Viktorie Čermáková poprvé zazářila jako čtyřletá ve filmu Lucie a zázraky. Přes dvacet let se věnovala herectví. A protože jí vadilo, že ženské postavy na divadle bývají často jen tak na ozdobu nebo do počtu, začala režírovat sama. Dnes vytváří inscenace, u kterých zaručeně neusnete.
Celý život se motáš kolem divadla. Hraješ už od dětství. Proč ti nestačilo zůstat herečkou a pustila jsi se do režie?
Pozice herečky se mi po skoro 25 letech zdála příliš pasivní. Připadalo mi, že jsem vlastně vůbec nedosáhla toho, co jsem si předsevzala cca ve čtrnácti, když jsem k divadlu přišla. Tehdy jsem věřila, že člověk se skrze divadlo může realizovat líp než treba fotografováním, které jsem studovala původně.
Pak mi ale najednou bylo 35 a já si uvědomila, že se ten pocit seberealizace nějak nedostavil a že to musím rychle změnit. Že se musím pohnout někam, kde můžu víc rozhodovat sama za sebe.
Pasivní role v tom smyslu, že jsi jen loutka, která vykonává to, co má ve scénáři?
Asi nejvíc mi vadilo, že jako herečka jsem jen interpretkou. Čekám, co mi dají za roli, za šaty atd. Že jsem v rukou nějakého konkrétního režiséra, který mě vede nějakou cestou. A protože režiséři jsou většinou muži, vždycky jsem cítila, že oni vyprávějí příběh těch mužských postav. A mně bylo líto nás, všech hereček, že se taky víc nevyprávějí příběhy nás ženských. Tak jsem si řekla, že kdo jiný by to měl řešit než ženská, že jo?!
A jsou vůbec ženské příběhy? A je jich dost?
No, já jsem si tenkrát předsevzala i to, že se jako režisérka budu snažit nutit spisovatelky a dramatičky, aby takových příběhů psaly víc. Ale úplně se mi to nedaří. Občas tedy něco sama dramatizuji a příští sezonu bych měla dělat v MeetFactory adaptaci knížky Petry Hůlové Strážci občanského dobra, kde je prostor pro několik ženských figur. Líbí se mi na tom, že zde ty postavy nesou velkou zodpovědnost za společenskou atmosféru a není to vůbec roztomilé.
Mám jenom já ten dojem, nebo jsou ty ženské postavy her, které režíruješ, vždycky trochu tragické, ztracené v tom mužském světě?
Nevím, jestli je to pravda. Samozřejmě že mám pořád pocit, že u nás stále nějaký nepoměr mezi muži a ženami existuje, a často mě rozčilují billboardy u silnic s použitým ženským tělem a nepoměr mezi platy na stejných pozicích a nedostatek žen v politice. Ale spíš to vnímám jako takový zmatek. Přece už po první světové válce se začalo ukazovat, že ženy můžou dělat různé dosud nepředstavitelné věci. Ale přestože dostaly volební právo, přestože dnes u nás můžeme studovat nebo třeba řídit letadlo, určité danosti pohlavím tu pořád jsou…
Co konkrétně máš na mysli?
Mám už dospělého syna, ale pořád si to živě pamatuju, co se s tebou stane a jak se ti život začne zužovat, když se ti narodí jedno nebo více dětí. Jakou máš mocnost, ve chvíli, kdy s nimi musíš být doma. Co se stane s tvojí kariérou. Jsi prostě v tu chvíli závislá na muži.
Netvrdím, že s malými dětmi by měli být doma muži. To je blbost, to ty kojíš a tak dále. Potřebuješ, aby se o tebe někdo staral, ale aby si taky někdo vážil tvé práce.
A tím nemyslím jen manžela, ale vůbec celý vnější svět, aby dokázal ocenit tu jemnou, řekněme „vnitřní“ práci, kterou dělají ženy. Podobně je na tom třeba kultura nebo školství, to jsou taky „vnitřní“ práce, na kterých pak stavíme vnější svět našeho státu. A mně se pořád zdá, že tyhle věci, včetně zdravotnictví, jsou odsunovány na „až někdy“ a společnost je nedoceňuje. Nedochází mezi tím vnitřním a vnějším ke spolupráci a uznání. Jenže když není podpora uvnitř rodin a uvnitř státu, zdá se, že sebevědomí navenek je jen hrané. Společnost se skládá z rodinných buněk a život uvnitř rodin je podstatný pro celek. Jak se vyvinuly intimní vztahy od doby, kdy je zkoumal August Strindberg?
