Ve své autobiografii, která bohužel česky zatím nevyšla, strýc slavného hollywoodského herce popisuje, jak vedl expedice po celém světě a stal se prvním člověkem v dějinách, který docestoval na oba zemské póly po zemi. A také to, jak v Ománu objevil ztracené město Ubar, pokořil s kardiostimulátorem Everest a pokusil se úplně sám dobýt severní pól – v expedici, která ho stála nejen pár prstů, ale málem i život. Kdyby byl jeho příběh filmovým scénářem, řekli byste si asi, že je trochu přitažený za vlasy. Jenže tenhle příběh o životě na samé hranici lidských možností je skutečný.
V otcových stopách
Narodil se v březnu 1944, čtyři měsíce poté, co jeho otec padl jako důstojník britské armády ve druhé světové válce. A je krásným příkladem toho, že jablko nepadá daleko od stromu. I když je ten strom už minulostí. Rané dětství strávil v Jižní Africe, ale když mu bylo dvanáct let, vrátil se s matkou zpět na rodné britské ostrovy. Na prestižní Eton College mu to moc nešlo a v pouhých 16. letech se ji rozhodl opustit. Jeho cílem bylo stát se důstojníkem v Royal Scots Greys, praporu, kterému za války velel jeho otec. Přes chybějící vzdělání přijímací komisi přesvědčil, sloužil osm let a část své vojenské kariéry strávil v Ománu, kde bojoval za sultána proti marxistickým povstalcům. Obdržel tu medaili Za statečnost a o svých zážitcích z Ománu později napsal kontroverzní knihu The Feather Men. Ta leží v žaludku třeba britské vládě a režisér Garry McKendry podle ní v roce 2011 natočil bohužel trochu mělký film Elitní zabijáci.
Blázen nebo hrdina?
Přestože ho mnozí obviňují, že není hrdina, ale masochista a výstřední šlechtic, co už neví co by, objevitel namítá, že je všechno, jen ne blázen. „Touha něco dokázat zkrátka přirozeně vyvěrá z lidského nitra,“ říká. A také že při pokořování nejnehostinnějších míst na této planetě je nutné dobře plánovat. A veškerá vaše selhání obrátit ve váš prospěch. Jak? „Když si vezmete Everest, nedostat se nahoru znamená selhat,“ vysvětluje. „To se mi stalo v roce 2005 a znovu o tři roky později, kdy jsme se museli zastavit 300 metrů pod vrcholem a selhali jsme znovu.“ Důvodem toho druhého selhání bylo to, že Fiennese přepadl infarkt. Jenže ani to ho neodradilo. Nejenže ho přežil. Ale dostal kardiostimulátor a zkusil to v roce 2009 znovu. A tentokrát uspěl a získal tak další prvenství do sbírky. V pětašedesáti letech se stal se nejstarším Evropanem, co kdy na tuhle zpropadenou horu vylezl. Starší než on se na střechu světa podívali už jen Japonci a Nepálci.
Přes póly do Guinnessovky
S pokořováním nemožného ale Ranulph začal mnohem dřív. V roce 1969 se společně se svou budoucí manželkou vydal na vznášedle (!) k prameni Bílého Nilu ze Súdánu do Ugandy. Následoval výlet do Norska na ledovec Jostedals (815 km2 ledu) a přechod Britské Kolumbie od severu na jih. To, co by většině lidí stačilo, byl pro Fiennese jen trénink. Na expedici, která mu vynesla světový věhlas. Vydal se na cestu kolem světa. Což by samo o sobě nebylo nic až tak výjimečného, kdyby se to Fiennes nerozhodl vzít to přes oba geografické póly.
Cesta, která začala v roce 1979, trvala tři roky a Ranulph při ní urazil 84 000 km a zapsal se tak do Guinessovy knihy rekordů jako „největší dobrodruh současnosti.“ A zůstává jím dodnes.
