Jak ses stala místní koordinátorkou a dobrovolnicí?
Vystudovala jsem sociální práci a celý život jsem pracovala v managementu neziskovek. Chyběla mi ta přímá práce s lidmi, s nějakou skupinou. Jednou jsem šla náhodou okolo centra, zapovídala jsem se tam a už jsem zůstala. Vlastně mi tuhle práci nabídli mezi dveřmi a já na to kývla. Dřív totiž dobrovolníky měli a chtěli na ten projekt nějak navázat. Některé aktivity jako pečení se tu děly už dřív. Já jsem se ale rozhodla, že pro každého klienta najdu jeho vlastního dobrovolníka. Protože když žiješ „v instituci“, tak strašně ztrácíš identitu, funguješ v „erárním“ prostředí. Všichni mají to stejné povlečení, minimum osobních věcí a hromadný program pro všechny.
Je hrozně těžké si v takovém prostředí uchovat nějakou osobnost. A to by měli ti dobrovolníci do určité míry kompenzovat.
Což je asi funkce, kterou by měla plnit rodina…
Ona ji plní, ale tihle klienti jsou lidé, kteří potřebují nepřetržitou péči, a nikdo není schopen se starat nepřetržitě. Klient je uprostřed kruhu, který tvoří jeho rodina, přátelé, sociální pracovníci i dobrovolníci. Ti by dohromady měli vytvořit podmínky pro to, aby ten člověk mohl žít co možná nejplnohodnotnější život.
A daří se ti najít dostatek ochotných lidí?
Teď budeme mít školení nových dobrovolníků, kam se přihlásilo asi 30 lidí. Tak si myslím, že jich ve finále zbyde třeba osm…
Proč myslíš?
Protože to na začátku vypadá hrozně hezky. Budu si chodit povídat s babičkou… Jenže když za ní chodíš pravidelně, každý týden, tak si můžeš třeba po třech měsících říct, že je to vlastně furt dokola. Což je přirozené, děláš to zadarmo a ve svém volném čase. Proto jsem tu já jako koordinátor dobrovolníků.
Dobrovolník není nějaká levná pracovní síla, ale plnohodnotná součást týmu a já pracuju i s jejich motivací, řešíme spolu, jak to jde nebo nejde. Musím je udržovat pořád zapálené.
Pak se ta práce daří a rodiny klientů na ni reagují pozitivně. Snažíme se rodiny a dobrovolníky propojovat, aby o sobě navzájem věděli. A funguje to.
Jaké jsou nejčastější motivy lidí, kteří se chtějí věnovat dobrovolnictví?
Já myslím, že si čím dál víc lidí uvědomuje, jak strašně dobře se tu máme, a rádi by do té společnosti vrátili něco zpět. Dobrovolníkům je kolem třiceti a často nemají vlastní rodinu nebo partnera. A chápou, že být zavřený osm hodin denně v kanclu a pak jít domů je trochu málo. Takže se snaží vyvažovat svou práci něčím ještě jiným, smysluplným a obohacujícím. Což dobrovolnictví je. Já si dokonce myslím, že by mělo být povinné, protože ti pomůže zviditelnit spoustu věcí v životě.
Co přináší konkrétně tobě?
Já v managementu neziskovek pracuju patnáct let a často sháním peníze pro různé projekty, ale založením jsem pořád sociální pracovník, co chce být v kontaktu s lidmi. Takže pro mě je to návrat ke kořenům. Mně přijde dobrovolnictví jako ta nejnormálnější věc na světě, vlastně se furt pozastavuju nad tím, že se mě lidi pořád ptají, proč to dělám.
Navíc když se potkáváš s lidmi na konci života, tak si musíš uvědomit, jak je náš čas omezený a že je dobré ho trávit nějak smysluplně.
Co ještě ses od babiček naučila?
Třeba prožívat radost z každodennosti. Ne nějak hystericky. Ráno vstanu, otevřu oknu a nadechnu se. V tu chvíli mi proběhne hlavou, že tohle už ony neudělají. Nebo chodím hodně pěšky a říkám si, že tohle ony už taky nemůžou. Moje zkušenost je taková, že do té doby, než se potkáš s takhle starými lidmi, tak ti život přijde takový nekonečný a konec života naprosto abstraktní. A najednou vidíš, že je to tady a teď.
