„Fascinuje mě, kolik lidí dokáže vyjmenovat součástky motoru svého auta, ale nezná svoje tělo.
Auto si koupíte nové, ale když se vám rozbije tělo, jste v háji,“ říká Luděk Thompson, vystudovaný psycholog a praktikující rolfer. „Správně chodit, sedět a dýchat a vůbec znát své tělo by se podle mě mělo učit v tělesné výchově. Jenže tam se dějí úplně jiné věci, a tak tyhle základy učíme lidi my.“
Kde se Rolfing vlastně vzal a co k tomu vedlo?
Newyorská biochemička Ida Rolf byla už ve čtyřicátých letech velkou fanynkou jógy. Líbilo se jí, jak dokáže uvolnit klouby a lidi „vytáhnout“. Jenže pak měla úraz, kopl ji kůň a ona zjistila, že tady si jógou nepomůže a potřebuje pomoc zvenku. A tak vznikla první zásadní myšlenka Rolfingu: aby se zlepšila funkce, tedy v jejím případě dýchání, je potřeba spravit strukturu těla, tedy v jejím případě hrudník. A tady se zrodil Rolfing, jehož hlavním jádrem je práce s měkkou tkání. Do té doby, když to zjednoduším, byli k dispozici chiropraktici a osteopati, kteří napravovali klouby a kosti. Pojivovou měkkou tkání se nezabýval nikdo.
A proč je podle Rolferů právě tahle tkáň tak důležitá?
Sama kostra by ti nedržela pohromadě, sesypala by se na hromádku, stejně jako samotné svaly. To, co nám dává tvar, je ta pojivová tkáň. Můžeme říct, že vazy, chrupavky, šlachy a kosti mají stejný buněčný základ, vznikají ze stejného zárodečného listu a tvoří kompaktní systém od chodidel až po hlavu. A ten systém pak nejen vytváří příčky mezi jednotlivými strukturami, např. orgány v našem těle, ale dává nám i podporu, vytváří držení těla. V Rolfingu se o nich mluví jako o fasciích a Ida Rolf svojí metodě začala říkat strukturální integrace a dnes je známá pod jménem Rolfing.
Můžeš ve zkratce popsat princip, na kterém to funguje?
Protože existujeme v gravitačním poli, v každém okamžiku na něj naše tělo musí reagovat, abychom se udrželi na nohou. Malé děti to trénují prvních několik let svého života. Člověk pak obvykle během života zažije nějaké úrazy, nemoci, na těle se podepisuje životní styl. Tělo je vyrobené na to, abychom běhali, skákali, pohybovali se. Jenže my ho nutíme být hodiny v jedné pozici a ono na to reaguje kompenzací. Něco se posílí, něco oslabí. Budete pořád fungovat, ale bude vás to stát o něco víc úsilí. Ty změny probíhají pomalu a vy si toho nemusíte vůbec všimnout, ale pak to jednoho dne dojde do bodu, kdy už to člověka obtěžuje, bolí, omezuje.
Cílem Rolfingu je vrátit tělo do původní harmonie a vyvážit ho v gravitačním poli.
Pak se tělo dokáže uvolnit a dokáže odstranit spousty chronických problémů. Takové jsou naše zkušenosti.
Jak vypadá tvůj typický pacient? Opakují se ti stále tytéž problémy?
Nejčastější jsou bolesti krční páteře, křížové a bederní páteře, bolesti nohou, ploché nohy, skolióza, celkově špatné držení těla a další civilizační choroby. Jedna kategorie jsou lidi, kteří se tělem živí. Herci, tanečníci, sportovci. Ti přicházejí proto, že potřebují mít tělo perfektně vyladěné a dělají pro to maximum. Pak jsou lidé, kteří přicházejí s konkrétním zdravotním problémem a líbí se jim ta možnost komplexní péče nebo jim západní medicína už nemá co nabídnout. Další skupinou jsou potom lidé, kteří stojí před nějakým životním milníkem a mají pocit, že Rolfing jim umožní spustit proces změny, protože se naučí hodně o svém vlastním těle, ale i sami o sobě. Kromě toho, že pracuju na jejich těle, postupně ho kousek po kousku zkoumám, otevírám ho a dávám si u toho na čas, dokonce si i povídáme. Protože psychika a tělo jsou spojené nádoby. Pro mě je každý pacient malá detektivka.
To, že tě bolí záda, může být manifestací nějakého jiného nepohodlí, které v životě zažíváš.
Měl bys nějaký příklad?
