„Samotnou mě překvapuje, nakolik ten malý červený nos opravdu funguje jako maska. Kolik toho dokáže odfiltrovat,“ říká Hanka Malaníková, která nás zaujala už svým klaunským jménem – nechává si říkat vrcholová sestra Patálie. Letos slaví páté výročí v kostýmu zdravotního klauna. „V nemocnici si připadám, jako kdybych hrála tříhodinové improvizované představení a nesměla slézt z jeviště. Nejsem tu proto, abych se dojímala nad osudem pacientů, ale abych je zkusila na chvíli vytrhnout z neveselé situace a v ideálním případě ji proměnit na veselou. Nejsem jejich blízký, nejsem dobrovolnice, nejsem terapeut. Jsem klaun.“
Léčit smíchem, ne soucitem. To by mohlo být nepsané heslo fenoménu, kterým je „klaunská péče“. Improvizované scénky, hry, kouzla i vtipné parodie na lékařské postupy tvoří jádro klaunských vystoupení v nemocnicích a dalších zařízeních. Dětem, které jsou dlouhodobě upoutané na lůžko, ale i jejich rodičům pomáhají zapomenout na neutěšené nemocniční prostředí, strach a úzkosti, psychickou i fyzickou bolest. Prokazatelně: je známo, že smích a humor snižují stres a napětí, pomáhají vyloučit endorfiny, které zmírňují bolest, a posilují imunitní systém. Nemluvě o blahodárném vlivu na lidskou psychiku a na emoční vazby například mezi členy rodiny.
Z Kalifornie do Česka
Kořeny má tohle hnutí v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy v amerických nemocnicích působil mimo jiné Hunter „Patch“ Adams, kterého o dvacet let později ve filmu Doktor Flastr ztělesnil Robin Williams.
Jako jeden z prvních prosazoval myšlenku, že humor je důležitou součástí léčby, a to i v případě těžce nemocných a umírajících.
Vycházel přitom také z vlastní zkušenosti pacienta psychiatrického ústavu. V roce 1986 pak v New Yorku jeho klaunský kolega a následovník Michael Christensen založil první oficiální organizaci, která se specializovala na „clown care“.
Organizované klauniády se šířily dál do světa. V Česku – a později i v dalších zemích od Slovenska po Jordánsko – je rozjel Christensenův přítel Gary Edwards. Absolvent první akreditované klaunské školy ve Spojených státech, kalifornské Dell Arte School of Physical Theater, založil občanské sdružení Zdravotní klaun v roce 2001. Financoval ho nejprve z vlastních úspor; na zdravotnických konferencích upozorňoval na význam a výhody klaunských návštěv v nemocnicích, tehdy ještě lámanou češtinou se bavil se samotnými lékaři i primáři a sám trénoval první klauny.
Klaunování v ksichtě
Dnes jich je v Česku osmdesát šest. Kdo se chce dostat „do klubu“, musí úspěšně projít tříkolovým castingem ve formě víkendových dílen. „Když vás vyberou, jdete se nejprve v civilu podívat do nemocnice na tři klauniády. Po těchto náhledech vás čekají tři návštěvy už v kostýmu, ale v roli třetího klauna a za doprovodu dvojice zkušených kolegů,“ popisuje Hanka Malaníková. „Teprve pak se stáváte zdravotním klaunem se vším všudy, s kostýmem a klaunským jménem. Já jsem se takhle stala vrcholovou sestrou Patálií.“
Dodává, že přijetím to nekončí. Spíš začíná. K povolání zdravotního klauna neodmyslitelně patří povinnost se stále a pravidelně vzdělávat, účastnit se národních i mezinárodních dílen a učit se novým dovednostem. „Základem je klaunské řemeslo: hra na hudební nástroj, žonglování, kouzla, triky, gagy, samozřejmě nesmím zapomenout na zvířátka z balonků. Čím víc toho umíte, tím líp,“ vypočítává. Nejde ale jenom o šikovné ruce; na klauna prostě musíte být typ.
