Rozhodnutí o definitivním ukončení profesionální kariéry pro ni bylo těžké, ale zároveň ji „nakoplo“ k tomu začít nanovo. Psychicky jí pomohlo zejména těhotenství. S rodinou dnes žije ve Francii, kde si otevřela vlastní restauraci. Také vyměnila lyže za mikrofon a sportovních závodů už se dnes účastní jen jako televizní moderátorka. Co ji vedlo k tomu odejít na vrcholu kariéry? A jak se jí daří v jejích nových rolích?
Veronika Velez Zuzulová (37)
Bývalá slovenská sjezdová lyžařka a olympionička specializující se na slalom a obří slalom. Do sezóny 2017 vyhrála čtyři závody ve Světovém poháru, na stupních vítězů stála celkem pětadvacetkrát. Jejími trenéry byli otec Timotej Zuzula a posléze její manžel, francouzský kondiční trenér Romain Velez. Kariéru ukončila v roce 2018. V tomtéž roce se jí narodil syn Jules. Věnuje se podnikání a moderování.
Kdy jste si poprvé uvědomila, že chcete opravdu ukončit svou sportovní kariéru?
Během své kariéry jsem vícekrát prohlásila, že končím a nemám sílu ani motivaci pokračovat. Poprvé to bylo, když jsem si prožila celkově těžký rok. Sezóna nebyla úspěšná podle mých představ a k tomu jsem řešila stále problémy se svazem. Toho času jsem poznala svého budoucího manžela Romaina a po sezóně jsme se dohodli, že se stane vedle mého otce mým trenérem a že se přestěhuji do Francie. Byla to nová energie, která mě nakopla, a následující roky byly ty nejlepší, co jsem kdy zažila. Další zlom nastal, když jsem si poprvé natrhla zkřížený vaz v koleni.
Ani těžké zranění vás ovšem definitivně nezastavilo…
Měsíc poté jsem se sice vrátila na lyže, ale vaz jsem si natrhla znovu. Myslela jsem, že už nebudu schopná zvládnout tu bolest a skončím. Nakonec jsem se rozhodla to ještě naposledy zkusit a přijmout tu výzvu. Po zranění se mi zase začalo dařit, ale cítila jsem, že i když je vše, jak má být (výsledky, skvělý tým), tělo už neoklamu. Poslední zranění přišlo před poslední olympiádou. Výhledově jsem nicméně stejně už plánovala ukončit kariéru.
Konec kariéry s sebou často nese vstup do neznáma. Měla jste představu, co přijde poté?
Myslím, že s přechodem z profesionálního do „normálního“ života mi velmi pomohlo to, že jsem hned otěhotněla. Skončila jedna etapa a vystřídala ji nová – role rodiče. Byla to najednou hrozná změna. Musela jsem si uvědomit, že už se nebude vše točit kolem mě.
Během své kariéry jste měla po svém boku dva muže – otce a Romaina, kteří byli nejen vaši rodinní příslušníci, ale zároveň trenéři. Jak se vám dařilo oddělovat práci od soukromí?
Tyto dvě role jsem musela oddělovat v podstatě odmalička, zprvu jen u svého otce. Člověk si zvykne, že doma je to táta, ale na svahu trenér. Na začátku byl na mě velmi přísný, ale postupně se náš vztah stal více přátelský. Následně roli trenéra převzal i Romain, který byl současně mým přítelem, a scénář z dětství se opakoval. V rámci trénování s Francouzkami pod jeho vedením jsem zjistila, že je na mě o dost přísnější než na ostatní. Záhy jsem však pochopila, že na mě klade mnohem větší nároky právě proto, že mu na mně záleží.
Když jste ukončila aktivní kariéru, rázem zmizeli trenéři a zůstaly jen role manžel a otec. Bylo pro vás těžké zvyknout si na tu změnu?
