Pamatujete na paní, co ve španělském městě Borja vzala štěteček a opravila fresku Ježíše od malíře Elíase Garcíi Martineze z 19. století na nafouknutého ježka? Vypadalo to neuvěřitelně, ale ve skutečnosti je podobných historek ve světě umění hromada.
Občas se stane, že je viníkem sám majitel. Ukázkovým příkladem je lasvegaský magnát Steve Wynn, který kdysi koupil jeden z největších a nejcennějších obrazů Pabla Picassa – portrét umělcovy dvacetileté milenky Marie-Therese Walter. V roce 2006, kdy bylo ještě před krizí a ceny umění byly na historickém vrcholu se rozhodl obraz prodat za skoro 140 milionů dolarů.
Den před aukcí ho naposled vystavil na večírku pro pár vybraných přátel, dal si pár panáků a během zaníceného proslovu nabral Marii-Theresu loktem. Díra v plátně sice šla odborně zalátat, ale cena obrazu kvůli vteřině neopatrnosti spadla na mizivých 90 milionů.
Nešikovná holka z výtahu
Picasso má na trhance vůbec smůlu. Další z jeho velkolepých děl – vzácně realistický Herec – ho utrpěl v roce 2010, během výstavy v newyorském Metropolitním muzeu. Neznámá studentka se tam údajně zakoukala do jakéhosi uměnímilovného mládence, v náhlém návalu vášně zaškobrtla a bůhvíproč se chytla zrovna Picassova obrazu.
Okolnosti historky jsou známy díky podivnému vzkazu, který se následující den objevil na inzertním serveru Craigslist: Potkali jsme se v Metropolitním, měl jsi na sobě červený svetr a usmál ses na mě v sekci kubismu. Stála jsem před obrazem Herec a ty jsi skicoval Matissův Pohled na Collioure.
Chtěla jsem tě oslovit, ale zakopla jsem, spadla do obrazu a trochu ho protrhla. Tuším, že jsi odešel, než dorazila ochranka. Jsem ta holka z výtahu. Ozvi se mi.
Případy nešikovných návštěvníků bohužel nejsou vůbec vzácné. Vyprávět by mohl čínský sochař Mr. Zhao, který tvoří velkoformátové sochy z LEGO kostiček. Nedávno pro výstavu v čínském Ningbo skládal tři dny sochu lišáka Nicka z disneyovky Zootopia. Dvoumetrový kolos pobyl na výstavě zhruba hodinu, pak k němu přišel pětiletý capart a obratným strkem ho poslal k zemi.
Vloni zase dvanáctiletý klučina zakopnul v taipejské galerii a plechovkou oranžády prorazil 350 let starý obraz Paolo Porpory v hodnotě přes půl druhého milionu dolarů. V přibližně stejnou dobu převrhl přibližně stejně starý návštěvník galerie v Suffolku 220 let starou vázu, která se roztříštila na šedesát kusů a dala tak restaurátorům možnost pocvičit se ve 3D puzzle. Ani jeden z mladých vandalů nebyl obviněn, asi proto, že se k činu přiznali a videozáznamy prokázaly, že šlo skutečně o nešťastnou náhodu.
Osm let za knokaut Moneta
V opačném případě dokáže ruka zákona dopadnout na viníky velmi drsně. Padesátiletý Ir Andrew Shannon šel na osm let do vězení za to, že v britské Národní galerii v nepochopitelném záchvatu zuřivosti prorazil pěstí obraz Claude Moneta v hodnotě 10 milionů euro.
Anebo si vezměte pana Nicka Flynna. Ten se procházel po Fitzwilliamově muzeu v Cambridgi, kde kurátoři bůhvíproč vystavili hned tři vzácné čínské vázy z dynastie Čching na parapetu okna u schodiště. Pan Flynn si pravděpodobně nevšiml, že došel na vrchol schodů, zakopl a hlavou napřed se vrhnul vstříc tři stovky staré keramice, kterou rozbil napadrť.
Na svou obranu pak tvrdil, že nemohl tušit, že se vázy v hodnotě milionu dolarů vystavují jen tak halabala na schodech, pročež se po kolizi oprášil a odebral se domů.
Výmluva přestala fungovat v okamžiku, kdy záznam nehody odvysílala snad všechna média v Británii a nakonec byl vázoborec po pětadvacetidenním pátrání zatčen. Legrační je, že případ získal takovou publicitu, že dnes chodí do muzea návštěvníci jenom kvůli tomu, aby si prohlédli to slavné schodiště.
Kdo sem přitáhl tu vanu?
Občas mají umělecká díla na svědomí naprosto neočekávaní pachatelé. Třeba zaměstnanci galerií. Na jejich obranu je potřeba podotknout, že většinou likvidují instalace, u kterých neznalý člověk nerozpozná, že jde o umění. Děje se to ovšem častěji, než byste si mysleli.
V roce 1986 například vystavovala galerie moderního umění v Düsseldorfu objekt Josepha Beuyse. Po uzavření výstavy k němu přišla uklízečka a pohoršila se nad tím, že do galerie nějaký hulvát donesl oprýskanou vanu. Jelikož neměla dost sil ten neřád odtáhnout na smetiště, vydrbala rýžákem aspoň mastnou vrstvu pokrývající dno, čímž samozřejmě nenávratně znehodnotila dílo v hodnotě asi půl milionu euro.
Stejně humorných historek se odehrálo povícero. Sám Beuys podobně přišel o další umělecky instalovaný lavór, když v něm nic netušící zaměstnanci galerie po skončení vernisáže umyli nádobí. V roce 2001 zase zničil zřízenec instalaci Damiena Hirsta v londýnské Eyestorm Gallery. Ta se sestávala z plechovek od piva, hrníčků s lógrem od kávy a plných popelníků, takže by se asi slušelo napsat, že ji zřízenec „uklidil“.
Stejně tak v roce 2004 vyhodila uklízečka londýnské galerie Tate Britain pytel odpadků, který našla na zemi a připravila tak svět o potěšení z konceptu Gustava Metzgera s názvem Obnovení první veřejné demonstrace autodestruktivního umění.
V roce 2012 zase asistentka televizní superstar Glenna Becka pečlivě vyčistila od barvy akvárium stojící na šéfově stole. Bohužel šlo o umělecký artefakt vytvořený a podepsaný Orsonem Wellesem, který pan Beck právě vyhrál v aukci a měl z něj takovou radost, že mu přišlo líto ho zavřít do trezoru.
Umělecký vlastňák
Ze všech obrazoboreckých případů jsou nejdivnější ty, kdy si obrazy zničí sami majitelé a to tak, že dobrovolně. Asi nejznámější případ má na svědomí pan Bernard Breslauer. Slavný a zámožný obchodník se vzácnými knihami si ve čtyřicátých letech nechal namalovat portrét od Luciana Freuda.
V roce 2008 pořádal pětaosmdesátiletý Freud v Londýně velkou retrospektivní výstavu svých obrazů a požádal Breslauera, aby mu portrét na výstavu zapůjčil. Dočkal se ovšem odmítavé odpovědi a po delším pátrání vyšlo najevo, že majitel obraz krátce po dokončení spálil. Důvod, proč se zbavil díla, které by dnes mělo hodnotu v řádech milionů dolarů? Prý se mu nelíbilo, jak realisticky Freud namaloval jeho dvojitou bradu.