Tělo je někdy chytřejší než vy. Měl jsem pacienta, kterému právě záda vypovídají pravidelně a každý podzim ho pošlou na dva měsíce do postele. Je to hodně aktivní člověk a podle lékařů, léčitelů i fyzioterapeutů je naprosto v pořádku. Měl jsem několik teorií, ale nakonec vyplynulo, že byl od dětství zvyklý neustále vykonávat nějakou činnost, pomáhat v hospodářství a domácí úkoly vlastně dělal za odměnu. Jel na 150 %. No a protože měl kdysi úraz, ta záda jsou jeho citlivým místem, a když už je toho na něj moc, pošlou ho do postele, a tím ho vlastně chrání před zhroucením. Mluvili jsme o tom, a když pak odjížděl, už ta záda nevnímal jako svého nepřítele, ale jako kontrolku, kterou je třeba brát vážně.
Jak dlouho trvá, než to dokážeš rozklíčovat?
To je různé. Někdy to vidím hned, někdy tápu třeba i tři sezení, než ten klíč najdu. Často se stává, že člověk přijde s problémem, že ho bolí koleno, ale příčina může být někde úplně jinde, třeba v kyčli. Lidé často neumějí dýchat, ani nevědí, že mají nějakou bránici. Té ale pomáhají i pomocné svaly na krku. Když bránice nefunguje tak, jak by měla, může se stát, že tě bolí krk, protože špatně dýcháš. Cokoliv se někde v těle stane, odrazí se na něm jako na celku.
V praxi se často setkávám s tím, že hlavně ženy vůbec nedýchají do břicha, protože nechtějí vypadat tlusté.
Jenže my potřebujeme dýchat do břicha i do hrudníku. Jedno nás relaxuje a druhé aktivuje. K bránici je samozřejmě obtížné se dostat, ale tím, že je tělo jeden systém, ji můžu ovlivnit skrz něco jiného. Ida Rolf tvrdila, že když se ti napoprvé nebo napodruhé nepodaří dosáhnout toho, co chceš, aby se stalo, okamžitě toho nechej a jdi na to jinak. Pacient může spoustu věcí dělat sám, když ví, jak na to. Tak je to dýchání učím znovu a bavíme se o tom, proč je to důležité.
To je asi běh na dlouhou trať.
Je. Ale o tělo je třeba se starat a nikdy není pozdě s tím začít. Někteří lidé se ke svému tělu chovají hrozně celé roky, jedí blafy, necvičí, furt sedí a pak čekají, že je někdo během chvilky opraví. Používají tělo jako sekyrku a myslí si, že ji pak jen nabrousí, a bude.
Doktoři nemají na klienty čas, jsou pod obrovským tlakem a často pro samé stromy nevidí les. Mně trvá hodiny, než se dostanu k tomu, co se s tím kterým člověkem děje.
Když chcete rychlou pomoc, vezmete si brufen. Když se chcete skutečně dobrat příčiny, abyste ji mohli odstranit, je s tím práce. Tělo se neustále pořád mění, reaguje na svou aktuální situaci.
Jak jsi se vlastně k Rolfingu dostal?
Vystudoval jsem speciální pedagogiku a psychologii a vždycky mi přišlo, že je chybou nezohledňovat tělo. Pak jsem žil pět let v New Yorku, kde jsem nasával, co se dalo. Od jógy a pilates přes nejrůznější masáže až po Rolfing. Při prvním setkání s ním jsem měl pocit, že Rolferovy prsty procházejí mým tělem a působí jako požár v lese, který spaluje staré větve a dává prostor k novému růstu. Měl jsem pocit, jako by se moje tělo obnovovalo. A to mě dostalo. Lépe se mi dýchalo, chodilo… Pak jsem po nějakém sedmém či osmém sezení náhodou a bez tréninku běžel ve Skotsku maraton ve velkém vedru a běželo se mi nejlíp v životě. Za jeden den jsem se pak oklepal. O deset let dřív by mi to trvalo aspoň tři.
Odmítl jsi někdy někoho?
To ani ne, ale spousty lidí jsem poslal třeba k doktorovi a taky jsem tu měl paní, která přišla s tím, že ji pálí na hrudní kosti. Když jsem s ní pracoval, zjistil jsem, že se z nějakých svých důvodů panicky bojí smrti, a proto má tyhle potíže. Váhal jsem, co s tím. Kdybych jí to neřekl, nic by se nezměnilo. To jsem jí řekl a ona už nepřišla.
Ty jo, a něco hezkého na závěr bys neměl?
Měl jsem šedesátiletého, velmi objemného pacienta, který přišel s tím, že před deseti lety prošel Rolfingem a cítil se pak ve svém těle dle svých slov jako gazela. A že by to chtěl zažít znovu. Po pěti sezeních začal chodit na břišní tanec, bylo mu úplně jedno, jak u toho vypadá, co si o tom kdo myslí, jemu to dělalo radost a cítil se dobře. A příběhy, jako je tenhle, jsou pro mě nejkrásnější zadostiučinění.
Luděk Thompson
– * 1975 v Kyjově
– 2006 absolvent Pedagogické fakulty UK, obor Psychologie a Speciální pedagogika
– 2011 – 2012 výcvik v Rolfingu v Mnichově
– člen European Rolfing Association
– svobodný, bezdětný