Je fakt, že normálně pečení štrúdlu nikdy neprožívám tak intenzivně, jako jsem ho prožila s vámi…
No a v tom to je. Přestaneš spěchat a stresovat se, protože si uvědomíš, že ti lidé jsou opravdu šťastní za to, že s nima hodinu ten štrúdl pečeš, a to prostě stačí. A myslím, že lidi se chtějí čím dál víc zastavit a dělat „normální“ věci. Já se vždycky hrozně bráním tomu, aby to vyznívalo jako samaritánství, protože já to tak vůbec neberu, že bych byla nějak „dobrá“. Mně přijde, že takhle by to prostě mělo být, a jediné, co z toho vyplývá, je fakt, jak jsme zdegenerovaní tím systémem. Jak se pořád za něčím honíme, pospícháme, hledáme něco víc. Přitom je to všechno teď a tady. A to mi tahle práce hrozně pomáhá si uvědomovat.
A hrozně mi vadí, když mě někdo staví na piedestal. To je jenom jeho projekce. Já bych chtěla lidi motivovat, aby šli něco dělat, nechci, aby mě chválili.
Je stáří nemoc?
No není. Je to přirozená fáze života. Samozřejmě každý musí nést důsledky svého životního stylu, ale samo o sobě stáří nemoc není. Je pravdou, že někteří staří lidé to tak vnímají a rezignují na spoustu věcí, protože si myslí, že je dělat nemůžou. Přestanou mít motivaci třeba i starat se o sebe.
Co s tím děláš?
Myslím, že je vlastně docela normální, když se ti v bezmála sto letech chce už umřít. Ne vždycky je správné člověka nutit něco dělat. Musíme respektovat osobnost každého člověka a motivovat k životu do určité míry. Pokud někdo byl celý život pasivnější a spíš samotář, není důvod nutit ho být akčním staříkem. Mně vlastně přijde spíš nepřirozené, když se ti lidi udržují při životě za každou cenu nebo se v bezmála sto letech resuscitují. Takže se s nimi o smrti bavím a rozhodně ne zlehčováním a stylem, že to bude dobrý.
Téma smrti je u nás pořád hrozné tabu a musí se o něm začít mluvit. Když mi někdo řekne, že odchází, tak se s ním o tom bavím, třeba se i rozloučím, a pak to třeba trvá ještě dva tři týdny, než se to opravdu stane.
Jsou to silné momenty. Tohle kdyby lidi zažívali normálně doma, tak bychom ten život taky vnímali jinak. Pochopit ty nejjednodušší věci v životě je strašně obohacující. A že to fakt strašně letí. Často se mi stane, že se lidé diví, že je jim najednou devadesát…
Setkáváš se ještě s jinými tabu?
Třeba s tím, že rodiny klientů nemají dostatek informací a často řeší péči na poslední chvíli, když už na ni samy nestačí. A stydí se to přiznat a bojují s myšlenkou „odložit“ člena rodiny do nějakého zařízení.
Jenže ono to není tak černobílé a nelze šmahem odsoudit každého, kdo dá babičku do důchoďáku. Což rodiny vnímají velmi často hodně dramaticky.
Zpět k dobrovolnictví. Říkala jsi, že bys ho zavedla povinně. Co tím myslíš?
Třeba by bylo fajn, kdyby zaměstnavatelé umožňovali svým zaměstnancům věnovat se půlden týdně dobrovolnickým aktivitám. V oblasti, která je zajímá. Příroda, lidi, zvířata… Začít můžete kdykoliv a kdekoliv. Ráda bych docílila toho, že dobrovolnictví bude obecně vnímáno jako naprosto normální věc. Ne jako nějaká aktivita pro světce. Zkuste to, a uvidíte, že to dává smysl. Nebojte se udělat ten první krok.
Simona Bagarová je sociální pracovnice, PR a marketingová manažerka, fundraiserka, konzultantka a provozní sociální firmy na volné noze s patnáctiletou zkušeností v neziskovém sektoru. Vše o její práci najdete na www.simonab.cz
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Bude vás také zajímat: “Lidé nemají depresi, lidé jsou smutní,” říká terapeut.