Hance alias Patálii prý kamarádi, kteří už v organizaci působili, dlouho říkali, že má klaunování „v ksichtě“. „Jana Machalíková alias sestra Sladěna a Martin Falář, známý též jako Oto Bidlo, mi svorně tvrdili, že casting na zdravotního klauna je něco fantastického, že to rozhodně musím zažít,“ vzpomíná. Nechala se přemluvit.
Bylo jasné, že dokud to nezkusím, nedají mi pokoj. Dneska nelituju a jsem jim doživotně vděčná.
S empatií, bez soucitu
Klaun, a nejen ten zdravotní, by měl být na vystupování psychicky připravený. „Musí přijmout, že publikum se směje jeho slabostem, nedokonalostem a nectnostem, které dohromady tvoří esenci klaunské postavy,“ popisuje Hanka. V nemocnici pak podle ní navíc potřebujete velkou dávku improvizace a empatie. „Bacha, nemyslím soucitu!“ Na každém pokoji vás čeká jiné publikum a vaším úkolem je vhodně s ním komunikovat, naladit se na stejnou vlnu. „Nesmíte se bát vstupovat do vztahů a situací, přímočaře a bezelstně, teď a tady, beze strachu z trapnosti nebo z nepřijetí.“
Kromě toho všeho musí být takový klaun docela odolný a nenechat se strhnout smutnými příběhy jednotlivých pacientů. Nebo ne? „Čas od času jsem svědkem situací, které červený nos neodstíní, které mě prostě dostanou,“ přiznává Hanka Malaníková. Psychohygiena je tu klíčová. „Nejvíc pomáhá popovídat si o tom s nejbližšími anebo s ostatními klauny. Máme také týmové supervize a vstřícnou a otevřenou kancelář, kam může člověk kdykoli přijít na kafe a kus řeči.“
S pohledem na svět to ale přece něco udělá: mnohem víc si teď například váží toho, že v nemocnici tráví čas dobrovolně. „A že z ní můžu po té tříhodinové klauniádě svobodně a po svých vypadnout. Přitom vím, že se to může kdykoli změnit.
Nikdy předtím jsem si tak jasně neuvědomovala, jak jsme si před nemocí a stářím všichni rovni.
Ať už si hovíme v jakékoli sociální nebo kulturní bublině, na pokoji v Motole všechny bubliny prasknou a všichni mají najednou stejnou roli – roli pacienta – a stejnou touhu – být zdravý a vrátit se domů.“
Hrát jako o život
Než začne klauniáda, konzultují klauni s doktory zdravotní stav dětí i jejich psychické rozpoložení.
Na oddělení chodí vždycky ve dvojicích a s pevně danými rolemi přemoudřelého lékaře nebo lékařky a zmatené sestřičky nebo zdravotního bratra.
Zbytek už je improvizace. Takových dětských klauniád se u nás odehrají asi tři stovky za měsíc, do programu je zapojených čtyřiašedesát českých nemocnic. Kromě toho dnes organizace Zdravotní klaun zastřešuje řadu dalších programů.
Interaktivní Cirkus Paciento je speciálně vytvořený pro dlouhodobě nemocné děti, Kutálka pro děti s kombinovaným handicapem. NOS! čili Na operační sál! je úspěšný program, kdy klauni děti doprovázejí na operace: jsou s nimi doslova až do chvíle, kdy si je převezme chirurg. V rámci programu Přezůvky máme! navštěvují nevyléčitelně nemocné děti přímo u nich doma. S projektem Humor pro dříve narozené potom vyrážejí do domovů pro seniory: samozřejmě zase s trochu jiným stylem legrace, než jaký platí na děti. Pracuje se spíš se vzpomínkami a s osobními příběhy.
Všechno je promyšlené, postavené na prověřených postupech, s ohledem na psychologickou stránku věci. Jak už to s humorem bývá, výsledek musí působit lehce, ale je za ním pořádná věda. „Mě ale překvapilo, že to může být taková sranda,“ uzavírá Hanka. „A že je to zároveň práce. Hlavně na sobě, aby člověk nezpychl a nemyslel si, že už to má v paži. Aby se pokaždé dokázal dostat do stavu, kdy všechno je obrovská událost, každá hra se hraje jak o život a každé setkání je jedinečné. A že se pak můžou v nemocnicích a domovech pro seniory dít zázraky.“
