Dělit svět na černou a bílou, v tomto případě tedy na modrou a růžovou? Přežitek, píše pro britský Guardian sloupkařka Catherine Bennett. Lidstvo to přitom dělá moc rádo. Víra, že muži a ženy jsou od přírody odlišní, snad i „opační“, je ve společnosti hluboce zakořeněná. Vítán je každý výzkum, který tohle přesvědčení podpoří, a pomůže tak udržet status quo třeba i v oblasti zaměstnávání mužů a žen, věří známá publicistka.
Reaguje na studii výzkumníků z Cambridge, která se pyšní tím, že je vůbec největší svého druhu. Její vedoucí, klinický psycholog Simon Baron-Cohen, a jeho tým oslovili více než půl milionu lidí; z toho více než 36 tisíc s poruchou autistického spektra.
Cílem bylo ověřit dvě teorie, se kterými Baron-Cohen přišel již dříve a na kterých v podstatě postavil svou kariéru.
Teorie první: o empatii a systematizaci
Takzvaná „E–S theory“ („empathizing–systemizing theory“) tvrdí, že u každého můžeme měřit skóre ve dvou oblastech: schopnosti empatie a schopnosti systematizace. Baron-Cohen přišel s hypotézou, že ženy dosáhnou průměrně vyššího skóre při měření empatie, muži zase při měření systematizace. Poprvé ji podpořil poněkud pochybným dotazníkem, ve kterém rodiče hodnotili vlastní děti. Časem přidal další studie a experimenty, které už byly komplexnější a jeho předpokladu nahrávaly.
Znamená to podle něj, že mužský a ženský mozek jsou v samém jádru odlišné. Někteří z jeho kolegů přisuzují odlišné skóre na E–S spektru spíše socializaci – tomu, jak se dítě, teenager a později i dospělý postupně zařazuje do společnosti a jak se k němu okolí chová. Baron-Cohen to vidí jinak: rozdíly přisuzuje buďto biologii, potažmo hladině testosteronu, nebo evoluční psychologii.
Obdobným způsobem vysvětluje i fakt, že je na světě více inženýrů než inženýrek, více ajťáků než ajťaček a tak dále. Ženy jsou přece od přírody méně systematické…
Teorie druhá: o extrémně mužském mozku
„Mužský mozek je naprogramovaný, aby systematizoval, a ženský na to, aby se vciťoval.“ Tak by se v jedné větě dala shrnout kniha The Essential Difference, kterou Simon Baron-Cohen vydal před patnácti lety. Kromě obecných rozdílů se v ní věnoval i lidem s poruchami autistického spektra, zejména s Aspergerovým syndromem. Ti podle něj disponují „extrémně mužským mozkem“.
Odlišnosti mezi „mužským“ a „ženským“ mozkem podle něj spočívají nejen v hladinách hormonu, ale i v mozkových strukturách. A rozdíly mezi autisty a ostatními je prý kopírují. Baron-Cohen se přitom opírá o starší studie, které naznačily, že jednotlivé regiony v mozku se velikostně liší podle toho, zda jsme muž, nebo žena, a obdobně podle toho, zda jsme na autistickém spektru, nebo ne.
Jenže mozek je ve skutečnosti území velmi málo probádané a takových studií byla provedena jen hrstka.
Jiné zase tvrdí, že se lidské mozky takto binárně neliší a že rozdíly mezi jednotlivými ženami a jednotlivými muži (a podobně mezi jednotlivými autisty) jsou větší a podstatnější než ty zobecněné, mezi celými skupinami lidí.
Baron-Cohen věří, že s poměrem autistů a autistek v populaci je to podobně jako s inženýry a inženýrkami. Mezi muži je jich prostě víc. I v tom mu však mnoho kolegů odporuje. „Myslím, že autismus u žen a dívek je dlouhodobě přehlížen kvůli genderové nerovnosti,“ řekla letos Guardianu britská neurovědkyně Francesca Happé. Značné množství žen podle ní diagnózu autismu nikdy neobdrží právě proto, že je považován spíš za „mužskou záležitost“.
Teorii extrémně mužského mozku napadla také Helen Tager-Flusberg, profesorka psychologie z Bostonské univerzity, která se na autismus specializuje.
„Muži jsou tradičně často spojováni s vlastnostmi, jako je agresivita,“ uvedla pro Wall Street Journal. V návaznosti na Baron-Cohenovo přesvědčení si tak lidé mohou vydedukovat, že lidé s poruchou autistického spektra jsou „extrémní chlapi“: drsní, agresivní a možná i nebezpeční.
Mechanik Mars a moderátorka Venuše
Simon Baron-Cohen si stojí za názorem, že muži se lépe orientují v prostoru, zatímco dívky umí lépe verbalizovat; že chlapci si raději hrají s autíčky a mechanickými hračkami, dívky zase s panenkami; a že se ženy a muži obecně hodí na různé typy povolání. Chápe prý, že takové dělení je dnes citlivé téma, řekl magazínu WIRED, „zvlášť po staletích historické diskriminace žen. Jenže musíme oddělovat vědu a politiku“.
Odkazuje se při tom na své starší studie včetně jednoho menšího experimentu, při kterém sledoval stovku novorozených (!) dětí.
Zajímalo ho, zda se dívají spíš na lidi („sociální objekty“), nebo na přístroje („fyzikálně-mechanické objekty“). Chlapci dávali mírnou přednost přístrojům: pohledem na ně strávili 52 % času, zbylých 46 % pak věnovali lidským tvářím. Dívky daly ze 49 % přednost lidem, ze 41 % přístrojům.
