A proč se učit první pomoc zážitkem? Filip, bývalý psovod a záchranář, jeden z našich dnešních lektorů, vysvětluje: „Při teorii všichni kývou a rozumějí, v realitě si pak vzpomenete jen těžko. Zatímco, když si něco vyzkoušíte rukama, jako při simulaci závažného úrazu, dostanete to i s tím stresem a lépe vám to utkví v paměti.“ Kurzy jako je tenhle, pořádá občanské sdružení ZDrSEM pro laiky i odbornou veřejnost od roku 1996. A mají vyzkoušeno, že pokud jednou vytahujete zakrvácenou a sténající osobu z pomačkaného auta, nikdy na to nezapomenete. A je jedno, že to bylo jenom jako.
Mamííí, táta je mrtvej!
Nás ovšem (naštěstí) dopravní nehoda nečeká, náš kurz se jmenuje ZDrSEM MAMA a jde v něm hlavně o nácvik první pomoci dětem (což se mnohde prolíná s dospělými). A odehrávat se bude v prostorném fotoateliéru na pražských Vinohradech. Je sobota a za tři minuty devět tam dobíhám i já a zdravím se dalšími třinácti účastnicemi a jedním účastníkem kurzu. Po počátečním zmatku se všichni usazujeme do kolečka a naše následující debata o tom, jaké má ta která z nás zkušenosti se „zachraňováním“ jen potvrzuje Filipova úvodní slova: nikdo z nás si nic nepamatuje úplně přesně.
Jitka dává k dobru historku o tom, že když její táta omdlel v koupelně, usoudila, že umřel a začala brečet. Což prý přivolalo mámu, která zareagovala úplně stejně. Vypadá to, že jsme supermateriál.
Žena v bezvědomí
Dominika, zdravotní sestra a naše druhá dnešní lektorka nás ještě před výkopem upozorní, že ač je více než vhodné, abychom se vžily do rolí, záchranku voláme jenom „jako“ a taky masáž srdce na člověku, který dýchá, pouze naznačujeme. Masáž srdce? Umím to vůbec? Cítím, jak se atmosféra zahušťuje a všechny trochu zajíždíme do židlí. Načež nás Lucka, poslední z trojice lektorů a studentka medicíny, dělí na dvě skupiny a přichází na řadu první simulace s pracovním názvem Žena v bezvědomí.
Cirkus Zachráním tě
Polovina z nás se poukládá „do bezvědomí“ různě po ateliéru na podlahu s kapkou falešné krve u nosu a ta druhá půlka vyráží zachraňovat. „Natália, počuješ ma?“, cukají mi sice trochu koutky, když se nade mnou sklání Bára, ale nakonec se mi daří jakž takž udržet poker face se zavřenýma očima. Slyším, jak o kousek vedle Líza nahlas uvažuje o tom, jestli má „své“ pacientce nasypat k nosu pepř a Pavel při volání záchranky motá páté přes deváté. Bára mi pokládá ruku na hruď a zaklání hlavu, kontroluje moje dýchání a pak jako volá na 112. Co je teda vlastně správně 112 anebo 155, napadá mne. Z vedlejší místnosti se ozývá volání: „Radko, Radko, co se ti stalo?“ Naše zmatené pokusy o záchranu kamarádek pozorují ostříží zraky zdravotníků a pak Dominika celý ten cirkus odpíská. Utíráme (nebo spíš rozmažeme si po obličeji) krev a jdem to rozebrat. A první z velkých překvapení dne je tu. Jmenuje se zapadlý jazyk.
V puse se nešťourá!
Objevuju totiž, že problém zvaný zapadlý jazyk není nutné řešit šťouráním se v ústní dutině bezvědomého. Že to vlastně ani není vhodné. „Stačí jen pořádně zaklonit hlavu,“ ukazuje názorně Lucka.
