Na začátek jedna věc – proč se jmenujete Manťáci? Co to znamená?
Manták podle wikipedie může být popleta, karpatský Němec nebo eskymácký pokrm. Nám je nejbližší ten význam popleta. Popleta, který svým svérázným přístupem dokáže velké věci. Třeba projet Indii od severu k jihu v třímístné rikše.
Jak jste se k závodu Rikshaw Run dostali? Vybírají si organizátoři posádky? Čekala bych, že o závod bude dost velký zájem.
Se závodem Rickshaw Run přišel Kuba, který se ho chtěl zúčastnit už několik let. Pořádá ho britská organizace The Adventurists a jede se v Indii dvakrát ročně. Týmům půjčí motorovou rikšu pro maximálně 3 pasažéry a udá startovní a cílový bod. To, kudy týmy pojedou, je pak zcela na nich. Musí se ale zaplatit poměrně vysoké startovné – v přepočtu asi 55 tisíc Kč. K tomu přibudou ještě náklady na cestu do Indie a pobyt tam. Týmy se hlásí metodou, kdo dřív přijde, ten jede. Letos jich bylo celkem 72, což je myslím i maximální počet.
A to vám jen tak svěřili rikšu? Vždyť je to věc, na které závisí živobytí nejednoho Inda (toho šťastnějšího)… Byli jste třeba nějak pojištění pro případ, že rikšu nebo sebe zdemolujete?
Pojištění je zahrnuté ve startovném, co přesně pokrývá jsme úplně neřešili, ale tipnul bych, že náklady na lékařské výlohy. Pokud se něco rozbilo, museli jsme si to opravit za vlastní peníze. Jeden tým měnil dokonce celý motor. Na začátku platíte i zálohu na rikšu, ta je 35 tisíc. Čili zdemolovaná rikša rovná se nevrácení zálohy.
Jaké posádky na startu byly? Měli jste představu, jak ostatní jedou?
Hodně týmů bylo z Británie a Francie. Další z Belgie, Nizozemí, Finska, Austrálie, Kanady. Z našeho blízkého okolí nikdo. Často to byly pánské týmy, pár smíšených a jeden čistě dámský. Nejšílenější mi připadala jedna skotská máma, která vzala své dva adolescenty na životní zážitek. Komunikace během závodu probíhala po sociální síti WhatsApp. Týmy sdílely fotky divokých zvířat, patálie s rikšou nebo si navzájem dávaly vědět, kde ten den nocují. Díky tomu jsme věděli, jak si zhruba vedeme v pořadí, jestli jsme hodně pozadu nebo držíme tempo.
A? Byli jste spíš pozadu nebo jste spíš vedli?
No, do cíle jsme dorazili asi půl hodiny před koncem závodu. To asi mluví za vše.
Ale to není jen závod pro legraci, ne? Má i charitativní rozměr. Jak vás napadlo vybírat na charitu? Nebo je to podmínka účasti v závodu? A komu jste vybrané peníze darovali?Organizátoři nabádali týmy, aby vybraly 1000 liber (cca 32 000 Kč) na charitativní účely. Půlka byla věnovaná nadaci CoolEarth zachraňující deštné pralesy, se kterou dlouhodobě spolupracují, a druhou půlku mohly týmy věnovat organizaci dle svého výběru. My jsme se rozhodli podpořit české Brontosaury v Himálajích spravující vesničku Mulbekh v Malém Tibetu na severu Indie. Pomáhají zde organizovat vzdělávání a staví školu. Sbírka pro Brontosaury ještě stále trvá a na stránkách mantaci.cz/prispej se můžete dozvědět víc informací o celém projektu a sbírku podpořit.
Jak dlouhý závod je? Přece jen, když se řekne od severu k jihu, je to dost široký pojem… Odkud kam jste přesně jeli?
Začínalo se v severozápadním městě Shillong a cílem byl Cochin na jihu Indie. Nejrychlejší cesta byla podle navigace dlouhá 3500 km. To jsme si vydělili počtem dnů závodu, což bylo 16, a vyšel nám denní průměr zhruba 220 km. To nám nepřišlo nijak extrémní. Jenže hned první den jsme poznali indickou dopravu, stav silnic a rychlost rikši. Během prvních tří dnů už jsme ztráceli na první tým asi 200 km. Tuhle ztrátu jsme pak museli dohánět jízdou po dálnicích, která moc zábavná nebyla. Někdy jsme najeli za den i přes 400 km. Přesto jsme ale stihli navštívit čajovými plantážemi proslavený Darjeeling na úpatí Himálaje. Město zahalené v mlze nás uhranulo svou atmosférou. Jeden ze zážitků, který v nás zanechal potřebu se do Indie ještě někdy vrátit. Když jsme ztrátu dohnali, odbočili jsme zase na menší silnice a užívali si krásu indické přírody. Těsně před cílem jsme zajeli do sloní a tygří rezervace. Úzká cestička lemovaná džunglí, opice kolem cesty, zvuky divočiny a do toho náš běsnící tuktuk. Prostě paráda. Nakonec jsme díky troše bloudění a pár zajížďkám najeli 4600 km.
Takže vaším cílem nebylo dostat se do cíle první?