U otce se změnilo jen to, že spolu trávíme podstatně méně času. O to víc se ale těšíme na společná setkání. S manželem to bylo jiné. Dříve byl Romain ten, kdo mi říkal, co mám dělat, a já ho poslouchala, protože jsem věděla, že to má své opodstatnění. Teď se situace otočila a musím si zvyknout na to, že už mi nikdo nedává pokyny a rozhoduji se podle vlastního uvážení.
To zní jako velká změna. Znamená to, že jste se musela naučit, jak si zorganizovat čas a jak si spoustu věcí zařídit sama?
Tohle mi šlo přirozeně. Problém byl spíše v tom, že jsem nedokázala být dlouho na jednom místě. Ve sportovním životě jsem byla zvyklá na určitý typ volnosti a větší rozmanitost. Neustále jsem se svým týmem cestovala v rámci světových pohárů. Na stereotypní rutinu, kdy bych každý den pracovala od do na jednom místě, bych si proto zřejmě v životě nezvykla. Teď si volnost, kterou mám, užívám mnohem více.
Zmínila jste, že jako aktivní sportovkyně jste byla řízena ostatními. S otevřením vlastní restaurace se pozice vyměnily a jste to teď vy, kdo řídí ostatní. Jak jste tuhle svou novou roli přijala?
Zpočátku jsem roli šéfa přenechávala spíše Romainovi a sebe pasovala do role servírky. Chtěla jsem být součástí týmu, být se všemi zadobře. Nechtěla jsem nikomu poroučet. Nebylo to lehké, ale nakonec jsem se do role manažerky dostala. Vše se však snažím vyřešit primárně domluvou, přátelsky. Restaurace mě naučila opravdu hodně, mimo jiné i to, jak komunikovat s lidmi.
Od doby, co je syn Jules ve školce, máte více volného času. Našla jste si novou náplň volného času?
Stále mi zůstává práce v televizi a v naší restauraci. Konečně si také nacházím čas na sebe samu a po třech letech začínám znovu sportovat. Přihlásila jsem se dokonce na kurz jógy. Mimoto mě čeká také kurz lyžování ve Francii, který je zapotřebí, abych mohla někoho trénovat. Zkouším zkrátka různé věci.
Dovedla byste si tedy samu sebe představit také v roli trenérky?
Dříve ne, ale s příchodem Julese už ano. Časem jsem si uvědomila, že mi to svým způsobem i chybí. Nedávno mi přišla nabídka na trénování jedné pokročilé slečny párkrát do týdne, což vypadá na dobrý kompromis, neboť můžeme trénovat, zatímco Jules je ve školce. Trenérství jako takové by bylo ale už časově náročnější a zatím nedokážu říct, zda bych výzvu přijala, ačkoliv i takovou nabídku na stole mám. Chtěla bych se totiž v rámci lyžování věnovat také Julesovi, kterému se snažím své pracovní aktivity uzpůsobit.
Ještě před pár roky jste říkala, že nemáte dostatek trpělivosti na to, abyste někoho trénovala. Znamená to, že jste tu trpělivost v sobě přece jen našla?
Dalo by se říct, že ano. Stále si nedokážu představit, že bych trénovala úplné začátečníky. Naopak by mě ale těšilo, kdybych měla už pokročilejší svěřence, kteří by se každý den těšili, že si spolu zajezdíme a předám jim své zkušenosti.
Během posledních pár let jste zažila řadu nemalých změn. Konec kariéry, role matky, spolumajitelka restaurace a návrat ke sportu v roli moderátorky/komentátorky. Máte nějaký klíč na to, jak zvládat změny?
Už jako sportovec jsem to neměla vždy lehké. Byla jsem otcem vedená k tomu, že limity neexistují, a pokud něčeho chci v životě dosáhnout a udělám pro to maximum, také toho dosáhnu. Stejného pravidla se teď držím i v běžném životě. Výhodou je i to, že se dokážu velmi přizpůsobit okolnostem. Beru život takový, jaký je, a ve všem hledám něco pozitivního.
