Co nejčastěji trápí dnešní děti? Chodí k psychologovi i dobrovolně, nebo jedině na žádost rodičů? A jak se řeší závislost na sociálních sítích a elektronice? Zeptali jsme se psychologa Mgr. Jana Kulhánka z psychologického centra Psychoterapie Anděl.
S jakými starostmi k vám dnes děti nejčastěji chodí?
Jde o více oblastí, záleží na tom, zda tu pomoc vyhledají děti, nebo je za ucho přivlečou rodiče. Pokud ji vyhledají děti, chtějí většinou pomoct s problémy ve vztazích, nejčastěji se spolužáky. Nemusí jít přímo o šikanu, ale zkrátka se v kolektivu necítí dobře. Mohou mít problémy s učiteli, učení jim nejde, nevědí, zda jsou na správné škole. Často také řeší situace, kdy je čeká nějaká velká změna, výběr školy a podobně.
A co úplně malí špunti?
U malých dětí řešíme například situace, kdy jsou bázlivější, úzkostnější, v noci se budí. Rodičům nic moc neřeknou a oni nevědí, co s tím. Docela často dnes také řešíme nadužívání mobilů, počítačů, sociálních sítí a podobně. Rodičům se to nelíbí, jsou kolem toho konflikty, rodiče dospějí do patové situace, kdy potřebují pomoct. Tohle jsou takové běžné starosti, a pak jsou ještě duševní choroby, kdy návštěvu doporučí pediatr, psychiatr nebo rodič sám usoudí, že dítě má problém. Může jít o poruchy příjmu potravy, nadváhu a podobně.
Jsou poruchy příjmu potravy u dětí časté?
Jsou. Říká se, že tak 80 % dívek není spokojených se svou postavou. Z toho na 10 dívek připadá jeden chlapec, který trpí poruchou příjmu potravy, ale u nich se to málokdy pozná, více se stydí a rodiče to méně vědí, takže je nepřivedou. 60 % dívek má zkušenost s nějakou dietou a zhruba tak 20 % dívek už je blízko anorexii nebo bulimii. Část z nich se toho zbaví v uvozovkách sama a část z nich přichází k nám.
Co dalšího děti trápí?
Děti mohou trpět také obsedantně kompulzivní poruchou, to znamená, že se jim dokola vracejí myšlenky, např. se opakovaně vracejí domů s pocitem, že nezamkly dveře. Čím více se to opakuje a čím víc vás tyto myšlenky zaměstnávají, tím víc se to blíží poruše. Pokud máte tyto pocity jen nárazově, tak to znamená, že jste momentálně něčím v životě znejistěni a tato úzkost přeskočí na takové ty běžné věci. Například když se stěhujete a dítě řeší zapadnutí do nového školního kolektivu, může mít pochybnosti nebo například při rozvodu rodičů se děti necítí dobře, mají úzkosti a ty se potom začnou promítat do běžných každodenních záležitostí. Třeba má dítě strach z toho, že není zamčený dům a že nám tam někdo vleze. Tohle opakované kontrolování má tendenci se zhoršovat.
Dítě pak chodí třeba dvě hodiny po domě a kontroluje dveře a okna, což už jsou rituály a vzniká problém. Vždycky se s tím ale dá něco dělat.
Co když jsem puntičkář?
Puntičkářství a potřeba kontrolovat nejsou poruchy. Jde o vlastnosti, se kterými se dá dost dobře žít. Ale pokud to překročí hranici a začne to vám a vašim blízkým komplikovat život, je to problém.
Jak se řeší závislost na elektronice?
Nejprve je třeba zjistit příčinu. Sociální sítě a virtuální hry jsou jednoduchý, pohodlný způsob, jak se zabavit, jak svou pozornost upnout mimo tento svět, jak si pořídit nějaký adrenalin a také v něčem vynikat. Je to vlastně útěk z reality a děti, které mají dysfunkční rodiny, se v realitě necítí dobře, proto z ní unikají a jednou cestou je právě virtuální svět počítačů a tabletů. Jde o návyk, proto při řešení této závislosti jde především o nabízení jiných aktivit, snahu o pestrou náplň volného času a omezení přístupu k elektronice, internetu a podobně.
A když rodiče nespolupracují?
Pokud jde o jen trochu harmonické prostředí, neměl by to být problém. Pokud je ale dítě skutečně z dysfunkční rodiny, záleží na míře té patologie, která doma je. Pokud jde např. o depresivní maminku, které utekl partner a ona má tři děti na krku a strach, že to nezvládne, pak je třeba doporučit péči nejprve té matce, a když se dá do pořádku ona, začne pak být blíž i dětem. Základem je zjistit, co ta závislost nahrazuje. Zda je to lepší život, nebo neschopnost navazovat vztahy s vrstevníky, či pokud má dítě trojky z tělocviku a najednou vyniká v nějaké počítačové hře, posiluje mu to sebevědomí. Vždy jde o nějakou kompenzaci.
Jak rodič pozná, že je třeba navštívit psychologa?
