V roce 1947 vědci testovali několik stovek teenagerů (tehdy ještě samozřejmě chlapců a děvčat). Měřili, jak moc jsou sebevědomí, vytrvalí, svědomití a podobně. Na začátku milénia se pak jiným vědcům podařilo najít přes sto účastníků původního výzkumu. V roce 2012 je tak mohli otestovat znovu, aby došli k nečekanému závěru: současné výsledky seniorů s dávnými výsledky mladíků vůbec nesouvisí.
Slovutný starořímský chirurg Galén tvrdil už ve druhém století, že existují čtyři typy lidí: flegmatici, cholerici, sangvinici a melancholici. Staří Římané měli rádi elegantní teorie; Galén tak byl přesvědčený, že čtyři typy lidí nějak souvisí s poměrem čtyř tehdy známých tělních tekutin – a ty zase se čtyřmi živly. Od dob starého Říma uplynulo mnoho vody a současná psychologie lidi už nedělí do škatulek. Něco ale od Galéna zůstalo: představa, že lidé mají osobnost, soubor základních vlastností, které se moc nemění a provází člověka po celý život. Známá je třeba introverze a extroverze.
Pokud jste dneska introvertní, klasické psychologické teorie předpokládají, že budete uzavření i zítra, za rok a nejspíš i za deset let.
Dlouhodobé výzkumy to obecně potvrzují: některé lidské vlastnosti přetrvávají desítky let. Existují ale i výjimky: pokud se chcete změnit, jde to. Nejvíc se lidé obecně mění během přechodu mezi dětstvím a dospělostí – a podruhé během předělu mezi dospělým věkem a stářím. Obecně se ale má za to, že většina introvertních dětí bude spíš introvertní i v dospělosti a většina introvertních dospělých i ve stáří.
Když ale vědci v roce 2012 otestovali po 63 letech stejné lidi jako výzkumníci těsně po válce, s překvapením zjistili, že dosáhli úplně jiných výsledků. V skupině jedinců, která vykazovala vysokou míru svědomitosti, skončili bývalí lajdáci i bývalí puntičkáři. Stejně tak na jejich současné sebevědomí nemělo vliv, jak sebevědomí bývali coby čtrnáctiletí kloučci, atd. S jedinou výjimkou: náladoví teenageři zůstali nepatrně náladovější než ostatní i ve stáří.
Osobnost se tedy mění, ukázal výzkum. Existuje ale vůbec?
Představte si některého svého kolegu, jak tančí a zpívá na jarním večírku – a druhý den si léčí bolest hlavy v rohu kanceláře a s nikým nemluví. Jasný extrovert, řekla by večer servírka, které třikrát během dvou hodin vyprávěl stejnou rádoby vtipnou historku. Jednoznačný introvert, myslí si nová kolegyně ráno, když jí na pozdrav odpoví jednoslabičně a celý den ji setrvale ignoruje.
Lidé zpravidla nejsou úplnými introverty nebo extroverty. Něco stabilního zároveň v člověku je.
Pokud nová kolegyně své spolupracovníky pozná víc, všimne si, že se Standa chová spíš otevřeně (s výjimkami ranních kocovin) a Honza uzavřeněji (přestože taky občas rád ve společnosti zazáří).
Situace je navíc trochu komplikovanější. Standa může být plachý člověk a lidí se spíš bát – a kvůli tomu se chovat extrémně extrovertně. Aby se ujistil, že nepůsobí jako samotář. Honza naopak může působit uzavřeně jenom v přítomnosti oné kolegyně – protože s ní zkrátka z nějakého důvodu nechce mluvit.
Má tedy člověk nějakou osobnost?
Nejlepší odpověď je šalamounsky neurčitá: tak trochu. Lidé nezůstávají stejní – ale málokdy se úplně změní přes noc. Kromě extrémních situací, které člověka někdy změní velmi silně. Podobně jako některé úrazy a onemocnění mozku. Pokud epilepsie, úraz nebo nádor zasáhne některé z nervových center zásadních pro společenské nebo emoční reakce, chování člověka se může diametrálně změnit.
Stalo se to třeba jednomu z nejslavnějších neurologických pacientů všech dob, Phineasu Gagemu. V roce 1848 vedl tým dělníků bourající tunel pro železnici – a při výbuchu dynamitu mu hlavou proletěla metrová železná tyč.
Úraz přežil – ale ze svědomitého a pracovitého leadera se změnil v tuláka, který se zbytkem života propíjel napříč Spojenými státy.
Běžně ale lidem hlavami železné tyče nelétají – a všichni okolo nás nějaké relativně stabilní vlastnosti mají. Zároveň ale většinu lidí známe jen v konkrétních situacích, ze kterých nemůžeme úplně jistě soudit, jak se chovají jindy. Typicky se to projevuje třeba u internetových seznamek. Imponuje vám, jak sebejistě se někdo chová ve zprávách a na dvou schůzkách? Vůbec to nemusí znamenat, že při pohledu na mámu nebo nadřízeného nezačne koktat.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, do kterých dříve nebo později nakouknete. Chtě nechtě. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite. Chcete-li si zkusit, jak vidí svět člověk postižený schizofrenií nebo paranoiou, směle do toho.
Mohlo by vás také zajímat: Na jakých věcech si lidé vytvářejí závislost, aniž by o tom věděli?