Obejít svět „vertikálně“ se od té doby už nikdy nikomu nepodařilo. Princ Charles, který držel nad výpravou patronát, popsal cíle, jež si dobrodruzi vytyčili jako „šílené a tudíž dostatečně britské.“
Atlantida v písku
Mezi lety 1986 a 1990 společně s lékařem a dobrodruhem Mikem Stroudem uskutečnil několik pokusů dosáhnout severního pólu bez jakékoliv podpory (tzn. bez kontaktu s okolním světem a bez možnosti doplnit zásoby) a po vlastních nohou. Když neuspěli, zkusili v roce 1992 to samé s přechodem Antarktidy. Podařilo se jim překonat téměř celý kontinent, bohužel těsně před koncem cesty museli od svého záměru upustit a zavolat si pomoc. Přesto je jejich 97 dní dlouhý pochod ledovým peklem dalším zářezem na pažbě Fiennesových rekordů, jakožto nejdelší cesta v dějinách jižního pólu. Mezi potulováním se kolem pólů se Fiennesovi v roce 1991 podařilo v Ománu s amatérským archeologem Nicolasem Clappem najít dávno ztracené mýstické město Ubar. Přes 5000 let staré centrum tehdejšího obchodu našla amatérská expedice díky použití kombinace nejmodernější satelitní techniky a tradičních staromódních detektivních metod.
O pár prstů kratší
A pak se Ranulph vydal na severní pól ještě jednou. Sám, pěšky s veškerou výbavou a zásobami na saních, do kterých se zapřáhl. A právě ty sáně byly nakonec příčinou jeho neúspěchu. Expedice skončila poté, co se mu pod tenkým ledem propadly a on, nemaje jinou alternativu, po nich instinktivně hrábnul, čímž si způsobil okamžitě těžké omrzliny prstů na levé ruce. „Prsty mi okamžitě zbělely a zdřevěněly. Viděl jsem už dost omrzlin na to, aby mi došlo, že mám problém a musím okamžitě zpátky,“ napsal později ve své autobiografii. Po návratu do Británie mu lékaři doporučili počkat před plánovanou amputací několik měsíců, jestli se poškozená tkáň sama neobnoví.
Jenže na čekání není Ranulph stavěný a prsty si sám amputoval motorovou pilou značky Black and Decker.
Srdce? Zapomněl jsem na něj!
Tři roky poté a tři a půl měsíce po svém prvním vážném infarktu, třídenním kómatu a dvojitém bypassu uběhl v devětapadesáti letech 7x7x7, tedy sedm maratónů v sedmi po sobě jdoucích dnech na všech sedmi kontinentech. „Nemyslím si, že je to bláznivý nápad,“ řekl tehdy novinářům na letišti v Londýně. „Pokazit se může ledaccos, ale nemyslím si, že moje srdce by mohlo být problém.“ Tečka. A jak řekl, tak v následujících 168 hodinách taky udělal. Jeho lékař mu nakonec „šílený“ nápad schválil pod podmínkou, že si bude udržovat tep pod 130. Ranulph souhlasil a pak tuto drobnou obstrukci vyřešil tím, že si měřič tepu „zapomněl doma“.
Důchod? Ne, děkuji.
Zpomalit odmítá i po sedmdesátce. Proč? „Důchod mě vůbec neláká. Golf a rybaření je pro ty, co jsou napůl mrtví,“ řekl v loni deníku The Telegraph. „Chci, abych měl na náhrobku napsáno, že jsem charitě přinesl 20 miliónů liber. A tak to dělám,“ vysvětlil užaslé redaktorce svou hlavní motivaci. Tehdy se připravoval na nejtěžší maratón na světě, který se běží pouští v padesátistupňovém vedru – Marathon des Sables. Prý se kvůli němu vzdal i své oblíbené čokolády a skořicových lupínků. A jak myslíte, že to dopadlo? Ano, uběhl ho. A na otázku novinářů, jestli je horší -60°, nebo +50° odpověděl s britským taktem: „Tak to nejsem schopný říci. Je to úplně nesrovnatelné. Prostě jiné.“
Achilles v postmoderním světě
Jestli je na světě něco, co odpovídá jeho věku, pak je to jeho vztah k moderním technologiím: „Nikdy jsem neposlal email. Nemám rád všechny tyhle chytré věci. Nikdy jsem se ani nepodíval na svou vlastní webovou stránku. Své knihy píšu rukou. Tužka a papír mi plně vyhovují,“ přiznává nositel Řádu britského impéria a mnoha dalších ocenění. No vida, i skutečný Superman má svou Achillovu patu.
Bude vás také zajímat: Supermani mezi námi aneb Lidský tuleň a další borci