Rozumný rodič si podle mě řekne, že je čas někam jít, ve chvíli, kdy vyzkoušel na své dítě nějaká vlastní řešení, a ta nefungují. Pokud vidí, že se dítě trápí a že ho ta situace poškozuje. Dospělí hlavně musí skousnout potřebu všechno řešit sami. Není žádná ostuda jít se poradit, a to ať k pediatrovi, nebo potom k psychologovi nebo jinému specialistovi.
Není důvod se bát, že by vám třeba někdo vynadal, že se o dítě špatně staráte nebo že jste špatný rodič, když nevíte kudy kam.
Jak takové první sezení probíhá?
Většinou je to tak, že k psychologovi se rodič objedná společně s dítětem a na prvním sezení si řekneme, co je možné pro dítě udělat či zda je potřeba navštívit jiného specialistu. Je ale také možné, že pouze rodiče ujistíme, že jeho postup je správný, že Pepíček je teď hodně vzteklý, protože mu rodiče začali limitovat mobil s Facebookem a nenechávají ho v devíti letech dlouho do noci viset na sociální síti, kde ve svém věku ještě zdaleka nemá co dělat. Všichni přítomní se shodneme, že je zkrátka jen potřeba vydržet a není nutné, aby nás dál navštěvovali. Někdo jiný zase potřebuje dlouhodobější vedení, jakousi podporu a v některých případech je třeba nasadit léčbu – psychoterapii, a to ať už dítěte, nebo se ukáže, že ji potřebuje rodič. Případně nabízíme také rodinnou terapii, kde spolupracují oba, rodiče i dítě, nebo párovou terapii, pokud se ukáže, že dítě trpí tím, že je v nepořádku vztah rodičů.
Můžeme vlastně definovat dysfunkční rodinu?
Dnes vlastně není jeden konkrétní návod, jak mají rodiče žít, jak mají vychovávat děti, v jakém prostředí a podobně. Na mateřskou chodí muži, kolem dětí se točí svět a podobně. Variant, jak rodiny žijí, je hodně. Funkční rodina se pozná tak, že uspokojuje základní lidské potřeby. Potřebu bezpečí, potřebu obživy, citové potřeby a také poskytuje všem svým členům podněty pro seberozvoj – vzdělání atd. Pokud jeden z členů rodiny jakkoli strádá, tak se pro něj po čase rodina stává dysfunkční. U dětí to bývá většinou spojeno se špatným vztahem partnerů nebo s nějakou patologií, např. alkoholismem, závislostí na drogách, chronickým nedostatkem pozornosti, domácím násilím, zanedbáváním péče o dítě, sexuálním zneužíváním. Dysfunkční rodina je zkrátka taková, která neumí pro své členy zajistit vhodné prostředí, aby se mohli vyvíjet.
Poznáme dítě, které v takovém prostředí žije?
Takové děti mohou být odmalička křehčí, jakoby labilnější. Více reagují na menší změny nebo potíže. A pak jsou děti, které jsou například svědky domácího násilí nebo jsou několik let v ústavní péči, a přestože taková věc poznamená každého, nakonec se zdá, že to zvládly dobře. Hodně záleží na povaze, na zděděných vlastnostech, na tom, jak se vyrovnávají se stresem, a tak dále.
Pokud dítě vypadá, že to zvládlo dobře, může se problém projevit zpětně?
Určitě může. Takový jedinec má, například pokud prožil sexuální zneužívání, v dospívání těžko pochopitelný vztah k sobě i k opačnému pohlaví. Má problémy s navázáním blízkého vztahu a sám sebe vnímá většinou dost negativně, nemá se rád. Dalším příkladem může být, pokud dítě prožije nějakou ztrátu. Smrt babičky nebo dědečka, se kterým si bylo hodně blízké. V dospívání se pak může vrátit smutek. Dítě začne mít větší strach o svou rodinu, má stavy úzkosti, deprese, větší potřebu kontrolovat, zda jsou rodiče v pořádku. Může mít strach na delší dobu opustit svou rodinu, nechce třeba odjet na školu v přírodě.
Může to vypadat, že se dítě bojí jiného prostředí, ale ono ve skutečnosti nechce odjet z domova, protože má strach, že bez něj se tam něco stane.
Dnes je in mít tzv. depku. Co si o tom myslíte?
Depka, no, ona to není depka, je to zkrátka špatná nálada, což je úplně normální stav. Kdyby mi někdo tvrdil, že má jen dobrou náladu a je permanentně šťastný, tak bych se ho zeptal, na jakých drogách jede. Takže mít depku znamená mít blbou náladu nebo mít strach. Strach se špatně přiznává, takže každý radši řekne, že má depku.
Chodí k vám puberťáci, když se trápí s rozchody?
Ano, to je hodně časté. Rozchody mohou být hodně dramatické. Kolem patnácti let věku je jedním ze dvou období v životě člověka, kdy se děti nejčastěji pokoušejí páchat sebevraždy. V dospívajícím věku je to často impulzivní, většinou jde o reakci na nějaké drama, jako je například právě rozchod, velké opakované hádky s rodiči, pocity, že už se dítě nemůže vrátit domů nebo že už si s rodiči nikdy nebudou rozumět. Může to být také kvůli známkám, děti se bojí vrátit domů s vysvědčením. Naštěstí bývají tyto pokusy často neúspěšné, ale spoléhat se na to nedá.