Přesto, že to byl závod, o prvenství nám rozhodně nešlo. Chtěli jsme si užít dobrodružství a natočit o tom všem film. Proto jsme sebou vezli profesionální techniku a snažili se co nejvěrněji zachytit naše zážitky. Teď musíme film sestříhat a do konce roku snad bude premiéra. V Indii jsme předtím nebyli, takže nás naprosto nadchla. Hlavně životní styl Indů je naprosto odlišný od evropského. Lidi tam nic neřeší, žijou si ve své zenové pohodě. Jsou ohromě skromní, ochotní pomáhat a neuvěřitelně zvědaví. Kdykoliv jsme zastavili bylo kolem nás během pár minut dvacet Indů. Ptali se, co máme za problém, odkud jsme a jestli si s nimi uděláme selfie. Angličtina často moc nefungovala, naopak se hodně divili, že nemluvíme hindi. Často tak zůstalo u frází Which country? Where you go? a právě Selfie selfie?
Co byla první nepříjemnost, co jste v Indii museli řešit?
Do Indie jsme s Kubou přiletěli v sobotu a zjistili, že nám vůbec nefungují telefony. Roaming se nechytal. Honza měl doletět další den a my se s ním neměli jak spojit. Obchody se sim kartami zavřené. Nikde žádná internetová kavárna. Naprosto odříznutí od světa. Honza měl spát v jiném hostelu, tak jsme mu nechali na recepci vzkaz (u recepčního, který možná kdysi slyšel o existenci angličtiny), že ho tam vyzvedneme druhý den ráno. On tam ale nebyl. V tu chvíli jsme nevěděli vůbec nic. Jestli přiletěl, jestli se dostal až do Shillongu, jestli je naživu. Šli jsme proto do města zařídit si sim kartu, naše víza se ale Indům nelíbila a my byli stále ve stejné kaši. Nakonec jsme se s Honzou potkali úplně náhodně na ulici. Přijel v noci a potkal v taxíku Inda, který pracoval pro vládu v Dillí a řekl mu, ať spí u něj. To nevymyslíte.
A dál? Všechno probíhalo hladce? Nebo to byl seriál zádrhelů?
Vlastně to probíhalo celkem hladce. Nenechali jsme si drobnými problémy zkazit náladu. Museli jsme skoro pořád jet. To nás na tom celém výletě asi nejvíc mrzí. Časový limit celého závodu. Neměli jsme dost času si skoro nic prohlédnout. V dálce jsme ze silnice viděli krásný chrám, ale věděli, že taková zastávka nás bude stát ten den minimálně 80 kilometrů. Jen párkrát jsme si řekli dost bylo jízdy, jdeme se tam podívat.
Co bylo největší dobrodružství?
Největším šílenstvím byla asi jízda po tmě. Organizátoři nám kladli na srdce, ať dojedeme vždy před setměním. Nám se to podařilo hned první den nechtěně porušit. Jedna věc je, že indická doprava je nebezpečná i ve dne. Autobusy letí po silnici 100 km/h a celou dobu troubí. Nebrzdí, nevyhýbají se, jen troubí a jedou. Vyhnout se musí ostatní, i když jede autobus v protisměru. Srážka s autobusem je nejčastější a nejvážnější nehodou Rickshaw Runu. Hned na začátku jsme navíc zjistili, že světla rikši vlastně nesvítí dostatečně na to, aby člověk viděl na cestu. Naše rikša ještě měla takovou speciální vlastnost, že zapnuté mlhovky přepalovaly pojistku u baterie. Museli jsme je nahradit čelovkou. Denní plánování nám téměř nikdy nevyšlo a alespoň hodinu jsme po tmě jeli. Děsivý zážitek.
Zamiloval sis Indy? Co tě na nich bavilo? Co tě na nich štvalo?
Indové jsou naprosto bezprostřední. To mě na nich bavilo a občas i štvalo. Neberou si s ničím servítky, ale jsou slušní a chtějí pomoci. Často i když žádnou pomoc nepotřebujete. Vznikají tak velmi absurdní situace, které nám jsou ale velmi blízké. Indie je hodně přelidněná, což způsobuje, že kdekoliv jste, nejste sami. Oni jsou prostě všude. Když jsme projížděli krajinou, lidé zvedali hlavy od práce nebo od nekonečných pouličních rozhovorů. Zastavovali se a koukali na nás. Ptali se, čím to jedeme a na co to jezdí. My jsme se jim snažili vysvětlit, že to je přece jejich národní vozítko a že ho mají určitě doma, akorát v jiné barvě. Kroutili hlavami, že s tím jedeme takovou dálku a smáli se nám. Dokonce pes, který běžel přes cestu, z nás nemohl spustit oči a zahučel do příkopu. Ta zvědavost byla nekonečná. Nepříjemné bylo, že člověk kolikrát nemohl ani zastavit a dojít si v klidu na záchod. Přesto nám z té záplavy lidí nikdo nic neukradl, nebyl na nás nepříjemný. V Indii vedle sebe žijí bezkonfliktně hinduisté, budhisté, křesťani, muslimové a další. Žádnou nenávist nebo utlačování jsme nikde nezpozorovali. Kéž by to tak fungovalo i nás.
Je rikša spolehlivá? Nadchla vás, nebo už ji v životě nechcete ani vidět?
Do rikši jsme se naprosto zamilovali. Uveze pohodlně tři lidi s kompletním vybavením na několik týdnů a s filmovou technikou. Řízení je zábava, máte super výhled do krajiny. Co víc si přát. Měli jsme pár drobných defektů. Přepálené pojistky, odlomená střešní zahrádka, píchnutá pneumatika, vynechávající motor, převrácená rikša. V Indii to ale umí každý opravit. Alespoň na nějakou dobu. Tuktuk je prostě láska na celý život.
Máte v plánu další cesty?
Nápady kam jet, máme. Chuť taky. V současné době ale chceme dodělat film a hlavně splatit dluhy po Rikshaw Runu. Reálně se nad tím budeme asi zamýšlet až pak.