Někdy si říkám, jestli ty chceš ty diváky úmyslně týrat…
Ne, já chci přece o světě vypovídat pravdivě a vážně se nad ním zamýšlet. Myslím, že neříkám, že my ženské jsme oběti a chudáci a muži tyrani, ale jenom že jsme se společně zapletli do nějakých komplikovaných sítí. A já je jistě vidím ještě z jiného úhlu než většina režisérů, se kterými jsem pracovala. Nechci diváka týrat ani ho nijak chlácholit, protože sama nejsem životem chlácholená a nemám ráda chlácholení a předstírání toho, že všechno je báječné. A když něco báječné je, tak to ráda řeknu. Nebaví mě divadlo jenom „pro dobrou náladu“, abychom se zasmáli a oddychli si. Ono se pořád říká, že lidi chtějí komedie, ale mně se zdá, že na ty předstírané pocity jsou lidi už dost citliví. Já věřím, že diváci poznají lež. A chci dělat divadlo, které je pravdivé, aby diváci odcházeli s tím, že za ty dvě hodiny spolu s herci něco prožili. Něco, čím se třeba zrovna oni trápí. Ale nechci, aby odcházeli zdeptaní ještě víc, protože pochopili, že neexistuje východisko, ale ráda bych mluvila o tom, že je někde naděje. Ráda bych hledala zdroje naděje a víry a lásky. A kultivovala je. Jenom je důležité, abych zrovna věřila i já, abych nelhala. Na to je třeba hlavně vnitřní síly. Někdy mě opouští a to je pak lepší dát si pauzu.
Co by se podle tebe mělo tedy s tím divákem stát? Nebo se světem? Přemýšlíš o tom až takhle daleko?
To víš, že o tom přemýšlím. Tímhle přemýšlením jsem se učila divadlo dělat. Dneska jsou všechny okolnosti tak problematické. Třeba otázka prodejnosti představení. Byla bych nejradši, kdyby nějaká část diváků odcházela z toho představení nějakým způsobem dotčená. A to mi stačí. Někteří tvrdí, že je to pro dnešního diváka nepohodlné. Být dotčen. Ale myslím, že to začíná právě už výchovou doma a ve škole: mít smysl pro smysl, a ne pro zabíjení času. S tím ale souvisí to, o čem jsme se hádali v divadle, už když nám bylo těch 15 až 20.
Jestli je nutné, aby měl divadelní režisér dobrý charakter. Já vždycky zastávala názor, že spíš ano. On je zdrojem, který něco vysílá, to se skrze další lidi násobí a ti to zas vysílají do diváků.
V divadle to takhle funguje. Nic neuděláš sama. Ale když ty sama jsi špatný charakter, nemocný člověk, prostě křivák, svině, tak to vysíláš do těch lidí a já to cítím. Já z představení poznám, v jakém stavu se nacházel režisér toho kousku. A myslím, že to vnímají i méně zkušenější diváci.
Takže režisér musí být morální autorita?
Vím, že to zni šíleně, ale měl by. No, já se samozřejmě snažím být charakter, ale určitě jsem i já někomu v životě ublížila. Ale myslím, že by se na to mělo dávat bacha.
Divadlo je těžká práce a někdy se stane, že se během ní někdo i zblázní. Rupne mu v bedně, začne chlastat nebo brát prášky atd. A v tu chvíli by tady měl být někdo, kdo řekne: Stop, tohle už nebudeme pouštět dál, tohle nesmí mezi lidi.
Je to strašně těžké, kdo si dovolí říct, že tenhle člověk by s námi už neměl pracovat? Kdo si dovolí posoudit, kdo ještě přináší do společnosti kvalitu? To by si měl uvědomit každý sám, kdy je potřeba si dát rok oraz a pak se vrátit. Říct si, že do své krize nebudu zatahovat ostatní lidi. Je to asi otázka osobní zodpovědnosti, ale ta je nevelká, jak to pozoruju. A možná je to dané také tím, že je to únavná pozice, která u nás není zdaleka tak společensky ceněna jako v jiných státech, takže vlastně ani nedovoluje tu zodpovědnost. Tzn. není finančně tak ohodnocena, aby si třeba nejvýznamnější český divadelní režisér mohl říct: Teď si dám dva roky pauzu, jestli mě ta prokletá melancholie, alkoholismus, nebo dokonce odpor ke světu nepřejdou.
