Dokonce naše návyky a rituály nahrávají totální práci. Lidé cvičí, odpočívají a relaxují, jedí zdravě, aby byli výkonnější. Věříme, že musíme pracovat na sobě a svých vztazích. O víkendech sami sebe úkolujeme a za dobrý den považujeme takový, kdy jsme toho udělali co nejvíc.
Domečky z karet
Tohle přeceňování práce nám ale podle Andrewa Taggarta způsobuje zbytečné utrpení. „Jakožto praktický filozof mluvím denně s lidmi od Silicon Valley po Skandinávii o jejich posedlosti prací – posedlosti, která jim podle jejich vlastních slov způsobuje mizérii,“ vysvětluje ve své eseji pro server Quartz.com. „Bez ohledu na to ale usuzují, že práce za to stojí, protože přináší naplnění a uspokojení, a tudíž stojí za to kolem ní vystavět život. To mi ale přijde jako velmi nestabilní životní základna,“ dodává. Řešením je podle Taggarta ne pracovat méně, ale méně to prožívat.
Nihilismus? Ne, ale…
Ve svém článku se zamýšlí nad tím, že k tomu, naučit se méně prožívat práci, vede jistě celá řada cest. Jistě, můžete se vykašlat úplně na všechno, včetně vlastního života, nebo si vypěstovat nechuť k práci a strávit zbytek života v nekonečné prokrastinaci. Jenže obě tyto cesty nás přivedou do začarovaného kruhu averze a hlubokého rozčarování. Jako daleko lepší možnost se jeví prožívat méně práci proto, že budeme více prožívat jiné věci. Většina z nás se s tím už někdy setkala, když nečekaně našla lásku nebo když nám někdo položil otázku na tělo. Momenty, které jsou vodítkem k tomu, abychom nahlédli život z trochu jiné perspektivy, než je „totální práce“. Důležité věci nám nechají zapomenout na naši nekonečnou snahu „být užiteční“ a zároveň nám umožní prožít konkrétní okamžik na 100 %.
Čím méně budeme prožívat práci, tím více prostoru nám zbyde na prožívání jiných dimenzí života. Jenže to se lehce řekne, tedy napíše.
Pohled z druhé strany
Pro začátek se musíme zbavit svých utkvělých představ o tom, co je to vlastně práce. Buddha nám napoví, že u kořene našeho lpění najdeme „tři jedy“: nevědomost, hněv a chtivost. V tomto případě tedy abychom snížili naši přitažlivost, a tím pádem i závislost na naší představě kariérního úspěchu, prozkoumejme podrobně, jak často jsou vedoucí pozice vyčerpávající, časově i fyzicky, poháněné neustálými požadavky a napoleonskými ambicemi. Jen zřídka v nich zbývá místo na dobře vedený život. Cenou, kterou se za ně platí, je samota a ztráta všech ostatních v životě důležitých věcí. Pokud úspěšná kariéra tak často znamená tohle, měli bychom ji pokládat za cíl veškerého našeho snažení?
Radost ze zbytečných věcí
Jakmile oddělíte své vnímání úspěchu od štěstí, musíte zjistit, jak jinak dosáhnout uspokojení, aniž byste vůbec čehokoliv dosáhli. Tohle cvičení otevírá Oscar Wilde a jeho slavná věta: „Veškeré umění je celkem zbytečné.“ S její pomocí můžeme vyvrátit tvrzení „totální práce“ o tom, že pouze užitečné věci mají cenu, a vesele se pustit do fascinujících a naprosto zbytečných experimentů. Například se jen tak bez cíle procházet. K dokonalosti dotáhl „umění toulek“ například francouzský teoretik Guy Debord, který navrhuje „nechat se unášet terénem“ a věcmi a událostmi, které potkáme cestou. Taky můžete psát haiku nebo se učit umění kaligrafie, popř. si stejně jako kdysi Jean-Jacques Rousseau lehnout na záda do pramičky a pozorovat mraky. Těmito (nebo jinými) druhy činnosti se můžete ponořit do života, zapojit své smysly a naopak zapomenout na pracovní povinnosti.
Jakmile si zvykneme na fakt, že některé věci v životě jsou báječné právě proto, že z nich nevzejde žádný užitek, můžeme obrátit svou pozornost k sobě.
Po vzoru Sokrata se začneme ptát: „Když nejsem jen pracovní síla, kdo tedy jsem?“ Nechte tu otázku viset pár týdnů ve vzduchu, než na ni odpovíte. Smyslem téhle filozofické otázky je vyvolat ve vás pochybnosti a popíchnout vaše nejskrytější ambice. Proč jste zrovna tady a teď?
Pokud není vaším osudem totální práce, co by jím tedy mohlo být?
Co po nás zůstane?
Možná vám to teď připadá jako bláznovství a ztráta času a po Voltairově vzoru máte chuť říct: „Nechte toho filozofování a zpátky do práce.“ To je samozřejmě taky možnost, sklopit hlavu a pracovat. Nebo si můžete najmout gurua na time management, který vám umožní pokračovat v režimu totální práce za pomoci nějakých technik na šetření času. Jenže obě tyhle cesty vedou k tomu samému: k totální práci v akci. Jednoho dne budete nejspíš litovat života, který vás tragicky minul.
Cvičení v neproduktivitě nás zavedou do světa, který existuje mimo totální práci, a pomohou nám pamatovat si, co je v životě důležité. Umožní nám zbavit se úzkostí, obav, nervozity a konstantní vytíženosti. Tím, že se o práci budeme starat trochu méně, získáme prostor na zážitky, které mají smysl, a trochu odpočinku uprostřed věčného chaosu.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Bude vás také zajímat: Proč někteří lidé prostě nedovedou být šťastní?
