndrom skákajících Francouzů z Maine: Když vás překvapí nějaký kravál nebo ostřejší světlo, začnete proti své vůli mlátit rukama, řvát nebo dokola meldujete jedno slovo. Syndrom explodující hlavy zase způsobuje, že slyšíte neexistující výbuchy, výstřely nebo řev. Sami. Zato pořádně.
Stendhalův syndrom vám může přivodit závratě, mdloby nebo paniku při pohledu na něco, co vás vnitřně zasáhne. Třeba na výjimečné umělecké dílo nebo na ranní východ slunce. Jako první ji popsal Stendhal po návštěvě Florencie. Tam ostatně jeho syndrom dodnes propuká nejčastěji.
Což nám připomíná, že existuje také Pařížský syndrom, který vyvolává podobné stavy po návštěvě Francie (hlavně Paříže). A dokonce i Jeruzalémský syndrom, který se projevuje tak, že se po návštěvě poutních míst v Izraeli začnete považovat za jednu z biblických postav.
“Určitě mám něco s hlavou. Nemůžu se ale rozhodnout, co to je…”
Mohli bychom pokračovat ještě dlouho: Syndrom cizí ruky způsobí, že si vaše horní končetiny dělají, co chtějí. Syndrom Alenky v říši divů vám udělá z komára velblouda, neb naruší vaše vnímání prostoru a času. Koro na vás hraje, že se vám smrskávají genitálie. A třeba aboulománie vám znemožní rozhodování mezi více možnostmi, od jídelního lístku po volbu životního partnera…
Přečtěte si: 45 nejdivnějších fobií, které vás mohou během života přepadnout
Možná vás bude zajímat také: Úzkosti, strach, panika: Co dělat, když vás přijdou navštívit?