To je ale přece strašně těžké…
Je. Nikdo tě nepodrží, nikdo ti nedá stipendium, než se vyhrabeš a budeš se moct do tý práce vrátit a tak dále. Takže jedeš, dokud to jde, vaříš z vody a předstíráš, že jsi v dobré náladě a pracuješ. Jenže jak říkám, já to cítím. Když přijdu na nějaké představení a cítím, že režisér je v háji a říká mi: Všechno je v háji a pojďme se na to vykašlat, tak mě to opravdu otráví třeba na měsíc. Padne to na mě jak deka a tlačí mě to dolů. Kolikrát jsi to zažila, vidíš film, přečteš si knížku a vydrží ti to strašně dlouho. Žiješ pak období, které je úplně načichlé tím, že jsi zrovna četla tuhle knížku.
Kolik jsi v životě viděla takhle silných představení?
Už jsem toho viděla strašně moc a mezi tím bylo řekněme patnáct představení, která mi v té době úplně změnila život nebo myšlení. Samozřejmě že bych taky chtěla dojít nějakých světových kvalit, ale ono to právě v divadle není jen na tobě. Jsou tu také nějaké společenské okolnosti, které ovlivníš jen do jisté míry. To se mi na tom právě tak líbí, to násobení vlastního vkladu v ostatních spolupracovnících.
Není to frustrující, že i když uděláš úplné maximum a budeš úplně pravdivá, stejně se ti nemusí podařit naskočit na vlnu a lidi tě nechytí? Taky to může celé podělat třeba osvětlovač…
To jo, ale na druhou stranu kdokoli z týmu může tvoje podněty proměnit ve zlato. Často to jsou souhry okolností. Situace, kdy by sis mohla vybrat komplet celý tým, skoro nenastávají. Někdy tě to může příjemně překvapit, jako se mi to stalo třeba v Bratislavě, kde jsem chvíli válčila s herečkami, ale zrovna všichni chlapi od stavby strašně chtěli hrát.
Mně se totiž většinou stává, že potřebuju víc lidí, tak prosím techniky, jestli by nám nepomohli, a oni mě většinou pošlou někam.
Tak tady to bylo jinak, všichni byli nadšení a spolupracovali a nakonec to celé vyšlo dobře. Což se ti z deseti případů povede tak dvakrát, že to všechno klapne. Jenže tvoje nároky jsou vždycky vyšší než diváků. U Rudé Marie zažívám, že někdy přijdou diváci, kterými to tak nějak proteče a úplně se to nepotká a někdy se stane, že tam je evidentní vzájemné napojení, zpěváky (Rudá Marie je opera, pozn. redakce) to hned nakopne a okamžitě tam začne probíhat dialog mezi nimi a diváky a čilá výměna energie. Takže tu vždycky záleží i na tom, co zrovna ten který večer přijde za lidi.
Takže každovečerní alchymie?
Jo, jo, ale to je na tom právě zajímavé. To není jenom frustrující. Někdy je to až úplně nepochopitelné. Někdy si říkám, že už si najdu jinou zábavu, já už to nebudu dělat, a zrovna druhý den přijdu do divadla na svoje staré představení a zjistím, že žije úplně novým životem. Nebo ti někdo napíše, že něco od tebe viděl a že mu to změnilo život. To jsou takové malé, nečekané odměny. Už jsem si zvykla, že nechodím do práce s nějakými očekáváními, snažím se všechno udělat co nejlíp, jenom svou práci a tečka.
Zmiňovala jsi boje s herečkami. Je to těžší, když je režisérem ženská?
To už jsem říkala několikrát v rozhovorech a zrovna nedávno jsem se dívala na nějaký starý článek, kde jsem říkala, že ženským se blbě řídí ženské. Jsme navyklí používat sexus jako způsob ovládání druhého pohlaví. Mezi režisérem a herečkami dochází k úplně jiné chemii, než když před nimi stojím já.
Ale mužský režisér s mužskými herci problém nemívá…
Mívá. To záleží na tom, co je to za typ režiséra a jakou skladbu má celý soubor. Pak je dost duležité, jak moc je režisér in nebo out obecně. A nakonec jaké je celé vedení divadla.
To máš jako v tlupě, vlčí nebo opičí. Každý druh je zvyklý na nějaký způsob fungování společnosti. V čele je hlavní alfa samec, ten má kolem sebe silné samice a samice pak pomáhají udržet ty ostatní samce v podřízeném postavení vůči alfě.