Baron-Cohen to před osmnácti lety označil za „nezpochybnitelný důkaz“, že obě pohlaví jsou odlišná, že dívky/ženy jsou více „sociální“ a chlapci/muži více „techničtí“. Za tu dobu se na něj – s ohledem na tento experiment i další průzkumy, pozorování a tvrzení – snesla spousta kritiky. Rozcupovala ho i novinářka Angela Saini ve své knize Od přírody podřadné, která vyšla v češtině v nakladatelství Academia. Letos ovšem přišel Baron-Cohen se studií daleko větší, zdánlivě tedy nespornou.
Velká data z Cambridge
Jak už jsme zmínili na začátku, spojil se pro tento účel s cambridgeskou univerzitou, na které řídí Centrum pro výzkum autismu. Oslovil více než 670 000 respondentů, kteří vyplňovali krátký dotazník. V rámci každé otázky měli sami sebe ohodnotit na stupnici: jejich výsledky pak určily, do jaké míry jsou empatičtí, systematičtí, popřípadě na autistickém spektru.
Výsledek potvrdil obě teorie, o kterých byla řeč o pár odstavců výše. Ženy měly v průměru vyšší skóre, co se týče empatie a emocí, muži v oblasti analytického přístupu.
Také lidé s diagnózou autismu celkově skórovali výše ve sférách, které Baron-Cohen a jeho tým považují za „maskulinní“. V systematizaci byli vysoko nad průměrem, v empatii hluboko pod ním.„Rozdíly mezi pohlavími jsou v rámci typické populace velmi výrazné,“ shrnul výsledek výzkumník Varun Warrier. „Z příbuzných studií už víme, že individuální rozdíly v empatii a systematizaci jsou zčásti dílem genů, zčásti ovlivněné tím, kterým hormonům jsme vystaveni před narozením, a zčásti důsledkem prostředí, ve kterém žijeme. Rozsah a provázanost jednotlivých faktorů bude nutné dále prozkoumat,“ prohlásil.
Musíme v tom pokračovat?
Zatímco řada médií (včetně britského Daily Mailu nebo Times) teorii o rozdílných pohlavích prostě nekriticky přejala, kritici to tak jednoduše nevidí. Třeba přední britský neurovědec Dean Burnett, a to v eseji, kterou nazval „Rozdíly mezi ženským a mužským mozkem – musíme v tom pokračovat?“.
Autoři studie se s oblibou chlubí jejím rozsahem. Velká data prý znamenají robustní, smysluplné závěry. Jenže podle Burnetta velikost vzorku nestačí. „Více než 600 000 účastníků je sice obdivuhodné číslo a bezpochyby se tak nasbíralo velké množství informací.
Ty jsou ovšem jen tak užitečné, jak efektivní jsou metody, kterými se sbíraly.
Metody byly bohužel omezené, a tak i jakýkoli závěr musí být zákonitě podobně omezený,“ netají se s kritikou. „Mnoho médií uvedlo, že studie jasně ukazuje, jak je mužský a ženský mozek rozdílný. Ale ona žádné mozky nezkoumala,“ upozorňuje vědec. Metodiku ještě rozvádí: „Veškerá data se nasbírala prostřednictvím dotazníků, které ve většině případů neměly více než deset otázek s hodnocením na škále souhlasím/nesouhlasím.“
Respondenti přitom hodnotili sami sebe, takže jen stěží byli objektivní.
„Ani taková metoda není zcela k zahození, ale získat informace z krátkého seznamu otázek s vyhraněnými možnostmi odpovědi a prohlašovat, že reflektují základní struktury lidského mozku, to je docela odvážné,“ podotýká Dean Burnett. Připomíná, že i samotná neurověda je stále plná záhad a ani práce s informacemi získanými přímo z intenzivních mozkových skenů není takto černo-bílá nebo, chcete-li, modro-růžová.
Pravda o novém účesu
Nefandí ani hypotézám, že „femininní“ nebo „maskulinní“ vlastnosti máme od přírody. „Mnohem realističtější vysvětlení je, že žijeme ve společnosti, která lidi podle pohlaví dělí velmi ostře a toto přesvědčení vštěpuje dětem v podstatě od narození. Tedy i všichni dospělí, kteří se výzkumu účastnili, vyrůstali v tomto kontextu a řadu kulturních norem – do různé míry – nevyhnutelně internalizovali,“ píše.
Ženy tak podle jeho slov velmi často samy sebe hodnotí jako více emocionální (potažmo empatické) prostě proto, že jim svět celý život tvrdí, že takové být mají.
„I když je to blbost,“ nešetří své vědecké rivaly Burnett. Totéž platí i pro muže ve spojení s analytickým, racionálním nebo, jak by řekl Simon Baron-Cohen, systematickým myšlením.
Metodiku podobně zpochybňuje i Gina Rippon, která vyučuje kognitivní neurozobrazování na birminghamské Aston University. V textu pro server New Statesman upozorňuje i na to, jak zavádějící byly jednotlivé výroky v dotazníku, například: „Všiml/a bych si, kdyby mi někdo do skleničky vody nasypal pět zrníček soli.“ „Fascinují mě data.“ Nebo: „Kdyby se mě někdo zeptal, zda se mi líbí jeho/její účes, odpověděl/a bych pravdivě, i kdyby se mi nelíbil.“
Burnett navíc ve stejné souvislosti rozporuje hypotézu o tom, že muži se víc hodí na profese, jako je inženýrství nebo IT: „Zdá se, že si spousta lidí neuvědomuje, že kódování vynalezly ženy, takže argumentovat, že jejich mozky nejsou na kódování stavěné, je asi jako argumentovat, že mozky bratří Wrightových nemohly rozumět létání.“
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