Zkoušíme si a zjišťujeme, že to funguje a ten záklon je fakt hluboký. „Takže se toho nebojte a tu hlavu tam musíte pořád držet,“ povzbuzuje nás. Vzpomínám, kolika omdlelým, co jsem kdy v životě viděla, podkládali hlavu nebo je hned, bez kontroly dechu, ukládali do stabilizované polohy. A když si uvědomím, co takový manévr vlastně udělá s dýchací trubicí, trochu mne mrazí. „Druhou ruku položíte na rozhraní hrudníku a břicha a kontrolujete po dobu 10 vteřin, jestli dýchá. Za tu dobu by se měl pacient alespoň dvakrát nadechnout.“ Další postup se odvíjí právě od toho. „Pokud dýchá, volám záchranku. Pokud ne, volám ji taky a resuscituji,“ říká Lucka s úsměvem od ucha k uchu, jako by o nic nešlo. A pak nabízí jednoduchou metodiku, jak postupovat v situaci, kterou jsme právě vyzkoušeli nanečisto.
Tři kroky ZDrSEMu
3R – Postup první pomoci
ROZHLÉDNI SE
Dominika nám klade na srdce, že dřív než se k někomu na ulici bezhlavě vrhnete a začnete ho zachraňovat, je potřeba se zamyslet, jestli tím neohrozíte sebe i postiženého ještě víc. Například tím, že k němu poběžíte a srazí vás auto. „Dejte si 10 vteřin na vyhodnocení rizika,“ říká Filip a dodává, že každý druhý člověk, který se v Česku utopí, zemře právě proto, že chtěl někomu pomoci a špatně vyhodnotil situaci! „Také myslete na to, že nebezpečím může být sám pacient a chraňte se před cizí krví,“ upozorňuje.
REAGUJ
Tři věci, které je třeba u pacienta zkontrolovat: vědomí, dýchání, a masivní krvácení. „Podle toho, jestli leží pod štaflemi nebo pod kolem, můžete vydedukovat, co se stalo, a jestli je tu nějaké riziko poranění páteře,“ upřesňuje Filip. Případné krvácení je třeba zastavit a pokud postižený nedýchá, tak resuscitovat. A samozřejmě volat záchranku.
Další postup: Resuscituj, sleduj dýchání, drž krvácení a čekej na záchranku. Ve zkratce.
ROZMÝŠLEJ
Pokud s námi pacient komunikuje a masivně nekrvácí, máme času na rozmýšlení dalšího postupu o něco více. To však neznamená, že nemůže jít o závažný stav. Naši lektoři nám důrazně kladli na srdce, abychom v akutních případech nevláčeli postiženého tramvají či autem do nemocnice, ale vždycky volali záchranku. „Je na nich, jak situaci vyhodnotí, berte v úvahu, že se dostanete do zácpy, cokoliv se po cestě stane, může být osudné,“ říkají.
Nebát se na něj sáhnout
Dostáváme se také k tomu, že strašák jménem poraněná mícha se často zveličuje. „Rizikové jsou hlavně takové pády, kdy spadnete z výšky vašich vlastních ramen a víc. Samozřejmě s nikým nehýbeme zbytečně, ale většina lidí si při pádu míchu neporaní,“ vysvětluje. A vypráví o zbytečné smrti kluka, co sebou švihnul při skejtování u Národního divadla, praštil se do hlavy a upadl do bezvědomí. „Z tramvajové zastávky to viděla spousta lidí a hned volali záchranku. Bohužel se všichni tak děsili se ho vůbec dotknout, že než přijela, utopil se, protože ležel hlavou v louži. Naprosto zbytečně,“ říká a z tónu jeho hlasu je znát, jak moc ho takovéhle osudové chyby štvou. Ani nám nedělá představa toho, jak malá chyba stačí, aby zhasnul život, příliš dobře. A je to na nás asi vidět, protože Dominika stáčí hovor jinam. K lepším zprávám.
Různé cesty k rychlé pomoci
„Existuje asi měsíc a funguje super,“ představuje nadšeně smartphonovou aplikaci Záchranka. Tu si stáhnete a pokud se ocitnete v život ohrožující situaci, prostě zmáčknete nouzové tlačítko na displeji. Spustí se tak vytáčení linky 155 a současně se z vašeho mobilu odešle zpráva, která obsahuje informace o vaší aktuální poloze. Aplikace zahrnuje i přesné postupy první pomoci a návod na resuscitaci. Což je opravdu fajn zpráva.
