První naše zastávka se nachází ve starověkém Egyptě. Jestli si myslíte, že před deseti tisíci lety cítili emoce lidé jinak, jste na omylu. Právě v Egyptě vznikly základy pro známé pořekadlo „srdci neporučíš“. Starověcí Egypťané považovali srdce za kompas. Orgán, který ovládal touhy navzdory bojovné mysli. Jestli šlo konkrétně o milování, nelze říct. Stop symbolu se nám zachovalo jen malé množství. Ale srdíčko, tehdy ještě dosti naturalisticky zobrazené, se vždy pojilo se správným směrem. Díky nim víme, koho máme následovat. Jestli je to dobře, už je věc jiná!
Exkluzivní delikatesa
Pochodeň přebírají Mayové. Také ho považovali za skvělou věc. Především k obětování. Divoši v něm neviděli emoce, ale sílu. Něco jako lidského ducha, o kterém ale ještě neměli příliš zdání. Proto by bylo na škodu něco tak mocného jen zakopat s ostatky pod zem. Nejlepší bylo vyříznuté ještě zaživa. Téměř pulzující orgán dokázal bohy potěšit úplně nejvíc. Některé klany si dokonce dopřávaly magický kus masa jako největší delikatesu. Dokázali ho spořádat téměř tak rychle jako bonboniéru plnou čokoládových srdíček. Převzali tak sílu předešlého nositele. Jestli se něco od našich mayských kamarádů otisklo do nynějšího vnímání symbolu, je to právě síla a odvaha. Srdíčko ale na zachovalých malbách stále nevypadalo jako z kartiček zabouchnutých milenců. Spíše jako z márnice.
Skříňka duše
O úroveň výš posunuli význam srdíčka v antickém Řecku. Na rozdíl od předchůdců lidskou duši plně vnímali. Zkoumali ji. Snažili se pochopit, kde motor lidské bytosti sídlí. Raději nebudeme příliš rozpitvávat, jak došli zrovna k srdci.
Ale je nutno říct, že lze žít s jakýmkoliv špatně fungujícím orgánem, až na srdce.
Třeba se pouze poučili od mayských divochů a žádné experimenty neprováděli. Každopádně stanovili za středobod všech bytostí tlukoucí rudý drahokam. Proto se dostal do absolutního popředí před všechno ostatní. Nic cennějšího na světě nemůže být. Žádné peníze, žádné drahé kovy a žádné statky nevyvolají výsostné pocity lásky a přátelství. Pouze srdce.
První obrázek
I když už je důležitost orgánu zcela jasně stanovena, pořád tu nemáme roztomilý červený symbol. Úplně první vizuální zmínka něčeho, co připomíná alespoň trochu Amorovo znamení, se nachází na ilustraci k francouzské romanci z 13. století.
U básně „Le roman de la poire“ od záhadného pana Thibauta se nachází obrázek, na kterém klečící muž nabízí své srdce dámě.
Ta, samozřejmě, odmítavým gestem posílá nápadníka do kytek. Vzácný exemplář ukazuje, že již v této době mělo srdíčko milostný náboj. Dokonce už na malůvce nevypadá jako opravdické. Začíná se blížit symbolu, jak ho známe dnes!
Všeobjímající láska
Ale to pravé ořechové začíná až v 15. století! Srdce se stává součástí křesťanské symboliky. Tedy v podstatě naší, jelikož křesťanství je jedním ze základních pilířů evropské kultury. Kristus otevírající svou hruď a nastavující lásku všem bytostem světa. Bez ohledu na víru a pohlaví. Rubín schovaný pod tunikou tluče pro celý svět. Malíři i sochaři ihned přidružovali symbol k čemukoliv spojenému s láskou. Samozřejmě především k vyobrazení Krista. Kdežto spisovatelé se úplně striktně víry nedrželi. Hlavně básníci.
Ti se oháněli symbolem všude, kde to bylo možné. I při aktech jen těžko spojitelných s čistou křesťanskou vírou!
Za vším stojí Valentýn!
I přes některé dehonestace srdce představovalo něco posvátného. V téměř prázdný symbol se obrátilo až s výmyslem dnu svatého Valentýna! Ten má sicemalou spojitost s možná neexistující postavou mučedníka sv. Valentýna, ale primárně šlo o skvělý komerční tah Angličanů v 18. století. 14. únor se stanovil dnem, kdy si milenci mají příležitost vyjádřit lásku. Idea krásná. Ale zneužití prastarého symbolu srdce je naprosto ohavné. Přesně v tuto dobu se objevuje úplná podoba srdíčka, jak ho známe dnes. Proč? Zkrátka umělecký vývoj. Díky penězům se začala vytrácet důležitost a síla malůvky. Ze srdce se stala laciná náhražka vznešeného citu. Zběsile ho používáme, aniž bychom tušili, jakou moc v dřívějších časech mělo! Co takhle ubrat na falešné představě vytvořené Valentýnem a darovat srdce jen tomu, kdo vstoupil oběma nohama do magické schránky držící naše tělo při životě?