Jaké je to druhé nejčastější sebevražedné období?
Senioři. U nich je to více spojené s dlouhodobými pocity osamělosti, s nemocí, nevěří, že se uzdraví, nechtějí trpět. Jsou to tzv. bilanční sebevraždy a tam je ta úspěšnost bohužel poměrně vysoká.
Existují k psychickým chorobám určitě predispozice? Co můžeme zdědit?
Můžete zdědit větší nebo menší schopnost adaptace, tzv. přizpůsobivost. Čím přizpůsobivější jste, tím menší riziko onemocnění máte. Zdědit můžeme také predispozice k depresím nebo stavům úzkosti, a to poznáte už u dětí. Některé jsou klidnější a některé hned brečí, když se něco děje. Po rodičích můžete mít také sklony ke změnám nálad kvůli počasí, tzv. sezonní deprese. Tyto predispozice se mohou rozvinout, ale také vůbec nemusí.
Pokud mezi sebou rodiče řeší problém a schyluje se k rozvodu, je dobré o tom s dítětem mluvit narovinu?
Myslím si, že je lepší s dítětem vždy mluvit, ale je nutné komunikovat adekvátně k jeho věku. Takže pokud je dítě menší, řekneme mu např.: „Maruško, maminka nebo tatínek teď bude bydlet jinde. Oba tě ale máme pořád moc rádi a pořád se s námi oběma budeš vídat a trávit s námi čas.“ Nic neskrývat, děti tu atmosféru stejně poznají, a pokud s nimi nemluvíte, připadají si mnohdy ještě ohroženěji. Pokud už dítě chodí do školy, tak se bude samo ptát.
Důležité je mít na paměti, že pro dítě je rodina jeho svět a rozpad rodiny je pro něj rozpad světa. My mu pak musíme nabídnout jiný svět.
Co si myslíte o střídavé péči?
V tomto případě neexistuje ideální řešení. Vše má své pro a proti. Střídavá péče je možná, její výhoda je v tom, že dítě neztrácí kontakt ani s jedním z rodičů. Nevýhoda je, že je to náročnější právě na adaptaci. Pokud dítě hůře snáší změny, tím hůř bude snášet střídavou péči. Já jí moc nefandím v předškolním věku, nebo už vůbec v batolecím, ale pokud rodiče nebydlí daleko od sebe a jsou schopni spolu dobře komunikovat, mají korektní vztah a zůstane zachovaná jedna školka nebo škola a stejný okruh kamarádů, může to fungovat.
Myslíte si, že si v dospělosti hledáme partnery vlastnostmi podobné našim rodičům?
Myslím si, že to tak je. Obzvlášť pokud jde například o problémového násilnického tatínka, tak dcera je pravděpodobně na tento způsob chování zvyklá, přestože se jí to nelíbí. Na druhou stranu ten tatínek má určitě také nějaké klady a dcera má pak větší toleranci k nějakému agresivnějšímu chování, než teda zjistí, že chování partnera už překročilo nějakou mez. Obecně si myslím, že to tak není vždy, ale většinou ty první vztahy podobné jsou. Čím jste starší, máte víc zkušeností, projdete i nějakou psychoterapií, víc tuhle problematiku řešíte, máte odstup od rodičů a pak už si víc vybíráte jinak. Ale první vztahy dost kopírují vlastnosti našich rodičů.
Aplikujete na své blízké zkušenosti z praxe?
To spíš s humorem leda. Ale jinak ne, myslím si, že to moc nefunguje. Já sám mám malé děti, tak na ně sem tam něco zkusím. Když jsem v klidu teda, když jsem rozčílený, tak se nedá nic aplikovat. Když děti neposlechnou, tak hledám metody, jak to udělat, aby poslechly a nebyl kolem toho virvál, takže sem tam něco zabere. Nejhorší je to ale v partnerských vztazích. To jakmile začne člověk aplikovat, tak to ten druhej pozná a otluče mu to o hlavu: „Co to jako zkoušíš?!“
Nosíte si práci domů?
Výjimečně. Naučil jsem se vypínat. Naplno se lidem věnuju, když jsou u mě, a pak při zápiscích si to ještě doladím. Když mi něco hodně leží v hlavě, tak máme takovou službu supervize, kdy se chodíme domlouvat navzájem a pomáhat si společně s kolegy a řešit obtížné případy, ale samozřejmě občas mi něco uvízne v hlavě, ráno se vzbudím a myslím na to. Ale za ty roky praxe jsem se naštěstí naučil mít tohle minimálně, a to mi umožňuje se z práce nezbláznit. Proto mě také moje práce baví, protože ji dělám v práci. Jinde se věnuju jiným věcem.
Mgr. Jan Kulhánek se narodil v roce 1972 v Praze a vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Má tři děti (pět, sedm a devět let). Pracuje jako psycholog centra Psychoterapie Anděl.