A jak je to tedy s těmi telefonními čísly? Filip nám vysvětluje, že zatímco 155 vytáčí rovnou záchranku, na čísle 112 se dovoláte hasičům, kteří vás stejně přesměrují na 155. „112 má ovšem tu výhodu, že jde volat i z cizího zamčeného telefonu a i bez SIMky, přes jakoukoliv dostupnou síť a její operátoři mluví cizími jazyky,“ dodává.
A Dominika ještě přihazuje informaci o tom, že takové ty kovové štítky, co visí na sloupech veřejného osvětlení, umějí taky zachraňovat.
Tedy zatím jen v Praze a několika dalších městech. Jak? Když dispečinku záchranky, policie nebo hasičů nadiktujete tohle číslo, jsou schopni vás lokalizovat. Což se hodí, když si zlomíte nohu uprostřed podvečerní Stromovky nebo v půlce cesty na Petřín, o dost víc, než popisovat za kolikátou zatáčkou a u které lavičky či jezírka se zrovna válíte. Bezva. Můžeme přistoupit k resuscitaci dítěte.
Šílené matky modrých dětí
Pohled na figurínu představující bezvládného kojence je pro ty z nás, co mají nebo nedávno měli takhle malé děti doma, dost skličující. Kamarádka Lili vypráví Dominice o horkých chvilkách, které zažívala se synem, co trpěl respiračním afektem a tu a tam prostě přestal dýchat. „Ano, děti „rády“ zadržují dech, když jsou unavené,“ přikyvuje Dominika, sama maminka osmiměsíčního mimina. „Úplně chápu, že když matce modrá dítě, tak ona šílí. A právě proto jsme koneckonců tady,“ snaží se rozptýlit naše mraky. A pak nám Filip předvádí, jak by taková ideální resuscitace malého dítěte měla asi vypadat.
Dostat Lego do plic
„Nejčastějším důvodem, proč dítě nedýchá, je dušení se něčím. Infarkt je málo pravděpodobný,“ začíná svou demonstraci Filip. A malé dítě, které nedýchá, často ztrácí vědomí velmi rychle. A v tu chvíli přichází čas na resuscitaci. „Úvodními vdechy můžeme posunout ten předmět do míst, kde se dýchací trubice rozšiřuje, nebo až do jedné plíce a tím zprůchodníme tu druhou,“ vysvětluje.
Pokud vás představa plastové lego kostičky v dětské plíci děsí, vězte, že v nemocnici jí umějí bez problémů vyndat. Vaším úkolem je zachránit život.
Začínáte pěti vdechy z úst do úst a třiceti stlačeními hrudní kosti. Tlak i sílu dechu přizpůsobujete věku i rozměrům dítěte a pak střídáte 2 vdechy a 30 stlačení po dobu cca 1 minuty. Pak voláte záchranku. A pokračujete. Masírujete a dýcháte tak dlouho, dokud nedorazí pomoc. Koukejte, jak by to mělo v praxi vypadat:
České titulky si ve videu zapnete tlačítkem CC.
Přítel na telefonu
Náš Honzík, jak plastové torzíčko cca osmiletého chlapce nazývají lektoři, je pro dnešek zachráněn. „Jak je vlastně možný, že když jsem takhle nahazovala svoje dítě, mě po telefonu dispečerka chválila, že to dělám dobře? Jak to mohla vědět?“, ptá se Lili po pár vteřinách, co jsme se každá ponořila do svých úvah nad tím, jak bychom to zvládly v reálu. „Chtěla tě uklidnit, poskytnout psychologickou berličku a tím zvýšit šanci, že to dáš,“ odpovídá Filip. A všichni tušíme, jak vysokou cenu by za případnou paniku mohla zaplatit….
V další části reportáže se dozvíte blíž na resuscitaci dospělých a vyvrátíme si některé všeobecně rozšířené omyly, které kolem první pomoci stále přežívají.
[contact-form-7 id=”2650″ title=”První pomoc-upozornění na pokračování”]