Ti by jinak napadali jeho vůdčí pozici, ale protože samice trvají na tom, že tenhle je nejlepší, tak je drží zpátky. Občas si pár frustrovaných samců udělá partu, která zaútočí na vedoucího, a časem se jim podaří ho zničit. Nastoupí ten silnější. A celé společenství nějak funguje. Já vím, že ti to srovnání s opicemi připadá legrační, ale takhle nějak to je. Já mám celý život psy a pozoruju, jak smečky fungují, a opravdu je to tak jednoduché. U opic prostě hlavní samice nebývají. Vidím, že pro herečky není spolupráce s režisérkou zas tak zábavná, jak jsem doufala.
Proč by do ní tedy měla jít?
Dobrým režisérem se stáváš, když jím opravdu jsi a taky musíš dennodenně obhajovat svou vůdčí pozici. Což mě například vůbec nebaví. Je to boj a na něj jsou asi muži lépe vybaveni.
Já naopak umím lidi podporovat, umím vytvořit atmosféru, kde není strach a kde se dobře pracuje lidem, kteří nepotřebují silného vůdce. A takových je málo.
Ve chvíli, kdy dělám na grant svoje představení a můžu si vybírat herce, tak volím lidi, kteří chtějí o něčem mluvit a nepotřebují k vlastní prezentaci vedení alfa samce. Když ale pracuju v divadle, kde už funguje obecná hierarchie a já jsem pozvaná jako režisér na klíč, musím trochu předstírat, že jsem muž, a pořád deklarovat schopnost udržet svoji pozici.
Protože to stojí na podřazenosti a nadřazenosti?
Ano, a pokud na to rezignuju, pak stačí, že vejdu do dveří tiše a se skloněnou hlavou, a všichni už mi dávají najevo, že na mě nejsou vůbec zvědaví, protože oni hrají jinou hru na sílu a mají jiná pravidla. A pokud nezačnu řvát a ukazovat drápy, což mě fakt nebaví, tak je to celé nepříjemné pro obě strany. Ráda bych umožnila třeba i mladým herečkám, aby v sobě mohly hledat jiné zdroje inspirace než vlastní půvab, vyprávět nějaký silný příběh, o sobě a doopravdy. Jenže na to, přesvědčit je o výhodnosti tohoto přístupu za dva měsíce zkoušení, většinou nezbyde čas. To chce totiž dost odvahy. A podpory. Aby zapomněly na líbivost a hledaly ještě nějakou jinou pravdu samy o sobě. A taky na to není v normálním divadelním provozu nikdo zvědavý. Vlastně se všichni potýkáme se strachem.
Co tě žene každý den pokračovat?
Za měsíc mi bude padesát a samozřejmě se ohlížím za tím, co jsem v životě dokázala. Narodila se mi vnučka a taky začali umírat moji učitelé. Tedy už generace hned přede mnou.
A říkám si, že to nejpodstatnější je stárnout s pocitem, že jsem využila svůj čas tak, abych nemusela všechny ve stáří trestat za to, že jsem žila jinak, než jsem chtěla. A že mám ještě čas si uvědomit, že všechno je moje volba a že jsem dělala práci, pro kterou jsem se narodila nebo pro ni mám vlohy.
Vidím kolem sebe spousty otrávených lidí. A myslím si, že kolem padesátky člověk začne být otrávený tak nějak sám ze sebe. To pak přináší to shrbené tělo a podrážděnost vůči všem mladým lidem a vůči tomu, jak se točí svět. Samozřejmě že si občas říkáme, že bychom už taky mohli mít auto, když ho má i Pepa, nebo že támhleten Vojta má zadarmo, co ty si si musel vydřít v potu tváře, ale je to spíš legrační a taky si to každý musí vyřešit se sebou sám. Podstatné je přece mít pocit, že nejsi nula hlavně sám pro sebe.
Jaký je tvůj profesní sen?
Já se snažím spíš všechny ty snové věci dělat, protože si uvědomuju, že tu nejpodstatnější část svého života jsem zoufale prosnila. Takže dnes už nesním. A jakmile mě něco napadne, snažím se to zrealizovat. Buď si to později odškrtnu, že to nebude a byl to blbý nápad, anebo to dotáhnu do konce a mám radost a taky odškrtnutou. Teď bych chtěla zkusit filmovou režii a podnikám v tom směru nějaké kroky. Uvidíme…
Viktorie Čermáková *13. 6. 1966 v Praze -vyučila se fotografkou, brzy utekla k divadlu - v roce 2007 byla nominována na Cenu Alfréda Radoka a získala ocenění za přínos českému divadlu v rámci festivalu Příští vlna - je třikrát rozvedená, má dospělého syna a o šestnáct let mladšího partnera
