Strach jako droga. Proč nás baví bát se?

Psychická pohoda, Životní styl
Odbila půlnoc. Kromě vás nikdo není doma. Pomalu se vás zmocňuje nejistota a zrychluje se tep. Raději zkontrolujete zámky u všech dveří. Ideální konstelace. Zbývá jen zapnout počítač a najít si pořádný horor, který vyžene nepříjemný pocit až do děsivých výšin. Jak je možné, že vyhledáváme strach, když jeho kořeny sahají k momentům spojeným s ohrožením života?

Společnost se dělí na dvě skupiny. Jedněm při zavrzání parket probíhá celý život před očima. Strach nesnášejí. Způsobuje jim akorát tak srdeční potíže. Druzí jdou do strašidelného domu s chutí, jak kdyby týden nejedli. Vyhledávají děs. Milují ho a rozhodně to neskrývají. Podle odhadových průzkumů je v první skupině většina obyvatel planety, přibližně sedmdesát procent. Nebojsové tedy rozhodně v přesile nejsou. Ale jakmile nastane situace, kdy jde opravdu o život, mají navrch. Jak je to možné?

V moci pudů
Kdykoliv se jedinec ocitne v bezprostřední blízkosti strachu, podvědomí vystřelí v řádech milisekund nouzový signál do mozku. Spustí se režim obrany. Zrychlí se tep a tělo zaplaví adrenalin. Ten spustí sérii fyzických projevů, které dělají z jedince na několik momentů poloboha ovládaného pudy sebezáchovy. Minuty se změní v sekundy. Bolest přestává existovat. Tělo vyprodukuje obrovské množství energie, i když ji zrovna nemá. Takový proces zažívá úplně každý, kdo se třeba jen v noci lekne odrazu v zrcadle.

Ačkoliv se nyní nacházíme v civilizované společnosti, kde příliš nebezpečí nehrozí, mozek to nezajímá.

Hluboko zabudované kódy z dob, kdy předky čekala smrt na každém rohu, jsou silnější než zdravý rozum. Čím více však člověk zakouší adrenalinové návaly, tím více je dokáže ovládat, zvýšit jejich efektivnost a fyzické potěšení z nich.

Nebezpečí neznalosti
„Lidé se strašili odpradávna. Zpočátku si vyprávěli děsivé historky u prvních ohňů. Způsoby lekání byly různé, ale vždy opodstatněné. Upevňovala se komunita, děti se připravovaly na nebezpečný život a učilo se ovládání emocí,“ říká Margee Kerr, socioložka pomáhající společnostem s vývojem strašidelných domů. Právě výchova dětí v oblasti strachu patří k nejdůležitějším částem života. Ovládání emocí a jejich vhodné využívání dělá z jedinců mistry situací. Jakmile člověk nepochopí, kdy se děsit, stává se nebezpečným pro sebe, ale také pro okolí. Naprosto ukázková a běžná situace. Řidič předjíždí na horizontu. Postrádá v danou chvíli pocit strachu. Nebyl dostatečně poučen, a proto přichází ve většině situací krutý trest vedoucí minimálně k doživotnímu pocitu viny. Pokud přežije.

Školní strasti
Ale problém nastává, i když člověk vnímá nebezpečí na místech, kde reálně neexistuje. Setkali jsme se s ním téměř všichni. Ve školních lavicích. Kvůli špatně nastavenému školství se pro nás stávaly naše referáty zmíněným smrtícím horizontem. Jen si vzpomeňte, jak na vás po výstupu dopadla únava a podivně příjemný pocit. To jsou následky silného vypětí spojeného se strachem. Tělo totiž po prodělání adrenalinového návalu zaplaví dopamin, hormon pohody. Ani jeden, ani druhý pól není dobrý. Obojí buduje náchylnost k onemocnění psychickou poruchou, která je v porovnání s pouhým strachem Goliášem. Proto se pralidé strašili. Aby posilovali obranný mechanismus svých soukmenovců.

Opojení hrůzou
Vytrénovaný mozek s genetickou predispozicí, utvořenou pravděpodobně pradědem děsícím v minulosti potomky, dokáže vytvářet stavy podobné těm pod vlivem opiátů. Za všechno může amygdala, část mozku spouštějící obranou reakci při vyděšení. U někoho pracuje více. Proto si dokáže stavy pořádně užívat. Jenže kde je hranice umělého a opravdového strachu? Ačkoliv se mnozí staví do velice nepříjemných situací, vždy ví, že ohrožení není reálné, pouze virtuální. Opravdový boj o život nechce zažít nikdo. Tedy alespoň dokud nezjistí, o co vlastně jde. Při extrémních situacích se vypouští neúnosná dávka adrenalinu. Proto někdo dokáže i omdlít. Mysl předpokládá jistou smrt, takže se sama vypne. Už tedy víte, proč se říká, že sebevrah padající ze sedmého patra je mrtvý již před dopadem? Přesně díky obrannému mechanismu těla. Problém nastává, když se štít porouchá a zapíná se, když nemá. Takové poruše se říká panická.

Na tenkém ledu
Psychická porucha trýzní svého nositele. Není schopen fungovat. Panika může přijít i kvůli banalitě. Ale nejenom tato nemoc je způsobena nepřiměřenými reakcemi na životní situace.

Jedno hloupé nečekané vystrašení může vyčarovat celoživotní fobii.

V nejlepším možném případě bude vyděšený trpět nezastavitelnými tiky. Není radno si zahrávat s cizím strachem. Malý vtípek samozřejmě neuškodí, ale důkladně promyšlená simulace smrtelné události ano. V poslední době se ve světě rozšířil trend pokusů o vyvolávání spánkových paralýz. Spánková porucha se spojuje s pociťováním nejhlubšího možného strachu, jelikož spící tělo není schopné spustit obranné vypnutí stále bdící mysli. Jenže experimentátoři si neuvědomují intenzitu děsu. A už vůbec ne fakt, že jakmile paralýzu zažijí jednou, těžko se jí zbaví.

Strachem k rovnováze
Porucha, tiky, doživotní hrůza. To vše může nastat jen v extrémech. Pokud se jdeme podívat na nový díl hororové duchařiny do kina, nemůže se stát, že to naše mysl neunese. Jen jí to prospěje. Pokud tedy patříte k sedmdesáti procentům, kteří se vyhýbají hřbitovům obloukem, zkuste se překonat. Díky odvaze se postupně zlepší celý váš život. Běžné vypjaté situace se najednou stanou snesitelnějšími. Jejich pokoření si začnete stále více užívat. Nakonec je třeba začnete i vyhledávat. Tím si zaděláte na jistotu vyrovnaného duševního stavu. Protože jenom odvážnému štěstí přeje!

#Jan Uhlík

Ať chcete nebo ne, některá zákoutí mysli si občas dělají, co chtějí, bez ohledu na naše přání nebo představy. Lidské psychice a duševnímu zdraví jsme se zevrubně věnovali na naší speciální microsite. Prozkoumejte její interaktivní části a vyzkoušejte si simulátory různých psychických poruch. 

Mohlo by vás také zajímat: Proč věříme lživým zprávám? Je to pro nás jednodušší, odhalil výzkum.